Umíme se chovat na železnici?
Vážení příznivci i odpůrci železnice, divíte se asi tomuto nadpisu a někteří z vás se jistě těší, že zde budu lát na nepříjemné chování některých lidí v modrém. Chyba lávky, mám teď na mysli nás, cestující veřejnost. V jednom z minulých článků jsem narážel na kulturu cestování a k té bezesporu patří i bezpečnost. K napsání tohoto článku mě dohnaly dvě věci - jednak neustále se zvyšující počet nehod na železnici, způsobených nezodpovědným chováním veřejnosti a pak také tragická nehoda právě v našem sídelním městě Blansku, při které pod koly vlaku EC zbytečně vyhasnul život mladé ženy a to jen proto, že si nejspíš chtěla ušetřit pár kroků a šla kudy neměla a jak jsme z důvěryhodných zdrojů zjistili, zanedlouho po incidentu již stejnou cestou opět chodili lidé.
Možná tento článek bude chvílemi drsnější, ale pokud by se u něj jen jeden člověk zamyslel a choval se opatrněji, splnil účel, pro který je zde.
Je přece nad slunce jasné, že po dálnici se také nechodí, je přísně zapovězeno ji i přecházet a pokud už je to potřeba, je vybavena nadjezdy a podjezdy či podchody, stejně tak do obyčejné komunikace také nevstupujeme jako sloni v porcelánu a už dítka ve školce se učí, že je třeba se rozhlédnout a to i na přechodu. Ovšem měli bychom si uvědomit, že i když už tu chybu člověk udělá a neměl by, nemusí to pro něj znamenat vždy konec - tedy tím nechci naznačit, abyste tím pádem běhali přes komunikace jak vás napadne!! Chci jen říci, že řidiči automobilů mají větší manévrovací schopnost a je o malinko snazší, když už není vyhnutí, překážku autem objet, nebo auto ubrzdit... samozřejmě záleží na situaci v daném místě, na rychlosti, váze atd. Ale i zde platí, že bezhlavě se prostě nepřechází, ani se na silnici nechováme, jako by byla naše.
Ovšem na kolejích, či spíše v jejich blízkosti, to by měl být člověk možná jednou tolik opatrný. Vlak jaksi uhnout neumí, i kdyby hned i chtěl. Jeho adheze (tedy přilnavost, či styk kol s kolejnicemi) je jiný než u auta a silnice. A naše koridory, to jsou také jakési železniční dálnice, tudíž se přes ně nechodí, jak se nám zamane. Určitě jste se někdy učili, že když jedou dvě tělesa proti sobě a srazí se, rychlosti se sčítají - čili v praxi to znamená, že když vlezete na koridor a srazí vás EC ve 150 kilometrech v hodině a vy se potáhnete rychlostí dvou kilometrů, máte je ještě navíc a když si uvědomíte, že jen váha lokomotivy je okolo 70 tun, buďte si jistí, že na vás nebude potom nic pěkného. A pak už zbude jen vás uklidit a natisknout parte. Uvědomme si všichni, že vlak, pokud je v normálním provozu, si brzdí v klídečku mnoho kilometrů před plánovanou stanicí a na překážky, o kterých se dopředu ví, je strojvedoucí taktéž dopředu upozorněn a svou rychlost jim tedy včas přizpůsobí. Když mu ale znenadání před soupravu někdo vběhne, buď si toho nemusí všimnout a když, tak zareaguje, ale moc šancí nemá, ani on, ani ten dotyčný co mu vlezl do cesty. Nehledě na nepohodlí v soupravě - pokud sedíte po směru jízdy, asi budete pokračovat hlavou do protější zdi kupé a natlučete si. V jídelním voze polijete svoji partnerku, či partnera, co sedí naproti, vašim pivem a ona bude mít v klíně svou kávu a ještě se opaří… A odnese to průvodčí, kterému půl vlaku bude nadávat, že jsou potlučení a špinaví a ta druhá půlka se poběží podívat na to, co zbylo z chudáka, pro kterého vlastně nastal ten sled událostí…
Dámy co vylezou z vlaku to okomentují nejspíš slovy: „Fuuuuj, mě je zle…“ a svalí se k zemi, pokud nejsou třeba doktorky medicíny a muži to budou do detailů rozebírat a než se to vyšetří, bude vlak stát. Hodinu, dvě…
A co stačilo? Aby ta osoba, pro kterou tento modelový sled událostí vzniknul, se chovala zodpovědněji, k sobě, i k ostatním, protože zatímco lidé z vlaku to za pár let ještě budou dávat v šanc jako super zpestření cesty, náš pomyslný strojvedoucí z toho může mít následky na psychice do konce života.
Co můžeme tedy udělat pro větší pohodu a bezpečnost, proto aby železnice sloužila k užitku? Uvědomit si, že kolejiště, ať už koridor, nebo zapadlá lokálka, není ani cyklostezka ani místo pro houbaření ani pro krácení cesty. Pokud jsou stanice vybaveny nadchody, či podchody, obětujte těch pár kroků navíc a těch 5 minut ze svého času navíc. Pořád je omluvitelné přijít na rande malinko později, než už nikdy, no ne? Jestli jste někdy krájeli příborovým nožem máslo a neznám snad nikoho kdo ne, tak si na to vzpomeňte - proč? Takhle snadno vás rozkrojí kolo vlaku… Už jste někdy rozklepávali maso na prkénku, nebo to alespoň slyšeli? Fajn, tak si na to taky vzpomeňte, protože tak to zazní jen ve vteřině, kdy vás vlak „sundá.“ Nechutné, že?
Prostě věc se má tak, že my lidé využíváme, ale i zneužíváme a to téměř vše co je nám ku prospěchu…a také neradi čekáme, ale někdy se počkat sakra vyplatí!
A závěrem se ještě dotknu lidí, kteří výše uvedené porušují taky cíleně, za účelem odejít z tohoto světa, kdo ví, kolik potenciálních sebevrahů to třeba bude číst, ale apeluji - každý problém se dí nějak řešit, s někým, to je plus lidí, že mohou mluvit. Tak prosím, než skákat pod vlak, navštivte kamarádku, kamaráda či odborníka…
Takže si to shrneme - v blízkosti železnice se pohybujeme jen tam, kde to dovolují předpisy a tam, kde je to cestujícím dovoleno. Když koleje přecházíme úrovňově, tak jedině nejde-li to jinak a pořádně se rozhlížíme a jdeme svižně, co nejrychleji svršek opustíme. Tam kde je možnost koleje podejít, či nadejít, je to jasné, že právě tudy jdeme.
No já se musím přiznat, že i já v životě už párkrát hřešil a jezdíme-li na reportáže z nostalgií, jsme nuceni občas do kolejiště vlézt. Ovšem o nostalgiích se ví a provoz je tomu přizpůsoben, ale i přes to jsme velmi ostražití…
No a o chování na železničních přejezdech si povíme jindy.
Autor článku: Kamil KYZLINK
Autor fotografie: Leoš KNECHT