10.12.2011 Loučení s tratí Chornice-Velké Opatovice
Trať z Chornice do Velkých Opatovic začala fungovat již koncem osmdesátých let 19. století a až po dvaceti letech mohla být propojena dále, tedy z Opatovic do Skalice nad Svitavou. Koleje zažily císaře pána i vznik samostatné první republiky, protektorátní hospodaření si bez nich samozřejmě také nikdo představit nedokázal a po válce brázdily parní mašiny s civilisty či nákladem rovinku Malé Hané nadále. Zastávky se nacházely mimo vesnice, téměř by se dalo říct na poloviční cestě mezi obcemi, a tak například Jevíčtí a Jaroměřičtí museli do svých obcí od nádraží urazit stejně dlouhou cestu.
Jenže nyní vjíždí motoráček lokálky na svoji konečnou pouť. Je prosinec roku 2011 a od nového jízdního řádu s ním nikdo nepočítá. Končí nejen popojíždění Malou Hanou od Velkých Opatovic do Chornice, ale také provoz trati Chornice - Konice a Chornice - Moravská Třebová, tedy po kolejích, vedoucích malebnou divokou krajinou, kde je trať zaříznutá ve skalách s hlubokými lesy a kde si jeden mohl připadat málem jako někde na divokém západě (skoro se chce zvolat: „jak to tehdy ti lidé zvládli v takové krajině postavit?“). Ale dnes, 10. prosince, je konec; chornické nádraží, ta strategicky vhodně položená stanice, která měla tu čest více než století vypravovat vlaky na tři světové strany, dnes večer zcela osiří.
Ten den se s rodinou ocitám v Biskupicích, tedy v obci, které se zrušení trati Chornice - Velké Opatovice bytostně týká. Shodou okolností se do rodného domu v ten samý čas vypraví také sestra a bratr. Je krásné sobotní zimní odpoledne, po dlouhé době se slunce rozhodlo rozpustit mnohadenní inverzi. „Ze Třebové do Chornic všichni fotí, jak oteklí, zvenku i zevnitř,“ hlásí bratr, který odpoledne přijel vlakem z Prahy. V Chornicích „Na Habeši“ prý teče alkohol proudem. No nic, rozhodujeme se se sestrou i s mužem, je čas vzít děcka a dopřát jim poslední jízdu, kterou od babičky a dědy tolikrát předtím zažili. Babička brzy pochopí a bez řečí nalije nám dospělým do lahve biskupickou slivovici. Je večer a v 17.44 dorazí do naší obce motorák, směřující do Velkých Opatovic. Máme v plánu se vrátit dalším vlakem, který pak z Opatovic vyjíždí těsně po 18. hodině. Definitivně poslední vlak. Je tma tmoucí a my nasedáme do soupravy. Oproti odpoledním fotografům jsme ve velké nevýhodě, ale zase máme tu čest doprovodit vlak na jeho závěrečné cestě. Ve vagoně je plno, spousta lidí cestuje jen tak pro to poslední potěšení. Mužské pohlaví všech možných věkových skupin je v převaze. Staří i mladí, sem tam někdo v ruce křečovitě svírá kelímek piva, či vytáhne lahev něčeho ostřejšího. „Noční“ fotografové jsou samozřejmostí. Nálada je všelijaká, jen ne bujará. V Jevíčku přistoupí skupina lidí, jiná napůl nadšeně, napůl zděšeně zůstane mávat na nástupišti. Mezi novými cestujícími poznávám své staré známé. Bývalá drážní zaměstnankyně se svojí dcerou, která vše dokumentuje fotoaparátem. „Co jsme se tady spolu my dvě najezdily do školy do Brna,“ smějeme se společně. Cesta nám vždy rychle ubíhala, neboť jsme byly výřečné až hanba. Ve Velkých Opatovicích spolu s davem vystupujeme a motoráček s hrstkou cestujících pokračuje směrem na Boskovice a Skalice nad Svitavou. My přestupujeme do další soupravy, nyní již skutečně historicky poslední na dané trati, která nás doveze zpátky domů. Průvodčí se mění, krátce si stisknou ruku, historický okamžik má punc nostalgie, smutku a vzpomínání. „Je mi z toho úplně špatně,“ ucedí jeden z nich, nestor brázdící tuto trasu celý svůj služební život. Jedeme směr konečná - Chornice. Škoda, že je tma a my si nemůžeme poslední jízdu užít v záři slunce, které vždy tak láskyplně zalije pole Malé Hané. Tma jen dokresluje ponurou a nostalgickou náladu ve vagoně. „Tady je tunel, zde zatáčka a tady ten přejezd“… stejně známe všechny detaily trati zpaměti. Fotíme jak zběsilí. Nabízím paní, bývalé zaměstnankyni od dráhy, láhev. „Po čuchu“ poznává „tu biskupickou“ a s radostí si přihne. Necháváme kolovat. „Tak děcka, na poslední jízdu“, zvedá paní láhev do vzduchu a pije se dál. „Do roka máme vlak zpátky,“ vypískne jakýsi ženský hlas, ale sklidí jen rozpačité úsměvy. Blíží se naše zastávka – Biskupice. Vlak pak bude pokračovat do Chornice, kde svoji poslední jízdu definitivně zakončí. Později večer se tam navrátí také souprava od České a Moravské Třebové a chornické nádraží ztichne navždy. My vystupujeme v Biskupicích. „Biskupicééé vystupovat,“ volám a hlášku opakuji, neboť si v hrůze uvědomuji, že spojení slov Biskupice a vlak již po tomto přítomném okamžiku ztrácí svůj význam a noří se kamsi hluboko do propadliště dějin. Lidé nám z vagónu zuřivě mávají, jiní fotí a další pijí. Vlak rozehrává svoji poslední životní pouť na chornické nádraží. Vyděšeně zíráme do tmy za ním a před očima nám proběhne celý dosavadní život: Jsem malá a jedu k babičce do Knínic, běžíme na zastávku, ke které se řítí ještě tehdy parní mašina s vagóny. Střih. Parní mašiny nahradily motoráčky, ale my pořád coby rodina bez auta jezdíme tutéž trasu každý týden k prarodičům. Střih. Poprvé jedu do světa – do školy do Brna - a poté ještě mnoho, mnoho dalších let jezdím vlakem do školy, do práce… Beze spěchu se otáčím ve tmě k blízkým: „Máme někde tu flašku?“ Pomalu si každý z nás dospělých hltne a potichu sleduje červená světla „lokálky“, která mizí v zatáčce k chornickému nádraží.
Text: Jiřina Tomková
Foto: Martin a Jiřina Tomkovi