15.6.2013 Dopravní nostalgie v Brně
Konec května a počátek června patří už delší čas festivalu Brno, město uprostřed Evropy. Nás z Kolejové vždy nejvíce zajímá jeho závěr. Festival totiž uzavírá dopravní nostalgie v Brně a jeho okolí. Městem jezdí historická vozidla MHD a po tratích se prohání historický vlak. Nejinak tomu bylo i letos a já byl nachystán, vše obsáhnout, abych pro vás připravil co možná nejlepší reportáž. Člověk míní, České dráhy mění… To sobotní dopoledne totiž jel historický vlak s parní lokomotivou řady 433.001, nejdříve z Brna do Sokolnic, poté do Králova Pole a následně do Střelic. Původně jsem chtěl stihnout všecky obraty, ale byl jsem rád, že jsem se svezl alespoň tím posledním. Když jsem se totiž zbrocen potem z letního sluníčka doslova doplazil do Bílovic na nádraží, bylo mi oznámeno, že z důvodu výluky jedou do Brna náhradní autobusy. Vydal jsem se tedy na nedalekou zastávku, ale autobus nahrazující vlak mezitím odjel. Takže hodinu posedět na sluníčku, tím pádem se rozloučit s prvním obratem.
Když jsem po hodině opustil Bílovice a uháněl k Brnu s tím, že na obrat do Kr. Pole snad na hlavním nádraží nasednu, potkali jsme jej, jak se žene po mostě nad silnicí v Židenicích. Myslel jsem, že toho autobusáka uškrtím, ale nedalo se bohužel nic dělat. Do cíle, na brněnské hlavní nádraží, jsem se dostal ve chvíli, kdy se souprava už vracela. Nafotil jsem tedy příjezd, lokomotiva jela ve správném směru a oddychl jsem si, že se svezu alespoň do Střelic. Počasí opravdu přálo, lidí bylo mnoho. Ve vlaku se prodávalo pivo, jako kdysi v rychlících. „Pivonoš“ Slávek Lála měl speciální nosič na pivo a prodával ho žíznivým pasažérům po soupravě. Kdo chtěl, mohl navštívit bufetový vůz. Do Střelic to není daleko, vlak jel asi 19 minut a protože bylo opravdu hezky, těšil se pozornosti mnoha nadšenců okolo trati. Ve Střelicích proběhlo křižování motorového osobního vlaku na Brno a předjel motorák směrem k Zastávce u Brna. Potom za účasti fotografů přejela parní babička na opačný konec soupravy a vlak se vydal zpět k Brnu. Cestu jsem trávil ve služebním oddíle, neboť z tamního okna se dobře fotí. A nesvítilo tam tak slunce. Když pominu, že mi jedna potřeštěná dívčina vypila pivo, které jsem na chvilku kvůli focení odložil, proběhla cesta zpátky k Brnu bez závad.
V Brně na mě už čekala Karolína, naše slečna pokladní, pro toho, kdo by nevěděl…, abychom se šli podívat na jiná historická přibližovadla. Zamával jsem kolegům od vlaku a přemístil se, společně s Karol, na Náměstí Svobody, kde byl hlavní program, celé dopravní akce, i zastávky historických vozů. Všemu vévodila tramvaj v barvách piva Starobrno. Šlo o tramvaj předělanou na pivnici. Jak jsem se dověděl, je o tah DPMB, jak popularizovat městskou dopravu. První tři měsíce budete mít možnost se povozit touto tramvají na objednávku, pak na objednávku,ale i v pravidelném provozu. Škoda, že tahle krásná „šalinka“ už nejezdila v době, kdy jsem jezdil do Řečkovic na střední. Samozřejmě jsme využili možnost se podívat dovnitř, zrovna tam nebylo ani moc lidí. V tramvaji je místo pro výčep, pár sedadel se stolem uprostřed a pak sedadla podél oken. Všude jsou zelená madla a na nich místo označovačů jízdenek, držáky na půllitry. Takže pivař si sedne a do připraveného držáčku u svého místa, si zasune sklenici s chmelomokem. Praktické, jen netuším, jak se řeší plný půllitr v obloucích kolejí. A protože pivo je nápoj močopudný, je v tramvaji, představte si, i WC. Nebojte se, že je řešeno jako ve vlaku, vývodem odpadu na trať, to by to v Brně vypadalo… Záchod je chemický, čili žádné nečistoty.
Vše jsme si prohlédli a rozhodli se, svézt autobusem ŠM, v městské modifikaci, tedy červenobílé barvy. Jízdenka do Králova Pole a zpět byla za 50 korun. Cestující mohli jet jednu cestu třeba autobusem a zpátky použít historickou tramvaj, nebo trolejbus. Usedli jsme v zadní části autobusu, dost to tam při jízdě brněnskými ulicemi házelo. Už nejsme nejmladší a i ve svých více než třiceti letech, tyto autobusy pamatujeme v pravidelném provozu.
Z Králova Pole jsme měli v plánu se vrátit historickým trolejbusem na Českou ulici. Povedlo se to však jen mě. Když jsme u Semilassa chtěli vystoupit, dostal jsem se ven, ale Karol byla vtlačena davem nadšenců zpět do busu a odjela s ním do Medlánek do vozovny. Raději pomlčím o těch nadávkách, co si asi cestující vyslechli. Já nastoupil do trolejbusu modrobílé barvy, z 50. let minulého století a ubíral se k České. Naproti mně si sedl silně podroušený pán a tak jsem čekal, kdy na mě vyklopí obsah žaludku, neboť jízda tímto trolejbusem taky připomínala cestu lodí po rozbouřeném moři. Podle pivního odéru mi došlo, že pán asi už vyzkoušel tramvaj s pípou a docela se mu asi jízda líbila. Když jsme po půlhodině dorazili na Českou, Karolínka už čekala na zastávce. Prý nasedla u vozovny na ryze novou tramvaj a ta je přece jen svižnější… Vrátili jsme se na náměstí, odkud zrovna odjížděla koňka. Litoval jsem koníčky, že v tom horku musí celý den tahat vagon plný lidí. Neodradila je ani jízdenka za dvě stokoruny, bylo pořád koho vozit. Cestou k nádraží jsme potkali i Leoše s fotoaparátem, to je jasné, ten nemohl přece chybět. Tak se pro letošek nostalgie vydařila. Přes ranní nesnáze jsme toho mnoho stihli. Měl jsem v plánu ještě Pohořelice a tamní parní vlak, ale už jsme toho měli Karol i já až až. Takže za rok toho snad stihneme více, když nám budou dráhy nakloněny…
Text a foto: Kamil Kyzlink