24.9.2011 Národní den železnice Děčín
Každý vlakový nadšenec mi dá za pravdu, že Den železnice, pokud jej daná stanice umí dobře uspořádat, je největší událost ze života vlakařova, kdy lze na tratích potkat to, co jindy stojí v depu a kdy ani jeden šotouš nelení a tahá ze skříně stativ, fotoaparát, svačinový box a běží k nejbližší trati.
V časopise ČD pro Vás jsem se dověděl, že letošní oslava vypukne v Děčíně, což znamená ujet 380 km koridorem, sedíce u toho více než čtyři hodiny na zadnici v nějakém vlaku vyšší kvality. Naši členku Svatavu však tento počin začal zajímat, takže jsem pustil do éteru, že by se dalo do Děčína jet i na celý víkend. Jak už to u nás bývá, na počátku to vypadalo, že pojede početná výprava a nepostačí jedno kupé. Proto jsme začali vymýšlet i to, co s noclehem. Na „chytré síti“ jsem našel i docela levný penzion, kam bych naši skupinku nasměroval. protože mám kousek od Děčína kamaráda, ihned jsme kontaktovali jeho rodinu, ať zjistí co a jak. K našemu potěšení nám nabídli víkend u nich, mají rodinný domek, i docela velký, takže i pár železničních nadšenců ubytovat, není žádný problém. Zbývalo tedy doladit odjezd tak, aby to nahlášení lidé stíhali ze školy či práce. Jak se blížil pátek a hodina odjezdu, postupně se nám skupina zmenšovala. Podnikavý místopředseda Zdenek počítal s víkendovou zakázkou, tudíž nejel ani jeho synek Roman a náš člen Mirek, ten měl problém zase se svou matinkou: ono je to těžké být mladým Kolejákem a podléhat kromě slova předsedova, ještě slovu rodičovskému; co se dalo dělat, ač nerad, musel zůstat doma.
Na nádraží v Brně se nás v pátek 23.9. sešlo pět: vedoucí výpravy, jedna z těch už starších Kolejaček, paní Svatava, Karolína, moje skromná maličkost, Míša Malý a již po druhé (zatím) nečlenka Adéla Pantůčková, alias „mladá tygrová.“ Odjezd byl určen na 15.35, vlakem EC 272 „Jaroslav Hašek,“ který nás odvezl do Prahy. Odtud jsme pokračovali vlakem EN 456 „Phoenix,“ mířícím až do Amsterodamu. My však vystupovali v Ústí nad Labem. Zde nastaly první malé problémy. Nastoupili jsme do povinně místenkového vozu, odkud nás asi půl hodiny před Ústím nepříjemná a komisní průvodčí vykázala. Její postup bych bral, kdyby někdo s místenkou jel a místa se dožadoval. Takto po našem odchodu zůstalo kupé prázdné. Zase jsme si však prošli vlak, kde jsme viděli mnoho zajímavých vozů. Ty lůžkové či lehátkové nevyjímaje. Vše nachystáno pro případné cestující po trase. Nakonec se však vše zvládlo a krátce před dvacátou hodinou stanula naše výprava v Ústí, odkud nám zbývalo dojet do malé zastávky Povrly-Roztoky, tam jsme byli ubytovaní. Cestou osobním vlakem se s námi bavil velice příjemný průvodčí, co byl pravým opakem té paní v EuroNightu. Na zastávce v Roztokách nás už očekával kamarád Petr s autem, naložil nás, zavazadla a odvezl do svého domečku.
Domek rodiny Cmuntovy, která nám poskytla víkendový azyl, je velice zajímavý, hlavně pro milovníky dopravy. Z jedné jeho strany, těsně na něj naléhající, vede koridor Břeclav-Praha-Berlín, takže z koupelny lze pozorovat všecky druhy vlaků. Ty když jedou, celý dům drnčí a chvěje se. Z další strany jej míjí hlavní silniční tah na Německo, po němž uhání auto za autem. Vedle silnice následuje Labe s jeho říční dopravou a aby toho nebylo málo, na druhém břehu je další trať. Takže už jim tam chybí asi jen letiště.
Další den už po sedmé ráno bylo v domku živo. Holky se parádily, česaly a oblékaly, aby se za slabou hodinku změnily na dámy z prvé republiky. Mě to netrvalo zase tak dlouho, abych se převléknul za mladého továrníka, mohli jsme vyrazit do Děčína, od něhož nás dělilo pět vlakových zastávek. Nakonec nás tam však vezl autem kolega Petr, protože osobáček od Mostu měl půl hodiny zpoždění.
Na dni železnice bylo opravdu na co se dívat. Veškeré exponáty umístili do DKV Děčín, kde lidi z nádraží dopravila buď RegioNova, výrobek to firmy PARS ze Šumperka, nebo se tam bylo možno dostat autobusem MHD a to zcela zdarma. Hned u vstupní brány mohli lidé vidět drezíny od nejstarších až po inspekční drezínu Tatra. Dále pak jídelní vůz Bram z 60. let, konferenční vůz SR 041, vozy řady Da, kde byl umístěn dětský koutek či kino a malá galerie. Největším lákadlem asi byly salonní vozy Aza 80-Masarykův a Aza 86-Ferdinanda d´Este. Do obou těchto vozů se naše výprava jako jediná opět dostala, byl to velice krásný zážitek, který bych každému přál. Vozy jsou původní, včetně vybavení, ve voze T.G.M. jsou ještě sklenice i džbánky firmy Moser. Docela pěkné to musí být za jízdy, třeba se nám splní i to.
Za parní lokomotivy stojí za zmínku samozřejmě Albatros 498.022, Zelený Anton 486.007 či Čtyřkolák 434.2186, právě ten byl v čele zvláštního vlaku mířícího do České Lípy, v němž jsme dělali historický doprovod. Tento vlak byl řazený vozově 4x Ce (Rybák) a 1x Daa-k, upravený na bufet s velmi lidovými cenami.
Po necelých dvou hodinách v České Lípě se souprava vracela zpět do Děčína. Ještě jsme popojeli motoráčkem do depa, abychom něco vyfotili, to už také lidi fotili nás, ale končil pomalu i železniční svátek, vypsaný pouze do sedmnácté hodiny. Zbývalo dát si pouze pivko, jako takovou tečku a odebrat se na nádraží. Odtud se naše skupina vydala v 18.28 osobním vlakem zpět do Roztok, kde znova čekal kolega Petr s autem, aby nás přiblížil k domečku pod tratí. Ten den každý z nás usínal s hlavou plnou zážitků. V neděli dopoledne nastalo balení a loučení. Odjezd zpátky na Moravu byl stanoven vlakem EC 173 „Vindobona,“ co vyjížděl z Ústí ve 12.13, tam nás odvezl z Roztok osobní vlak, ten den obsluhovaný jednotkou City-Elephant v modrobílém nátěru. Cestou do Brna jsem si dopřál třetinku Budvara za celých 80 korun z německého Speisewagenu, zbytek výpravy si dal za stejnou cenu kávu, ale byla pohoda - no co,ať lidi vidí, že i Kolejáci si občas dopřávají. Po čtyřech hodinách jsme opět vykročili po peronu brněnského „hlavasu,“ zase doma. Akce se dle mého soudu velmi povedla, zbývá tedy poděkovat pořadatelům z DKV Děčín a hlavně rodině Cmuntových za poskytnutý azyl a Petrovi za ochotné jízdy k vlakům. Zkrátka jak jsem už kdysi řekl: Koleják všude bratra má…
Text: Kamil Kyzlink
Foto: Kamil Kyzlink a Svatava Kyzlinková