Cesta na jihovýchod
Tento článek popisuje směsici zážitků a dojmů ze služební cesty z Brna do srbského města Novi Sad, tamního dvoudenního pobytu a následné cesty zpět do Brna. Se světem Kolejové jej spojuje ta skutečnost, že jsem cestu podnikl vlakem; ostatní popisované skutečnosti již se železnicí souvisí možná méně. I tak ale doufám, že článek mlůže být pro čtenáře zajímavý.
Cesta tam
Ráno vyjíždím z Brna se zpožděním 10 minut (naštěští ne větším). Usazuji se a těším se na desetihodinovou cestu. Do Břeclavi jede vlak pěkně rychle, dokonce dohnal zmíněné zpoždění. Za chvíli jsme na Slovensku: Bratislava, Nové Zámky a už jsme ve Štúrovu. Místy maďarské nápisy, maďarská lokomotiva… už to voní dálkami, východem, Balkánem, Orientem :-) Kolem širokého Dunaje vjíždíme do Maďarska s exotickými názvy Szob, Vác…
Spolucestující (Maďarka žijící na Slovensku, jedoucí do Budapešti) vidí jak pořád fotím, tak mě upozorňuje že za chvíli uvidíme na kopci hrad Visegrád (známý jako místo sepsání mezinárodní dohody o spolupráci „Visegrádské čtyřky“). A taky že jo. A za chvíli jsme v Budapešti, kde je půlhodinová pauza. Přistupuje plno lidí, většinou Maďaři ale i jedna Srbka jedoucí do Bělehradu.
Bohužel zatímco do Budapešti (4 hodiny) jel vlak celkem svižně, o jízdě z Budapešti dál (zbývajících 6 hodin) už se to říct nedá. Rychlost je znatelně nižší, připadám si jak někde na lokálce, místy spíš jak při výluce, přitom se nikde nic nestaví… No co nadělám, aspoň si užiju pohledy na roviny a pole, kam až oko dohlédne, občas si pospím, nebo se bavím maďarskými nápisy (tomuhle jazyku asi nikdy nebudu rozumět).
A už jsme ve stanici Kelebia u srbské hranice, čili na hranici Evropské unie. Vlakem prochází kontrola (pár policistů hlídá vlak i zvenku) a získávám razítko do pasu, což je dnes už vzácnost. Po půlhodince se rozjíždíme a hurá do Srbska V hraničním pásmu vidím části opevnění, bohužel jsem jej nestihl vyfotit. Později jsem se dočetl, že Maďarsko za druhé světové války zabralo část Srbska… no historie je zajímavá, ještě že na ni zůstávají různé upomínky. A už jsme v Subotici, v depu odpočívá oprýskaná parní lokomotiva a opět půl hodiny stojíme a vlakem chodí kontrola. Od Srbky se mezitím dovídám, že na pomalou jízdu je zvyklá… a že přiletěla z Belgie do Budapešti a odtam jede vlakem domů do Bělehradu (odhaduji na 7 hodin jízdy). Prý to vyjde levněji než letět do Bělehradu. Zajímavé… Ještě chvíli jedeme, sleduji okolí, na přejezdech závoráři ručně točí klikami… A už se blíží můj cíl cesty, Novi Sad. Druhé největší srbské město, centrum autonomní oblasti Vojvodina, kde žije hodně Maďarů ale i spousty jiných národností. Všude nápisy v cyrilici (vypadá jak ruská azbuka až na pár odlišných znaků), anglicky nikdo moc neumí…
Pobyt
Část mého pobytu v Novém Sadu zkrátím, protože se jednalo o služební cestu a to tady líčit nebudu. Ale zmíním některé zajímavosti…
Novi Sad je celkem moderní město, de facto jako u nás, ale místy je vidět, že jsem přece jen na (jiho)východě. Od místních kolegů (a ze studia Wikipedie po večerech) zjišťuji, že historie nebyla Srbsku nikdy moc nakloněna: turecká nadvláda, Rakousko-Uhersko, obvinění Srbů za atentát na císaře a zahájení první světové války, za druhé světové války spory s Chorvatskem, poté komunistická Jugoslávie a co se dělo po jejím rozpadu, má asi řada z nás ještě v živé paměti. Nechci zde analyzovat post-jugoslávské poměry a vztahy, natolik se v nich nevyznám… na pár stop po „humanitární pomoci“ NATO jsem ale narazil. Před hotelem stál televizní vysílač, dosud rozbombardovaný, s vystavenými zbytky leteckých pum, ve městě nové mosty přes Dunaj, protože původní byly zničeny… Srbové by se rádi měli lépe, byli součástí Evropské unie, ale NATO opravdu rádi nemají.
V rámci pobytu jsme navštívili městečko Sremski Karlovci. Dříve to bylo centrum oblasti s řadou kostelů a jiných historických staveb, posléze se centrum přesunulo do Nového Sadu a Karlovci zůstaly klidným místem. Člověk tady ale cítí historii, vidí kostely pravoslavné i katolické církve a doví se o Srbsku něco zajímavého. I na základě pouze několikadenního pobytu mě tato země opravdu zaujala a nebylo to to stejné, jako když člověk jede na Západ nebo třeba k moři… Myslím, že tato země si hodně prožila, lidé jsou proto možná drsnější ale přitom přívětiví. A srbština je zajímavá řeč, občas zní jako ruština, někdy jako slovenština. A anglicky moc neuměli ani na recepci na hotelu… Jak se říká, člověk by se měl naučit pár frází každé země, kde přebývá, takže dobri dan (dobrý den), chvala (děkuji) a dovidenia (nashledanou).
Centrum města jsem navštívil až poslední den navečer… a je malé ale moc pěkné. Překvapilo mě množství obchodů s oblečením a botami. A z hlavních ulic vede řada uliček (pasáží) do dvorků mezi domy, kde je ještě více obchůdků. Prošel jsem si i městským parkem s jezírkem a labutěmi a u Dunaje se podíval na hrad Petrovaradin na druhém břehu. Celou dobu bohužel pršelo, navíc se brzy setmělo… Ale stihl jsem si dát pravý srbský burek :-)
Cesta zpět
A už je tady cesta zpět. Před nádražím stojí pomník parní lokomotivy, kolem jezdí Ikarusy a Zastavy ale pořád prší, takže rychle dovnitř. Ve stánku kupuji ještě něco na cestu (typické místní pivo Jelen) a jdu na nástupiště, které je celkem plné.
Do vlaku ale nastoupí jen část, zbytek čeká na vlak do Moskvy. Na zpáteční cestě už je ve vlaku volněji. Opět hranice s kontrolami… navíc nastoupila maďarská babka s batohem a několika taškami, kde stále něco přeskládává, roznáší cosi po vagónu, pak i mě nabízí láhev alkoholu… že by něco pašovala? Kontrola se však dívá jen na pasy, zavazadla je nezajímají. Babka vystupuje hned za hranicí.
V Budapešti opět pauza takže vybíhám z vlaku koupit si něco na zub. Pak přistupuje Slovák, takže máme skoro společnou řeč. Ta nás ale brzo přejde, když krátce po výjezdu z nádražní haly prudce brzdíme. Někoho jsme prý přejeli, vidím to i oknem ale radši se tam moc nedívám a už vůbec ne že bych to fotil. Sanitka, plno nádražáků kolem, zpoždění prý 40 minut… nakonec jedeme se zpožděním 120 minut.
Ve Štúrovu už čeká dav lidí na zpožděný vlak. Většina jich vystupuje v Bratislavě. V Břeclavi přistoupí parta Čechů, zjišťují ale že jim v Brně už nenavazují žádné spoje dál na Moravu. Ještě že já už nikam dál nejedu. Tak hurá domů a vybalovat (moje nejméně oblíbená činnost)… a těšit se na další služební cesty (i když ty většinou nejsou vlakem) nebo soukromé - ty vlakem být klidně můžou :-)
Text a foto: Jiří Ambros