24.2.2017 Havlisův maturitní ples
„Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy,“ zpívá v jedné písni slavík Kája Gott a něco na tom bude. Jako by to bylo právě včera, co se do spolku přidal Martin Havlíček. To mu bylo slabých dvanáct let. A vidíte to, poslední únorový pátek se stal maturantem. U toho jsme samozřejmě nemohli chybět, jako správní zástupci jeho domovského spolku. Maturitní plesy Školy technických oborů, bývalé Střední průmyslové školy železniční, později VDA, či jak se ještě škola v České Třebové nazývala, mají obrovskou tradici. Sám jsem jich pár navštívil, protože i já v Třebové studoval a dokonce stejnou školu, jako náš Havlis, pouze jiný obor. A protože únor jsme měli rozplesaný, proč si nevyjet i tam. Ples se konal v českotřebovské restauraci Národní dům, protože se počítalo s velkou návštěvností a součástí restaurace je veliký sál se zázemím. Pro vzdálenější návštěvníky plesu a hlavně pro všechny ty rodiče a prarodiče studentů, budoucích maturantů, zajišťoval nocleh Domov mládeže na ulici Skalka. Pominu-li fakt, že to bylo docela daleko od místa konání plesu, zarazila mě cena noclehu. Na obyčejném internátu chtít ta osobu 240 korun se mi zdálo docela přehnané. Kdyby to bylo za pokoj, bylo by to adekvátní, ale toto vedení domova trošku přemrštilo. Nicméně jiná možnost ubytování v Třebové nebyla a levnější už vůbec ne, tak to spousta lidí vzala na milost.
Vstupenka na samotný ples už byla vcelku v relaci, 150 korun na osobu s jistotou místa, i když už bez dalšího občerstvení, to bylo tak akorát. Mohlo to být i méně, kdyby pořádající kolektiv, třídy E4 a I41 udělal jednu velice dobrou věc. Za dob mých studií se to dělalo tak, že od prvního ročníku se každý měsíc vybírala padesátikoruna do tzv. třídního fondu. Za 4 roky se peníze vybraly a platil se z nich ples. Co se pak vydělalo navíc na vstupném, tombole atd., to se pak propilo po maturitě na večírku. To mělo výhodu v tom, že tu padesátku měsíčně každý člověk našel. Naši budoucí fírové toto neudělali a tak museli jednorázově dát víc než 1000 korun a to už docela bolí. Není tedy divu, že se to snažili nahnat, kde se dalo. Bylo i znát, že šetřili. Ples začínal oficiálně v 19 hodin předtančením, které nám předvedla Havlisova parta velkolepě. Byli oblečení ve stylu 30. let a na různé hity předvedli asi 10-minutovou sestavu. Poté přišlo na řadu tradiční šerpování. Každý z 12 statečných, co prošli sítem 4 let, obdržel šerpu s nápisem MATURANT 2017. Předstoupil a byl v krátkosti představen veřejnosti. Tak například zrovna Martin byl představen pomocí motta „Nad alkoholem nelze zvítězit, pouze Moraváci remizovali.“ Líbilo se mi i maturitní motto jiného studenta: „Mám klaustrofobii, což je strach z uzavřených prostor, proto když jdu do hospody, pokaždé se bojím, že bude zavřeno...“
Oficiality trvaly zhruba do 21 hodin a pak už to rozbalila na podiu skupina s názvem Knedlo vepřo zelo. Hráli velice dobře, jen bych zase možná vytknul, že ne zrovna plesovou klasiku. Ale zas na druhou stranu, i naprostí netanečníci mohli na parket a zavlnit se při improvizačních kreacích. V průběhu tanečních bloků se prodávala i tombola. Ne tak, jak je zvykem, že někdo prochází s talířkem na peníze a s losy. To by, vzhledem k velkému počtu návštěvníků plesu, nebylo dost dobře možné. Kdo chtěl koupit losy, musel jít k prodejnímu místu, kde si mohl zakoupit za 5 korun ruličku. Na zdi visel seznam cen, takže po rozbalení ruličky, v případě výhry, se dalo ihned zjistit, co si odnesete. Tombola byla opravdu bohatá. Zatímco rodina Havlíčkova měla smůlu a na svých 18 lístečků nevyhrála nic, my na svých 30 brali hned 5 cen: sadu 4 sklenic na pivo, lahev piva Primátor, sadu diářů firmy CZ LOKO a pexeso k nim a poukaz na ruční umytí auta v Pardubicích. Na plese byl taky přítomen profesionál fotograf, u něhož jste se mohli vyfotit a hned si za 30 korun odnést fotku. Nedaleko od něj byl dobře zásobený bar, u něhož jsme s Havlisem taky postáli. U stolu s námi seděla celá rodina Havlíčkova, se kterou se sedělo velice dobře a výborně jsme se bavili. Za geocachery dorazil i kačer lukasMK z Moravského Krumlova. Spojil cestu na ples s hledáním keší a byl spokojen.
Před půlnocí proběhla dražba maturitního dortu. Cena se vyšplhala z 500 korun na 1200 korun. Slabý – pamatuju plesy, kde poslední nabídky atakovaly jeden rok téměř pětitisícovou hranici. Inu, i lidé šetří, takže i mincí, co se hází po maturantech, oproti letům minulým dost ubylo. O půlnoci se rozloučila živá kapela a začala vlastně největší výtka plesu. Lidé byli rozpumpovaní a bavili se s kapelou a najednou tam přiběhl nějaký DJ a začal hrát své tuc-tuc-tuc... A už nebylo slyšet ani vlastních slov u stolu. To bych bral jako největší chybu celé akce. Kapela měla hrát po celou dobu plesu, ne pouze do půlnoci a pokud chtěl někdo disko, tak to bylo možno si uspořádat jindy a bez účasti veřejnosti. Protože na plese bylo i mnoho starších lidí a ti tuto hudbu moc nemusí. Na to měli pořadatelé pamatovat. Až na tuto skutečnost nám však budoucí strojvedoucí předvedli, že se umí bavit a že umí pobavit. Chápu Martinovu rozhořčenost nad tím, že z Kolejové jsme dojeli pouze dva, ale tak lepší než nikdo, ne?
Do místa noclehu jsme odjeli taxíkem, společně s oběma babičkami Havlise, abychom nemuseli jít pod rouškou tmy po svých. Taxikář byl sice trošku morous, ale ochotně nás na Skalku odvezl. Tam nás čekal třílůžkový pokoj a vcelku pohodlná postel. A tak je další ples za námi a z Havlise maturant. Tady končí sranda, popřejme mu tedy hodně štěstí u té zkoušky dospělosti, abychom jej jednou vídali, jak nám mává z okna lokomotivy. Líbí se mi totiž lidé, co dovedou jít cíleně za svým.
Text a foto: Kamil Kyzlink