1.9.2009 Ratiškovice 2009
Dne 1.8.2009 jsem se vydal na malý výlet za krásami naší vlasti. Cíl byl jasně daný, návštěva jedné tratě, která je již mimo provoz, ale je na ní jedna taková malá zvláštnost, a to projížďky na šlapacích drezinách.
Vydal jsem se tedy v sobotu ráno o půl sedmé z Blanska společně s Jitkou do Brna. Jitka ale už v Bílovicích nad Svitavou vystoupila, a přidala se k druhé partě z našeho spolku, kteří jeli pro změnu do Telče. O tom ale v jiném článku. Já jsem pokračoval už sám do Brna a potom dále do Kyjova, kam jsem dorazil asi v 10 hodin. Tam jsem se sešel s Liborem, který tam má rodinu, a potom jsme odjeli jeho autem do Ratíškovic. V Ratíškovicích jsme se měli setkat ještě s naším nejmladším členem Davídkem, jeho bratrem Tomáškem a jejich rodiči. Na jedenáctou hodinu jsem měl objednáno jedno šlapadlo – drezinu, viz. foto výše.
Jelikož jsme s Liborem byli už na místě v půl jedenácté, tak jsme se nejdříve seznámili s „obsluhou“ muzea, které je součástí areálu. Mají je utvořeno ze dvou vyřazených vagonů a obsahují většinou věci kolem hornictví v tomto regionu. Docela dobře jsme si pokecali o jejich začátcích a také my jsme nastínili náš záměr o našem muzeu v Blansku ( doufám že se toto uskuteční ). Než jsme se nadáli, tak už se blížila jedenáctá, ale náš zbytek osazení drezíny nikde. Už jsem byl trošku nervózní, ale nějakou minutku po jedenácté se objevilo jejich auto na příjezdové cestě.
Já jsem tedy rychle koupil lístky, potom jsme nastoupili na drezinu a začali dohánět zbylé dvě dreziny, které nám již zmizely za zatáčkou. První úsek jsem šel šlapat já a Libor. Ten je asi jeden a půl kilometru dlouhý. Samozřejmě trať vede i přes několik nechráněných přejezdů, tak je potřeba na nich houkat, vlastně to není houkání, ale zvonění jako na kole. Naši kluci z toho měli velkou srandu a před dalším přejezdem už z dálky upozorňovali, že máme zvonit. S Liborem jsme se dobře opírali do pedálů a tak jsme i dohonili ostatní dvě dreziny. Po krátkém oddechu jsme vyrazili na zpáteční cestu. Jen pro upřesnění, trať je celkem dlouhá tři kilometry a máme hodinu na to, abychom dojeli na úvrať a zpět. No sice trať pokračuje dál, ale to by bylo na delší dobu. Však jsme se domlouvali s obsluhou, že po sezoně si tam vyrazíme celé sdružení a projedeme delší trasu.
Na zpáteční cestě jsme se vyměnili v pedálech. Šlapali Ivana s Ivošem ( Davídkovi rodiče ), asi v polovině cesty udělali pár fotek na památku a Libor zde vystřídal Ivanu ve šlapání. No právě včas, protože začínalo mírné stoupání k výchozímu bodu této atrakce. Dojeli jsme právě včas. Naši mladí se ještě podívali do muzea, já s Liborem jsme ještě prohodili pár slov s obsluhou a potom jsme ještě chvilku poseděli u muzea. Pak jsme se rozloučili s Liborem, který se vracel do Kyjova a já přistoupil za klukama do auta a s několika zastávkami se blížili k domovu.
Kdo zde ještě nebyl, tomu jen můžeme s Liborem doporučit, aby se sem jel podívat. Je ale třeba si dopředu tyto dreziny objednat. Jsou stále obsazené. Více se dozvíte na jejich stránkách: www.ratisovka.com.
Doufám tedy, že se celé sdružení domluvíme a několika auty se vypravíme na posezónní vyjížďku po této trati.
Autor článku a fotografií: Jiří ŠIMKŮJ