1.–14.7.2012 Jízdenka na léto 2012: poprvé a snad ne naposled
Po loňských vandrech po naší vlasti a zapadlých stanicích jsem toto úžasné dobrodružství chtěl zopakovat. Jenže ouha, týdenní ČD net byl zrušen. Co dělat? Denní jízdenky vycházely hrozně draho a vázat se na jednotlivé kraje? Taky nic moc pro mě. Mého spolucestujícího Mirka cesta také znova lákala, aby ne, po všech těch zážitcích a mimořádnostech z loňska. Jak jsem se tak smutně vzdával myšlenky o cestě republikou, náhodou jsem objevil nabídku na Jízdenku na léto 2012. Jízdenka je to síťová, na 14 dní, platí na všechny vlaky a v celé ČR. A úplně nejlepší na ní byla cena – 990 korun. To je to správné pro mě!
Mezitím mi dal Mirek košem s tím, že má šerm, na kterém nemůže chybět. Nezbylo mi tedy než jet sám. Nakonec jsem zvolil jednodenní výlety se spaním doma v Brně. A ještě dodám, že k nákupu této jízdenky je potřeba In-karta nebo ISIC karta. S tím jsem neměl nejmenší problém, vlastním totiž oboje. Hned 1. možný den platnosti jsem si tuto jízdenku pořídil a rozhodně toho nelituji. Přestože jsem hodně lovil kešky, denně jsem urazil minimálně 50 km vlakem (tohle je minimum, obvykle to bylo mnohonásobně víc) a v následujícím článku se pokusím po jednom nebo po více dnech zaměřit na zajímavé události z cest, něco málo napsat i o plastových krabičkách s kusem papíru uvnitř a semtam, s ohledem na kapacitu našeho serveru, vložit i nějakou fotku. Doufám, že se vám bude popis cest s jízdenkou podobnou režijce líbit a také doufám, že se mi v srpnu poštěstí vyjet ještě jednou. To už jsou ale jen moje spekulace a zbožné přání. Nezbývá, než popřát příjemné čtení.
Neděle 1.7. Strážnice, Hodonín
První den platnosti a já si zvolil jednodušší výlet, navíc s nebývalým odjezdem z Brna na to, že jsem to já. Bylo to totiž až před půl desátou ráno. Moje první cesta směřovala do Veselí nad Moravou spěšňákem. Tam jsem pořídil razítko do sbírky, která se díky tomuto cestování značně rozrostla, a mohl přestoupit do žluté potvory řady 814 směr Strážnice. Toto místo mě velmi mile překvapilo, jak turistickými možnostmi, tak svojí specifickou architekturou. Plánované 2 hodiny utekly jako voda, já odlovil téměř vše, co jsem chtěl, a nastoupil na další vlak. Přes Sudoměřice nad Moravou, odkud vede trať, bohužel už bez osobní dopravy, na Slovensko, dojel až do Hodonína. Tady jsem se vydal směrem k Zoo a Svatojánské kapli v lese směrem na Mutěnice. Opět nastal čas se vrátit na nádraží a s úvratí přes Břeclav jsem dojel přímým rychlíkem do Brna. Výlet se povedl, počasí přálo a já se po dojezdu domů dal do dalšího plánování mnohem náročnější akce na další den.
Pondělí 2.7. Hrušovany u Brna, Pouzdřany, Hustopeče u Brna, Břeclav, Praha
Výčet míst zní bláznivě, že? Nebojte, nejenže zní, ale skutečně byl. Úmorná horka mi nedělala moc dobře, v Praze v parku Stromovka se večer konal eventík. Proč to nějak nespojit? Díky této jízdence mohu vystoupit a nastoupit kde chci a mám na to 14 dní, rozhodl jsem se pro sběr krabiček okolo trati 250 směr Břeclav a odtud pak v poledne přejezd expresem do Prahy, sběr bodíků v Praze, návštěva eventu a posledním EC návrat do Brna.
Jak už jsem zmínil v úvodu, vedro mi vadilo, proto jsem vyjel z Brna v opravdu moc pěkný čas, 4:15. Moje cesta vedla nejdříve do Hrušovan u Brna, kde jsem měl hodinu na vypečenou kešku Lenochod a dále jsem se podíval k Loosově vile a dokonce šel asi kilometr po zrušené trati na Židlochovice, kde byla také keš. Dalším osobákem jsem popojel do nedalekých Žabčic. Od mé poslední návštěvy se objevila na mapě nová zelená značka. Vyčlenil jsem si na ni půl hodiny a tak akorát jsem stihl další osobák do Pouzdřan, malé zastávky nedaleko Vranovic. Vydal jsem se do Pouzdřanské stepi, kde mě uchvátil výhled na Mušovská jezera, a k místnímu zámečku, dá-li se to tak nazvat. Zámek si totiž představuji poněkud jinak, ale co už. Hodina uplynula opět rychleji, než jsem čekal, u nádraží jsem slupnul pár místních meruněk a odjel do Šakvic, kde se nachází keš na počest cestujících, kteří měli tu smůlu, že 24. 12. 1953 jeli v jednu hodinu ráno osobním vlakem a před Šakvicemi do nich vrazil rychlostí asi 90 km/h rychlík. Tehdy zde bylo 106 mrtvých a spousta zraněných. Při čtení pamětní desky na budově nádraží mi běhal mráz po zádech. Odjel jsem raději do Hustopečí u Brna, kde jsem prošel místní kopečky a vyluštil fajn multinu na náměstí. Hned poté jsem se vrátil zpět do Šakvic a rychlíkem, ve kterém jsem potkal kámoše ze školy jedoucí s koly do Valtic, odjel do Břeclavi. Tady mě čekaly sice geokešerské resty, ale po jednom neúspěchu jsem raději zamířil do krámu s jídlem, abych se vybavil na dlouhou cestu expresem „Zdeněk Fibich“ do Prahy. Cesta byla kromě jiného okořeněna mlaďochy jedoucími na festival Rock for People, takže o zábavu až do Pardubic bylo postaráno. Za Pardubicemi se vlak konečně vyprázdnil a utichl, takže jsem si mohl zdřímnout, únava z brzkého vstávání o sobě dávala vědět.
Probral jsem se až v Libni a po dojezdu na hlavní se vydal do centra města, kde jsem slavil úspěchy i neúspěchy. Signál je zde totiž mizerný. Volným krokem jsem došel až do Stromovky, kde mě málem přejel vlak, protože mě nenapadlo, že téměř středem parku vede trať na Kladno. Přežil jsem a za chvíli už začala výměna dřevěných koleček a focení kolegů kačerů z Prahy. Dověděl jsem se zde informace o sérii kešek lemující zrušenou vlečku z Tochovic na Orlík. Taky na ni jednou dojde... Čas byl ovšem neúprosný, a tak jsem se musel rozloučit a rychlým krokem zamířit na nádraží Praha – Bubeneč. Na MHD jsem totiž žádnou výhodnou jízdenku neměl a vlak mě pohodlně doveze do centra na Masarykovo nádraží. A odsud to je na hlavní jen kousek. Cesta proběhla bez problému a kolem jedenácté večer jsem mohl doma padnout do postele, sice utahán, ale spokojen, protože to opět stálo za to.
Středa 4.7. Zaječí, Břeclav, Valtice
Po Praze jsem toho měl vážně dost, takže jsem jeden den využil k odpočinku a návštěvě chalupy. Cesta tam a zpět vlakem byla v pohodě a já nabral dostatek sil na další výlet. Původně to měl být poklidný výlet s návštěvou Valtic a Hrušek, ráno v 6:36 odjezd a někdy odpoledne příjezd. Jenže, když už jsem málem vypínal počítač, všiml jsem si nedaleko Zaječí zeleného bodu v mapě a dal bych ruku do ohně, že tam ještě před hodinou nebyl. A taky že jo. A protože venku zuřila bouřka a bylo kolem jedenácté večer, naděje na první nález (FTF) byla větší než velká. Tak znovu vše naplánovat. Odjezd opět 4:15 a v 5 ráno vystoupit v Zaječí a zkusit štěstí… Aby to nebylo tak jednoduché, za vesnicí se spustil liják a já tedy promokl až na kost. Okolo vodní plochy pokryté žabincem, u které se keš nacházela, se moc cest nevyskytovalo a komáři byli po ránu obzvláště krvežízniví. Kolem šesté ráno jsem se konečně vydrápal na strom, kde keška byla, a zjistil, že i když byla silná bouřka a tma, jeden kačer-šílenec-sebevrah se našel a 1. místo zalogoval. Na mě tedy zbylo 2., STF, ale jsem s ním spokojen též. Nastal čas vydat se zpět k vlaku, ale ne zpříma, ale hezky přes novou rozhlednu a kostel ve vsi. Opět jsem ochutnal výborné meruňky a cestu na nádraží si musel dát klusem, abych to stihl. Povedlo se a já popojel do Břeclavi, kde jsem měl opět hodinu na všechny resty, které ale tentokrát konečně padly. Pak už jenom dojít na kusé koleje a nasednout do lokálky směr Znojmo. Já jel jen do Valtic – města a vydal se pro další resty v Lednicko – Valtickém areálu a následně na prohlídku města a okolí. Došlo i na zavítání k našim sousedům pro moji první rakouskou kešku. Při pohledu na hodinky jsem plánované Hrušky vypustil a byl moc rád, že jsem dojel ještě relativně rozumně domů, zdržel jsem se totiž asi o 3 hodiny oproti plánu, což u mě vážně nebývá zvykem. Tak moc se mi zde totiž líbilo… A celý výlet opět stál za tu námahu.
Čtvrtek 5.7. Svitavy, Letovice, Svitávka, Velké Opatovice
Po všech cestách na jih jsem se rozhodl, že prozkoumám naši páteřní trať vedoucí Brnem i na sever. Před sedmou hodinou ráno jsem usedl do rychlíku a v 8 stanul na nádraží ve Svitavách. Geomapa slibovala spoustu tradiček, tak hurá na ně… Během hledání jsem se dostal až k místu, kde se stýká stejnosměrné napájení se střídavým (co je ukryto nedaleko, si asi každý domyslí) a po prohlídce města pomalu nastal čas k odjezdu, ne ale domů, ale pouze do nedalekých Letovic.
Po dojezdu mě čekala brodící keška nedaleko nádraží, která byla úspěšně zdolána, stejně jako kopec k zámku i chůze na nedalekou zastávku vlaku, odkud jsem popojel do Svitávky, malé to zastávky na našem 1. tranzitním koridoru. Bodíky posbírány, architektura nafocena, hurá do Skalice nad Svitavou. Zde nastal první zádrhel, a to zpoždění rychlíku od Brna v podobě necelé půl hodiny, a tím pádem přenesení této sekery i na lokálku na Boskovice. Fíra se činil, zpoždění mizelo jak pára nad hrncem a já nakonec přehodnotil plány a zůstal ve Velkých Opatovicích, nechal si dát krásné razítko do sbírky a ukořistil jednu krabičku. Krátce po 16. hodině jsem, pln zážitků a už unaven, sedl opět do staré dobré osmsetdesítky a odjel zpět do Skalice nad Svitavou, kde jsem tuto červenou legendu vyměnil za rychlík až do Brna. Další pěkný šoto-geo výlet za mnou, počasí super, co víc chtít?
Pátek 6.7. Lichkov, Moravský Karlov, Hradec Králové, Jičín, Nymburk, Kolín
Večer před tímto výletem mi došlo, že moc lovím a velmi blízko domova. Takže jsem se rozhodl, že se s tím něco musí udělat. Kamarád Michal mě lákal do Tanvaldu, ale když jsem slyšel ty vražedné plány a pozdní návrat, odmítl jsem a nachystal si vlastní výlet. Na mapě tratí mě zaujala stanice Moravský Karlov, ležící nedaleko Štítů, kam už vlak bohužel nejezdí. Vyjížděl jsem dokonce z Brna celkem rozumně, „Johanes Brahms“ je ideální spoj, ne moc brzo, ale něco se dá stihnout. Ve vlaku jsem potkal Michala, a tak jsem cestu do České Třebové strávil debatou o všem možném železničním, a dále řešení a plánování kešek, mimo jiné i mé nové. Ve Třebové jsme se rozloučili, Míša pokračoval na Kolín, kde měl na přestup stejně času, jako bylo aktuální zpoždění vlaku, a já si počkal na rychlík od Vsetína, kterým jsem popojel do Ústí nad Orlicí. Toto nádraží je známé díky sporům o pěknou historickou nádražní budovu, nicméně sám musím říci, že rekonstrukci by rozhodně snesla, pokladnu na razítko jsem v ní hledal celkem dlouho.
To už na letohradská nástupiště přijel spěšný vlak „Glacensis“, složený z polských vozů, původně 1. třídy, ale označeny byly jako třída druhá. Svezení bylo skvělé a v Brně si o těchto pohodlných vozech můžeme nechat jen zdát. Bohužel… To už jsem dorazil do Lichkova, kde nebyla ani jedna krabička a hodina času. Prošel jsem si obec, dokoupil jídlo a vrátil se na nádraží, kde mi doslova spadla brada, když i do této… (stanice) přijela jednotka 471 známá jako „CityElefant“. Už i sem? A doma pořád nic. Ještě ve špatném rozpoložení jsem nastupoval do vlaku do Moravského Karlova v podání „Šukafonu“ se specifickým způsobem odbavování. Cesta vedla přes Králíky, dříve uzlovou stanici, ještě poměrně nedávno tudy totiž jezdily vlaky do Hanušovic, nicméně autobus byl asi výhodnější…
Po dojezdu do cíle cesty jsem se vydal s foťáčkem v ruce zpět přes M. Karlov do Červené Vody. V centru mě očekávala u kostela jedna z kešulí. Po úspěšném nálezu jsem došel na nádraží v Červené Vodě a dal si sváču včetně Holby, ryzího piva z hor. Pak už následovala cesta zpět, až do Letohradu, bez nutnosti přesedání. Místo má své kouzlo a já se sem určitě ještě někdy vrátím.
Přestup mě čekal až v Letohradě a to na spěšný vlak do Hradce Králové. Cesta proběhla bez komplikací, v Týništi se mi povedlo dokonce razítko do brožury, a na minutu přesně jsem dojel do Hradce Králové. Ještě že tu přibyly kešky, město jsem měl docela posbírané z akce ČD Net Lidl. Dokoupit vodu, protože bylo šílené horko. Pak už následoval návrat na nádraží a osobákem přes Ostroměř odjezd do Jičína, města loupežníka Rumcajse, Manky a Cipíska. Chtěl jsem lovit, nakonec jsem ale zůstal jen u jedné kešky, počasí bylo vážně děs a hrůza. Vedro k zalknutí, takže jedno orosené to jistilo a poté návrat k vlakům. Moje další cesta vedla přes Kopidlno a Křinec do Nymburka. Tam mě mile překvapilo zpoždění rychlíku od Rumburku a mně svitla naděje, že se dostanu brzo domů. A povedlo se, do Kolína jsem dojel tak akorát, abych stihl razítko a EC 177 do Vídně. A byl jsem vážně moc rád, že to vyšlo. Že z toho vedra přijde bouřka, bylo víc než jasné. Nás chytla nedaleko České Třebové a stála za to. A pak už klasicky: zastavení pro rozkaz, přes přejezdy pomalá jízda, sem tam přes výhybky a konečně z Adamova do Brna po nesprávné, předjetí nákladního vlaku zamotaného ve větvích a jízda seřaďovacím nádražím Maloměřice hodně daleko od průjezdných kolejí. Když jsem vystupoval do pořádného lijáku v Brně, docela jsem se divil, že to dalo jen 10 minut navíc. ČD u mě mají palec hore, Míša vracející se o 2 hodiny později už takové štěstí neměl, dojel asi s 35 minutami navíc, ale i to jde, s ohledem na naši organizaci Stále Žalostnější Dopravní Cesta (SŽDC). Že to dnes bylo na kešky slabší vůbec nevadilo, ba naopak jsem si odpočinul, abych mohl vyrazit na další výlet.
<>Sobota 7.7. Horní Cerekev, Pelhřimov, Obrataň, Jindřichův Hradec
Sice se konaly tradiční Slavnosti pernštejnského panství (SPP), ale já si vybral jiný cíl cesty. Už z toho důvodu, že poblázněné šotouše v okolí Nedvědice, kterým nevyhovuje nikdy nic, prostě nesnáším. Můj výlet byl daleko zajímavější, vzpomněl jsem si totiž, že už delší dobu chci vyzkoušet pravidelné vlaky společnosti JHMD (Jindřichohradecké místní dráhy) a je celkem jedno, na kterou stranu, zda do Nové Bystřice nebo do Obrataně. Po dlouhém čtení jízdního řádu nakonec vyhrála Obrataň. Podíval jsem se ještě na mapu kešek, něco málo vypsal a mohl nasednout do rychlíku 660 „Rožmberk“ směr Horní Cerekev. Cesta to byla dlouhá a já se alespoň pořádně prospal a dospal všechno, co mi chybělo. V Cerekvi jsem měl jen pár minut na přestup do osobáku na Pelhřimov, ani razítko stanice jsem neriskoval a nezkusil stihnout, však ona bude příležitost jindy. Opět rudá osmsetdesítka mě dovezla načas až do Pelhřimova a protože dál k Táboru jela až za 2 hodiny, nezbývalo než vytáhnout milovanou GPSku a jít se podívat na zajímavá místa.
Došel jsem až ke kapli sv. Anny nad Pelhřimovem, ale říkat těmto smutným temným ruinám kaple chce pořádnou dávku odvahy. Potom jsem se už vrátil do města a podíval se i do Muzea rekordů a kuriozit, ke kostelu a k voliérám s papoušky, kde jsem musel dlouho čekat, protože na té správné lavičce seděli mudlové neboli nekačeří. Konečně se povedlo i tady filmovou krabičku najít a rychle zpět na nádraží, časová ztráta byla značná. Povedlo se, vlak jsem stihl a ničím nerušen dojel do Obrataně, koncové stanice vlaků s rozchodem 760 mm. Byla zde hodina času, tak jsem se podíval po okolí, vyměnil několik dřevěných koleček (CWG) a vrátil se k nástupišti vlaků na Jindřichův Hradec, kde se mezitím objevil legračně vypadající vagónek s mašinou na již zmiňovaný rozchod. Přesně na minutu jsme vyjeli a cesta měla své kouzlo, díky rozchodu vlaky velké rychlosti nedosahují. V Černovicích u Tábora a Kamenici nad Lipou měl vlak delší pobyty, povedlo se mi tedy nafotit několik snímků jak naší soupravy, tak nákladních vozů odstavených na boční koleji. Opět se hnala bouřka, trochu jsem zmokl, ale nakonec jsme se popadaným stromům vyhnuli a nerušeně dojeli k trojkolejnicové trati do Jindřichova Hradce. V rámci úspor jednu kolejnici na výjezdu z JH k Jihlavě kus využívají jak vlaky ČD s rozchodem 1435 mm, tak vlaky JHMD s rozchodem 760 mm. Fotka pod tímto článkem třeba řekne víc. Už jednou tu ale došlo k nehodě, kdy byl rychlík na Brno poslán na špatnou kolej a „Plecháč“ tehdy ukončil svoji jízdu na nějaký čas v poli. Půlhodinu při čekání, opět na rychlík „Rožmberk“ domů, jsem využil k návštěvě stánku JHMD, otištění razítek a sehnání něčeho malého na zub. Poté, co mírně zpožděný rychlík přijel, jsem nastoupil a vzbudil se příjemně odpočatý kus před Brnem a pln krásných zážitků s úzkokolejkou. Na druhou stranu, do Nové Bystřice, se musím podívat stůj co stůj.
Neděle 8.7. Doubravník, Bystřice nad Pernštejnem, Nedvědice, Tišnov
Tak přece, když je nostalgie tak blízko, proč na ni nejet. Moje jízdenka neplatila na páru, takže jsem k dopravě použil výhradně vlaky ČD, tento víkend mimořádně v podání lokomotiv 749 známých jako Zamračená, Bardotka nebo Barča. Vyjížděl jsem osobákem před sedmou ráno z Brna a díky výluce trolejového vedení se to neobešlo bez 15 minut navíc. Přípoj v Tišnově byl ale vzorně zajištěn, a já tak dojel ještě poměrně zavčasu do Doubravníku, 1. keškové a fotící zastávky tento den. Za hodinu jsem stihl 2 kešky, jednu kdesi na kopci u kaple či co to bylo a druhou, multi-kešku, o místním pivovaru. Nicméně finále ukázalo, že jsem na Vysočině, a proto bych celou serii o pivovarech přejmenoval na „Kopečky Vysočiny“. Cestou na finálku jsem proklínal Ownera, jinak velmi sympatického kačera. Taktak jsem to stihl a vrátil jsem se na nádraží, kam mi akorát přijel spěšný vlak „Pernštejn“, tažený Bardotkou s Brejlovcem. V něm jsem potkal své spolužačky a úplně tak přehlédl Michala, který seděl nedaleko.
Cesta do Bystřice proběhla v klidu a díky zapovídání jsme málem přejeli. Po vystoupení jsme se rozloučili, holky vyrazily směr Vír a Polička na vandr (když se řekne Polička, beztak vím, kde skončí…) a já k Rovnému-Divišovu na focení a doufal jsem i v nějaký geobod. Nakonec se mi povedlo zachytit páru kus před Bystřicí a šel jsem na lov okruhu tvořeného z kešek a došel zase zpět do Bystřice. Zde nastal zádrhel, nenašel jsem správnou cestu na nádraží napoprvé a vlak na Nové Město mi ujel. Nezbylo, než počkat necelou hodinu na vlak směrem Nedvědice, ale alespoň jsem se stal opět člověkem a sehnal něco k pití. Po dojezdu do Nedvědice za doprovodu všudypřítomných šotoušů jsem šel pro razítko, a pak že půjdu na lov. Potkal jsem ale konečně Michala a nakonec plány opět přehodnotil a vyjel s ním dál k Tišnovu.
Po odfocení posunu ve stanici jsme si říkali, že bychom mohli zamířit k Brnu. Jenže ouha. Rychlík, co je po třetí odpoledne v Tišnově, zůstal stát pro poruchu mašiny kdesi u Křižanova a než se výpravčí dověděli, co se s rychlíkem děje, na dalším oddílovém návěstidle už stál i osobák jedoucí za ním. Tím pádem vypadly z pravidelného taktu hned 2 vlaky a nám nezbylo než jít na lov, Michala to totiž chytlo taky. Tišnov je vyhlášen mezi kačery jako zlatý důl. Žije zde totiž kromě jiných kačerů, kteří tvoří „organizaci“ Tišnovské geopivko, i kačer Berx a když se o nějaké kešce řekne, že je to Berxovina, lze čekat cokoliv, jen ne klasickou lock-lock krabičku nebo filmovku. Chtěl jsem Michalovi jednu takovou vychytávku ukázat, jenže od doby, co jsem ji našel, byla ukradena, takže i pro mě bylo překvapení, co Berx vymyslel. Od logování Michala pod mým dohledem nás vytrhl příjemný chlapík na skútru a hle, on to sám Berx. Svěřil jsem se, že jsem už 2x pohořel na jeho kešce nedaleko nádraží v Tišnově. Berx se nabídl, ať jdeme s ním, že k ní stejně musí na údržbu. Nakonec jsme se dohodli, že Berx udělá údržbu a pak se na nás bude dívat, jak se snažíme. Musím říci, že to vážně stálo za to, ale po 10 minutách jsme ji měli. A kdeže byla? Jóó, to by se vám líbilo, že? Nic nebude… Následovalo rozloučení s Berxem, a protože stále nejel vhodný vlak domů, vydali jsme se na další Berxovinu do Předkláštěří. Pak nám došlo, že spěšný vlak „Pernštejn“, jedoucí přes Nedvědici, postižen mimořádností nebude. A měli jsme pravdu, místa jsme našli, a i když nás to překvapilo, mnozí cestující v Tišnově dál čekali na zpožděný rychlík od Prahy. V pohodě jsme dojeli do Brna, a já přes Kaufland zamířil domů, protože jsem věděl, že mnoho hodin spánku do dalšího vstávání mi nezbývá.
Pondělí 9.7. Jihlava, Kostelec u Jihlavy, Telč, Slavonice, Dačice, Třešť, Horní Cerekev
Opět to zní asi bláznivě, že? Ten výčet navštívených míst. Bylo to daleko namáhavější než minulé pondělí. Na tuto akci se jiný den nehodil, protože pouze v pondělí jede z Brna tolik potřebný vlak do Jihlavy. A hned na úvod musím říci, že to bylo více než vražedné. Budík mi zvonil okolo půl třetí ráno, takže rychle vstát, chytit batoh, přidat svačinu z lednice a hurá na rozjezd, který mi o pár minut ujel. Takže pěšky, co se dá dělat. Když jsem chtěl do Jihlavy, podvědomě jsem zamířil na 5. a 6. nástupiště. Jaké ovšem bylo mé rozhořčení, když jsem zjistil, že osobák mi jede z 2. peronu. Takže projít přes nádraží, podchodem (hala je ještě zamčená) a hurá k němu. Cestou mě překvapil vlak EuroNight „Metropol“ jedoucí na Budapešť. Pak mi došlo, že jsem asi šílenec, protože odjíždět přesně o půl čtvrté někam nebývá až tak normální. Mírně mě rozladilo, že na mě čeká „Kvatro“, o kterém se povídá, že na spaní rozhodně ideální není; a po vystoupení po „úžasné“ bez minuty dvou a půl hodinové jízdě to mohu potvrdit.
Na probuzení jsem si dal metodou síly neboli metodou BF kešku o návěstní soustavě ČD. Nepochopil jsem totiž zadání, kde na mě blikaly nejrůznější barvy na návěstidlech vedle sebe a pod sebou. Tak jsem zkusil štěstí v terénu a téměř hned se zadařilo, keška je opravdu jen kousek od nádraží. Pak ovšem nastal první větší zádrhel za dobu platnosti jízdenky a tím byla porucha vedení v blízkosti Kostelce u Jihlavy. A já pro jistotu přehodil plány a návštěvu Horní Cerekve nechal na odpoledne. Musím ale pochválit dispečery, kteří pro nás operativně sehnali „Regionovu“ a s asi 10 minutami jsme vyjeli do úseku bez proudu. V Kostelci jsem se rovnou vydal pro vyluštěnou mysterku o uzeninách zde vyráběných. Poté jsem se vrátil do stanice a žlutá regionova z Horní Cerekve též, aby mě odvezla do Telče, kterou jsem už loni navštívil s Mirkem. Měl jsem tu sice žalostně málo času, ale všechny tři místní tradiční keše jsem v pohodě stihnul a mohl pokračovat dalším vlakem do Slavonic, koncové stanice trati 227.
Město ve stylu renesance se mi zalíbilo a během tří vytčených hodin jsem ho důkladně prolezl, nafotil a obešel blízké okolí jako například Muzeum samorostů nebo udržované bývalé hraniční opevnění s bunkry, kterým se přezdívá řopíky. Po příjemném obědě jsem se vrátil do stanice a odjel jinou „Regionovou“ do Dačic. Vlak zde sice čekal, ale jen hodinu, na lov bylo tedy málo času, ale já úspěšně stihl všecko, co jsem stihnout chtěl, a mohl se vydat do dalšího většího sídla ležícího na trati, do Třeště.
V Třešti na mě čekalo množství kešek a opět žalostně málo času, ale povedlo se mi téměř všechny ulovit, takže jsem spokojen, viděl jsem místní židovský hřbitov, nový info-panel na náměstí i nádherný betlém. Závěr byl tvořen hrníčky na plotě, z nichž jeden střežil své tajemství a docela dlouho se mu to i dařilo, ale naštěstí jsem byl lepší a kešku našel. Kde jsem ale pohořel, byla keš blízko nádraží o příjmu signálu. Dal jsem raději přednost vlaku než kešce, možná proto, že od dalšího už bych se těžko dostával domů, a odjel do Kostelce u Jihlavy, a protože „Rožmberk“ jel za dlouhou dobu, popojel jsem mu naproti do Horní Cerekve. Tady jsem našel keš na nádraží a i přes velkou snahu nesehnal nikoho, kdo by mi mohl dát razítko, což mě velmi mrzí. Již zmíněná keška mi ovšem náladu zlepšila, snad i díky fajn provedení. To už přijel rychlík a já se vydal domů, přece jen jsem toho měl dost a další den mě čekalo místo cestování trhání a zpracovávání mnoha kil meruněk.
Středa 11.7. Hrušky, Podivín
Po úterních meruňkách jsem v ovoci pokračoval. Tentokrát už jsem nehlídal zavařovací hrnec, ale ráno po deváté hodině nastoupil na EC směr Wien, abych ho v Břeclavi vyměnil za osobák na Přerov. Jel jsem jen jednu zastávku, Hrušky jsou totiž velmi blízko Břeclavi. Geomapa slibovala serii 4 keší s bonusem na závěr, který údajně stojí za to. Pár dalších běžných kešek se taky našlo a výlet do vinohradů mohl začít. Série byla moc pěkná, bonus skutečně stál za to a víc k němu ze mě nedostanete, akorát jsem u jedné kešky nepochodil a budu se muset vrátit, hold nepoznám asi správné odrůdy vína…
Následoval návrat do Břeclavi, kde jsem akorát naskočil do osobáku, a spustil se slejvák jako prase. Nicméně chvilková jízda do Podivína stačila, aby se počasí umoudřilo a já tak mohl konečně dokončit rozdělanou multikeš o vesnici, kterou jsem vyluštil loni na podzim, ale finále bylo daleko od vlaků a čas byl neúprosný. Tentokrát to šlo hladce a mohl jsem ještě přidat keš na připomenutí nehody vlaku s autobusem na dnes už pouze chodeckém přejezdu. Keš se jmenovala „Podivín 1950“ a opět připomínala místo, kde zemřela spousta lidí, kteří jen seděli v autobuse a jeli domů. Ostatně stanice na této trati připomínají každá svoji nehodu, o Šakvicích už řeč byla, v Zaječí došlo taktéž k nehodě díky roztržitosti zaměstnanců dráhy a špatně přehozené výhybce a Vranovice už to mají za sebou dokonce dvakrát. Kromě docela nedávné nehody, tuším z roku 2006, se tu odehrála ještě nehoda jedna, hned po otevření trati, která tehdy měla s tou dnešní společné snad jen to, že vedla taky z Brna na Břeclav. Tehdy, snad v roce 1839, se srazily v této stanici zvláštní vlaky vezoucí spoustu úředníků zpět do Vídně, kteří se účastnili oslav otevření dráhy. Nebylo proto divu, že železnice si tehdy moc nadšenců nezískala. Tuto informaci jsem se dověděl díky keši umístěné ve Vranovicích u nádraží s názvem „První železniční neštěstí“ a velice rád bych poděkoval kačerovi „Sector“, který mi tak hodně rozšířil šotoušské obzory.
Druhá, nedávná nehoda, se udála díky projetí návěstidla návěstícího stůj nákladním vlakem, který jel od Brna směr Slovensko a Chorvatsko. Ten se ve stanici, kde na něj nebylo místo, srazil nejdříve s druhým nákladním vlakem, který směřoval do Brna, čekal na průjezd rychlíku taktéž na Brno a díkybohu vezl jen prázdné cisterny. Lokomotivy i vozy byly vymrštěny vzhůru za doprovodu jisker z trakčního vedení a prachu z rozbitých nástupišť a kolejového svršku. Během okamžiku vjíždí do místa nehody rychlík a jeho fíra může mluvit o obrovském štěstí, že vozy spadly na druhou stranu a ne před jeho vlak. Poškozený vzduchojem „Esa“ je zanedbatelný v porovnání s tím, co mohlo nastat. Zbývá ještě zmínit poslední lokomotivu, která byla poškozena. Byl to „Plecháč“ čekající na uvolnění stanice, aby mohl najet na svůj osobák a také se vydat k Brnu. I přes hrozivě vypadající nehodu nikdo nepřišel o život, těžce zraněn byl fíra z nákladu od Brna. Jeho kolega čekající ve stanici duchapřítomně vyskočil z mašiny, když viděl, jak se věci mají. Škoda překonala 6 milionů korun a obě „Laminátky“, vezoucí nákladní vlaky, byly na místě pro velké poškození zrušeny. Informace mám díky kamarádům-šotoušům, ale i díky webu Vlaky.net a čtení různých diskuzí. Pod článek vkládám jednu fotku pro ukázku situace, právě z webu Vlaky.net.
Během mého uvažování o těchto nehodách dojel do Podivína na nádraží i konečně očekávaný, asi o 20 minut zpožděný, rychlík, který jel až domů a asi 2x rychleji než běžný courák. Výlet se podařil, bylo dobře, že byl kratší a odpočinkovější, stále jsem se necítil úplně fit. Naštěstí to bylo už poslední den a zítra jsem už zase cestoval od časného rána.
Čtvrtek 12.7. Ostrava, Opava, Dolní Benešov, Český Těšín, Mosty u Jablunkova, Návsí
Platnost jízdenky se mi krátí a já si udělal další, spíše šotoušký než kačerský, výlet. A s klasicky bláznivým odjezdem, krátce po páté ráno. Moje cesta směřovala nejdříve rychlíkem 731 do Ostravy a já si cestou vzpomněl na ještě nedávno časté cesty tímto spojem. Ráno v 5 odjezd, večer v 11 příjezd. Smutně jsem si uvědomil, že dnes mě ani na Svinově, ani na hlavním nikdo nečeká a raději si zdřímnul až na Svinov, kde jsem přestoupil do jednotky 471 na Opavu. A opět jsem se majznul do hlavy o police na zavazadla pro trpaslíky. Kdo tohle vymyslel, tomu bych přál svezení tímto vlakem taky někdy… V Opavě jsem měl chvilku času navíc, zašel jsem si tedy pro jeden restík nedaleko nádraží, který jsem v zimě neodhalil. Tentokrát jsem tušil, co vlastně hledám, takže jsem kešku držel v ruce na první sáhnutí. Zapsat a rychle zpět na nádraží a do „Regionovy“ směr Hlučín. Jel jsem jen do Dolního Benešova a bylo to kvůli keši financované Evropskou unií, ve které se měly, alespoň podle logů, nacházet speciální CWG. Samozřejmě v ní nebyly, ale alespoň mi přibyl další bodík a razítko, tedy vlastně nálepka, do pasu Moravskoslezského geocachingu (v keškách „od Unie“ je razítko či nálepky, které si kačer obtiskne nebo nalepí do pasu – kartičky s rámečky, kterou by měl získat v každém informačním centru v kraji a údajně může něco vyhrát, když jich nasbírá hodně. Já jsem si ji vytiskl z internetu, ale nijak to nehrotím, mám razítek pouze asi 5.) Po zalogování jsem se vrátil na nádraží, odjel vlakem do Opavy a pak opět nenáviděnou jednotkou 471 až do Českého Těšína. Na Svinově jsme měli dlouhý pobyt a já poprvé v životě viděl umývání pragotronů na nástupišti. Nelišilo se to sice od mytí oken nebo výloh, ale stejně to bylo zvláštní a já se rozhodl, že vložím jednu fotku o tomto jevu, i když je focena přes sklo okna vlaku.
Po dojezdu do Č. Těšína jsem přestoupil už na klasické „Tornádo“ řady 460 a nechal se dovézt až do jeho cílové stanice, Mostů u Jablunkova. Hodina zde nachystaná byla věnována místní kešulce, doplnění zásob, nafocení stanice, razítku a pořádnému pozdnímu obědu v blízkosti již zmíněné jednotky 460, kterou jsem se přesně ve dvě hodiny odpoledne vydal do stanice Návsí. V té mě čekalo kromě jiného i osvěžení při hledání keše na soutoku dvou Gorolských řek. Měl jsem smůlu a přišel jsem ze špatné strany, a protože jsem nikde neviděl most, vydal jsem se příjemně chladnou vodou rovnou za šipkou. Slavil jsem úspěch, a proto rychle zpět, přes jeden kopeček s kapličkou, až na nádraží, razítko a jedeme dál. V Třinci měl vlak delší pobyt a já opět ukořistil razítko. Poté jsem dorazil opět do Těšína a přestoupil na soupravu tvořenou jednotkou 814 směr Frýdek-Místek. Důvod to mělo jediný – chybějící razítko z Dobré u FM. Povedlo se, ve Frýdku rychlý přestup a dojezd osobákem od Frýdlantu nad Ostravicí až na hlavní nádraží do Ostravy, odkud mi jel až domů přímý rychlík. Krásný výlet, sem se určitě někdy vrátím. A docela se divím, že mi při loňských toulkách Moravskoslezským krajem taková pěkná místa zůstala utajena. Kdoví proč…
Pátek 13.7. Praha – Čakovice, Praha – Dejvice
Ještě, že nejsem pověrčivý. Ráno se mi nechtělo vstávat, tak jsem to prostě nechal a až jsem se vzbudil, předělal se plán a vydal jsem se na EC 378 „Carl Maria von Weber“ do Prahy, kde se v podvečer konal event zaměřený na výměnu CWG. Cestu jsem využil k dochystání spojení a keší a po dojezdu na hlavní jsem přestoupil do osobáku na Všetaty. Jel jsem jen do Čakovic, kde byla spousta tradičních keší nemicro velikosti. Po odlovu jsem se vrátil na hlavní do Prahy a přes centrum se vydal k místu konání eventu. Jenže jsem narazil na nečekaný problém. Nevím, zda je v centru Prahy signál mizerný vždycky, jestli jsou zde rušičky signálu, jestli je moje navigace tak špatná, anebo jestli byl pátek 13. (na což stejně nevěřím…), ale já tvrdě pohořel na většině tradičních keší, včetně jedné velikosti small. Po přejití Karlova mostu a konečně nálezu se mi ale začalo dařit a já došel až k nádraží Praha -Dejvice a okamžitě jsem si ho zaměřil a vložil do GPS navigace, až půjdu z eventu pryč, ať ho nemusím hledat. Po posbírání okolních kešek jsem došel až na místo, kde navigace ukázala skoro nulu a kde už seděli nedočkaví kolegové kačeři. Přišel i jeden Australan a já tak získal do své sbírky první AWG (Australian Wood Geocoin). Svých dřevěných koleček jsem mnoho neměl, ale vyšly mi a po vyměnění všech jsem se odebral na nádraží Praha - Dejvice právě včas, abych stihl dřívější než plánovaný spoj na Masnu neboli Masarykovo nádraží. Hned v další stanici, Praze Bubnech, mě překvapila krásně naleštěná pára. Ještě, že jsem foťák nedal do batohu moc hluboko a můžu se tedy o fotku této krasavice podělit. Vzhledem k tomu, že jsem jel dřív, svitla mi naděje, že stihnu i dřívější vlak než poslední EC. Času bylo dost, dokonce jsem stihl koupit něco na zub a na žízeň v Bille, kterou jsem přímo na hlavním náhodou ráno objevil. I když je Billa dražší než jiné obchody, ceny jsou zde skvělé oproti všem fastfoodům a jiným zařízením na hlavním. Po nákupu jsem nastoupil na expres „Josef Václav Myslbek“ a ničím nerušen dojel až domů. Utahán jsem byl akorát a ani výlet na poslední den jsem nemusel plánovat den předem, protože jsem měl jasno, kam pojedu.
Sobota 14.7. Brno – Nová radnice, Hradčany
Úplně poslední den platnosti jízdenky a já skoro nikam nejel - navzdory pivní pouti ve Svijanech i dalších akcích. Jak je to možné? Jednoduše, ta nejlepší akce probíhala v Brně. Když dva se rádi už nějaký čas mají a lovení krabiček patří mezi jejich zájmy, proč ostatní kačery nepozvat na vlastní svatbu a ještě jim nepřihrát bod do statistik v podobě eventu. Kdo ale čeká zástup lidí v obleku, v šatech a s navigací na krku, tvrdě se mýlí. Jedinou podmínkou eventu bylo červené tričko, jinak bylo oblečení možno zvolit jakékoliv. Našel se jeden blázen, co vylepšoval na červeno i účesy nebo plešky, ale já tomuto podivínovi naštěstí unikl. Organizaci eventu měli na starost vybraní kačeři, svatebčané by to asi těžko dokázali. Nicméně svatební koláčky byly vážně super a i ta brambora, co se nazývala správně srdce, se údajně povedla, alespoň dle svatebního fotografa. Každý směnil několik dřívek a po vyfocení se vydal svojí cestou. Já domů, abych snědl svůj oběd a mohl jít na vlak na chalupu.Nejel jsem zpříma, ale udělal jsem si hodinovou pauzu v Hradčanech nedaleko Tišnova. Tam se mi povedlo odlovit 2 ze 3 plánovaných Berxovin. Že ta třetí nevyšla, není nic divného, u Berxových kešek se stává i ostřílenému kačerovi, že nenajde napoprvé.
Ale nepředbíhejme. Po příchodu na hlavní jsem jen zaslechl „hlášení o změně délky zpoždění vlaku“. A rázem jsem se ocitl přímo ve středu mimořádné události, protože v Heršpicích spadlo vedení a provoz se tak téměř zastavil. Vlaky EC byly odkloněny nákladním průtahem přes Dolní nádraží. Lidem jedoucím do Budapešti bylo oznámeno, že mají čekat 2 hodiny na další vlak, lidé na Prahu měli větší štěstí, dostali se do Židenic a tam jim „Zdeněk Fibich“ mimořádně zastavil. Já se raději přesunul do Židenic také, co kdyby jel odklonem i osobák do Tišnova. Ten ale zůstal stát před Heršpicemi a nabral tak asi půl hodiny zpoždění. Nicméně do Hradčan dojel a já ani nemusel spěchat, protože jsem věděl, že vlak na Žďár taky včas nepojede, protože jeho souprava na předchozím osobáku na jih uvízla taktéž u spadlého vedení a do Vranovic se vezla asi 50 minut navíc. Po obratu bylo zpoždění už „jen“ něco málo přes dvacet minut, takže pohodička. Já už vlak netrpělivě čekal a podle návěstidel bylo jasné, že pojedeme souběžně s rychlíkem, který zpožděnému osobáku dýchal na paty.
Rychlíku jsme ujeli až do Řikonína, pak byla výluka jedné koleje, takže nás předjel a vzápětí jsme jeli i my. Fíra ukázal, co v něm je a i to zpoždění kleslo a já tak konečně vystoupil z vlaku v blízkosti své chalupy, odemkl na nádraží své staré kolo a jel domů. Až jsem se málem těšil, že už „nemusím“ nikam jet. Jízdenka ale opravdu stála za to, v dalším odstavci napíši něco o využitých spojích. Už teď se těším na srpnové pokračování a věřím, že to vyjde, že se v práci najde týden až dva volný a i přislíbená společnost bude mít čas a chuť nocovat na odlehlých nádražích, lovit kešky a poznávat naši republiku.
Podrobnosti cesty
Za těchto 14 dnů jsem ujel celkem 4091 km. Z toho tvoří přesně 46 km cestu se společností JHMD, zbytek byly vlaky ČD. K cestě jsem nepoužil žádný vlak EN ani IC. Jel jsem ale šestkrát vlakem EuroCity, třikrát expresem a pětkrát spěšným vlakem. Dále jsem použil 13 rychlíků a 52 osobáků. Toto číslo je potřeba brát s nadhledem, některým vlakem jsem jel třeba jen 5 km, abych se dostal k dalším krabičkám. Zajímavé je zajisté i vyúčtování cesty, za všecko jídlo na cestě i doma v Brně a pití i s pivem jsem utratil 3 stravenky a asi 800 korun, což si myslím, že docela ujde, nutno ale hledět na to, že teplý oběd jsem měl jen dvakrát. Jízdné JHMD činilo 44 korun. Doufám, že jsem na žádné technické údaje nezapomněl. Ještě doplním, že nejčastěji jsem cestoval vozidly 810, 814 a vozy Bdmtee. V menší míře pak vozy Bmz a B, případně ještě Bp na trase z Brna na Jihlavu a dál na České Budějovice. To už je vážně vše,děkuji Vám za pozornost a trpělivost se čtením. Budu se těšit v případném pokračování o srpnových cestách.
Text a foto: Jan Nekvapil