21.5.2011 160 let trati Praha – Drážďany
Dožije-li se v České republice nějaká trať kulatého výročí, je to vždy velká událost. Poslední dobou tím spíš, protože čím dál častěji lze někde číst o zastavování provozu. Ovšem o tom, že spoustou lidí proklínaná 090 a 091 z Prahy do Děčína je takto stará, jsem neměl až do minulého týdne ani tušení. A protože jsem člověk činu a protože mám v okolí Brna pár stejně bláznivě smýšlejících kamarádů, byl plán na sobotu jasný poměrně rychle. Plán ano, ale jeho bláznivé provedení se ještě dlouho dolaďovalo. Nebudu ale předbíhat a vezmu události pěkně od začátku.
Vše začalo už v pátek mojí cestou okolo 19.30 do zastávky Blansko-město. U Dennyho na mě a Kamila čekal u piva předseda s Leošem. Protože času byla spousta, vykládalo se o všem možném, plánech na nejbližší měsíc, o chystaných akcích a vypisovala se moje přihláška do Kolejové. Sice mě toto rozhodnutí trvalo rok, ale podle mě je správné. Také jsem dostal možnost zhlédnout klubovou základnu i několik 380 letících se svým vlakem vyšší kvality k Brnu. To už se nachýlil čas a předseda s Leošem se vydali k domovům, kdežto já s Kamilem k nádraží v Blansku. Se zastávkou ještě v jedné hospodě hned u nádraží jsme okolo 23.15 stanuli na peronu stanice a očekávali osmsetdesítku na Brno. Projevil se technický pokrok a místo šukafonu přijela regionova s nápisem Pardubický kraj. Okolo 24. hodiny jsme stanuli na hlavním nádraží naší metropole, plném nejrůznějších individuí a mladých lidí. Po zakoupení jízdenky SONE+ jsme se vydali ke dvěma odstaveným lokomotivám řady 380 a já se pokoušel vyfotit tyto mašiny pod Petrovem. Protože byla sobota, na hlavním se konal víkendový „IRO“ neboli Integrovaný rozvoz opilců. Okolo 0.30 se poměrně hodně obsazená kvatra a regionovy vydali do svých cílů a my s Kamilem museli na svůj vlak ještě chvíli čekat. Nicméně dlouho ne, Metropol dojel krásně na čas a my si našli dokonce volné kupé.
Ještě jsme nebyli ani v Židenicích, když si k nám přisedla příjemná dáma s tím, že všude jinde je přeplněno. Cesta do Pardubic proběhla v duchu příjemného nočního rozhovoru o všem možném, mimo jiné se zmínila o svých pravidelných cestách z Veselí do Brna a odtud Metropolem do Pardubic a dále rychlíkem a osobákem do Jičína „na otočku“ k příbuzným. Museli jsme ji obdivovat, už proto, že nás pochválila za naši lásku k parním vlakům a faktu, že dává přednost dráze před autobusem, přestože do Jičína jede z Brna přímý spoj.
Ani jsme se nenadáli a už jsme stavěli okolo 2.40 v Pardubicích, kde byl Metropol rozdělen na dvě části. Přední pokračovala dále do Berlína a zadní, kde jsme seděli i my, byla spojena se soupravou béček a připravena k odjezdu na pátou hodinu ranní. Oba jsme po chvíli usnuli a vzbudili se až u Poříčan, mírně odpočatí. Hned po dojezdu na Hlavní nádraží v Praze jsme se začali přesouvat na Masarykovo nádraží, odkud měl odjíždět „Děčínský expres“. Protože času byla fůra, seděli jsme před nádražím a pili kávu z plechovek a snídali. Okolo 8.15 se konečně nad Libní objevil sloup kouře a brzy nato přisupěl sám Albatros se soupravou, kterou vidíte na fotkách níže. S úderem deváté se ozvalo nezaměnitelné zapískání a Albík se dal do pohybu směrem Kralupy nad Vltavou.
Trochu mě mrzelo, že všechny rychlíky jely z Prahy před námi. Pro mě to totiž znamenalo focení pouze s okna soupravy a žádné vyhýbání. Mé přání se splnilo až v Roudnici nad Labem, kde jsme pouštěli rychlík do Chebu. Lokomotivní četa se okamžitě pustila do mazaní pohyblivých součástek a leštění této nádherné páry. Po chvíli jsme jeli dále a v Ústí se souprava zaplnila do posledního volného místa. K nám si přisedla rodina s dvěma malými dětmi, které se rychle učily, protože se stále lepily k oknu. Po dojezdu do Děčína na 1. nástupiště si Albík objel svoji soupravu a zmizel se služebním vozem bůhvíkde. Mezitím mi Kamil oznámil, že se necítí nejlíp a že asi zmizí „Vindobonou“ domů, do Brna a pak osobákem a autobusem do Řícmanic. Sice se mi tento jeho návrh nelíbil, ale bylo to jeho rozhodnutí a přece jen bylo vidět, že nevypadá nejlíp. Rozloučili jsme se, on zmizel již zmíněným EC a já v nově otevřené nádražní restauraci na výborný řízek.
Po obědě jsem se rozvalil na lavičce a dojídal a dopíjel zbytky zásob z domova. Vzhledem k tomu, že Albatros byl bůhvíkde, nasedl jsem do prázdné soupravy a usnul. Po asi dvou hodinách mě probudilo známé zahoukání. Neváhal jsem a rychle se vydal k začátku soupravy, kde jsem doplnil řady už tak početných fotografů. Albatros za přítomnosti Desira společnosti DB vypadal přinejmenším zajímavě a dále se mi podařilo vcelku slušně vyfotit vlak EC s Bastardem v čele a souběžně jedoucí osmsetdesítku. Pět minut po čtvrté se opět plně obsazená souprava dává do pohybu a Alba na sebe upozorňuje černým dýmem. V Ústí nad Labem se souprava téměř vyprazdňuje a mně se poštěstilo potkat jedoucí lanovku na Větruši, kterou jsme plánovali vyzkoušet. Škoda jen, že ji neprovozují České dráhy stejně jako lanovku na Ještěd. Blízko Roudnice mi vypověděla baterka ve foťáku službu, proto už se zbytek cesty jen dívám z okna. Na Masarykovo nádraží dojíždíme s drobným náskokem a mě na něm nedrží žádné focení. Po rozloučení a poděkování lokomotivní četě se svižným krokem vydávám na Hlavní. Mám přesně 6 minut na stihnutí vlaku IC do Brna. Vcházím do haly a slyším, že do něj mám ukončit nástup. Dávám se do běhu a za zvuku píšťalky nastupuji do soupravy. Po celém dni na tratích jsem rád, že jsem ho stihnul, čekat další hodinu v Praze se mi vážně nechtělo. Usedám v pohodlném Bmz se sedadly těsně u sebe, připínám mobil do nabíječky a dojídám poslední sousta. Poté si pochvaluji výborné počasí, uléhám a usínám.
Ničím nerušen se řítím s mašinou ÖBB k Brnu. Bohužel, počasí jsem přechválil, v Maloměřicích začíná celkem solidní slejvák a domů tedy přicházím stejně mokrý až na kost. Přesto si ale myslím, že se akce vydařila skvěle, sice by byla cesta zpět ve dvou určitě lepší, ale toto už neovlivním. A kdy že se to jede příště někam? Snad brzy. Snad...
Text a fotografie: Honza NEKVAPIL