S Elfíkem po krásách ČR
Každý, kdo v uplynulých měsících navštívil obchodní dům Kaufland, si zajisté všiml v oblasti pokladen modrých stojanů s podivnými modrými krabičkami s modrým slonem. Zatímco neželezniční člověk toto zboží vesměs ignoroval, každý šotouš se radoval, neboť cena této krabičky, kde byli poukázky na 2 jízdenky SONE+, plyšový slon Elfík, magnetky a mapa, stále klesala až na konečných 200 Kč za celou krabici. Jen absolutní šotouš – ignorant by si jich nevšímal.
V následujícím článku bych se rád podělil o svoje zážitky z cest díky této krabičce a několik fotografií z každé z nich, snad se budou líbit. Velký dík patří Kamilovi, že mi dovolil zveřejnit článek na stránkách sdružení Kolejová o.s., jehož členem zatím nejsem, ale přesto jsem s Kamilem dobrý kamarád. Takže zatímco Kolejová schůzovala, křtila svoje dva nádherné kalendáře a fotila na Dni železnice, s fotoaparátem za pasem a dobrou náladou jsem vesměs sám objížděl naši vlast, poznával nové fajn lidi a fotil jako o závod. To by dle mého názoru mohlo na úvod stačit a rovnou bych se pustil do své první cesty.
25.9. – Chýnovské jeskyně
Tato cesta byla velmi náročná, neboť den předtím probíhala na chemické fakultě Noc vědců (jak již bylo řečeno v článku 140 let Nezamyslice – Šternberk, zajímám se o přírodní vědy), proto jsem domů došel asi o půl jedné ráno. Sotva jsem ulehl, již zvonil budík nastavený na 3.15 kvůli odjezdu expresem 576 Brněnský drak do Prahy. V tu chvíli bych ho nejraději umlčel, SONE spálil a spal dál. Nicméně zájem o poznání nových tratí a fakt, že se mi do vlaku díky Dni dráhy povedlo dostat dva gumokolisty, nakonec zvítězil. Těžce nevyspalý jsem s rodinou zamířil okolo 4. hodiny ranní Brnem, kde pomalu končil noční život a opilci se vraceli domů. Nicméně jako obvykle jsme šli na poslední chvíli, proto toto byly pouze nepodstatné věci.
Po nástupu do expresu jsem padl na sedadlo a probudil se někde u Běchovic, již trošku odpočatý. I přes příjezd asi o 4 minuty dříve oproti JŘ nám dokázal vlak IC 101 Anton Brucker ujet, na přestup nám minuta chyběla. Klasická situace nepřípoje, u nás bohužel celkem častá. Hold, klasickému Béčku neuteče nikdo. O hodinu později se nám již klasickým R na České Budějovice odjet podařilo a alespoň byla dobře vidět stavba koridoru mezi Benešovem a Táborem, kam jsem i přes časté pomalé jízdy dojeli skoro včas.
Následovala přes moje velké protesty prohlídka husitského města, ale za necelou hodinku jsme již byli zpět na nádraží, kde na nás čekal šukafon směr Horní Cerekev. My jsme ho opustili na trojkolejném nádraží v Chýnově, odkud jsem se vydali k nejstarším navštěvovaným jeskyním u nás, otevřeny již ve 2. polovině 19. století. Po prohlídce jsme pokračovali dalším orchestrionem přes Pelhřimov do Horní Cerekve po velice pěkné lesní trati. V Horní Cerekvi nám navazoval „rychlík“ na Brno, bohužel táhnoucí se po trati 240 jako sopel, často s něčím křižující na výhybnách. I přes toto všechno se trať zalíbila a výlet se podařil na výbornou včetně počasí. Nejlepší byla již toužebně očekávaná teplá večeře v Brně. Inu, po 560 km ve vlaku se není čemu divit.
9.10. – Beroun, 50 let VČS
Po první cestě mi ještě zbývala jedna poukázka a vzhledem k tomu, že v Brně již nebyly k sehnání, pečlivě jsem vybíral cíl své cesty. Nakonec zvítězil den otevřených dveří ve vápence Čertovy schody a provoz zvláštních vlaků s motorovou a parní lokomotivou z Berouna.
Brno jsem tentokráte opouštěl „až“ o půl šesté ráno écéčkem do Hamburku, které jsem v Praze na hlavním vyměnil za dvojslona na Beroun. Kvůli jeho zpoždění asi 20 minut byl velice solidně zaplněn. V Karlštejně jsem vystoupil a snažil se najít údajně jediné místo, kde je vidět současně hrad a trať. To se mi nakonec nepovedlo, ale odměnou mi byl přetah pražského metra z opraven zpět do hlavního města. Po odfocení tohoto a ještě několika osobních a nákladních vlaků jsem nastoupil do dalšího vlaku směr Beroun, kam jsem dorazil okolo 10. hodiny.
Zvláštní vlak jsem našel hned a za necelou půlhodinu jsem již šplhal s motorovou lokomotivou nádhernou přírodou do lomu. Zde jsem prolezl co se dalo, bohužel za časného poslouchání „zmizte z těch kolejí; sem již návštěvníci nesmí“ apod., ale nakonec sem viděl hodně a byl jsem spokojen. Po absolvování občerstvení a nákupu Ležáku výtopny Zdice jsem nastoupil teď již do parního vlaku, velice solidně plného, naneštěstí jedoucího komínem dozadu a vydal se zpět do Berouna, kde jsem vystoupil okolo 13. hodiny. Vzhledem ke spoustě času jsem se vypravil do města, kde jsem navštívil místí medvědárium se 3 medvědy, kteří se proslavili ve večerníčku pana Chaloupka Méďové. Ted již rozhodně nevypadali tak roztomile a mile, ale přesto byli kluci úžasní. Poté jsem se vypravil do místního Kauflandu nakoupit jídlo na zpáteční cestu. U pokladen mi neunikly již zmiňované Elfíkovy krabičky, zde zastoupené v hojném počtu. Zajásal jsem a rovnou 2 koupil, protože jestli se nějaká jízdenka opravdu vyplatila, byla to tahle. Cestou zpátky jsem byl natolik naplněn zážitky, že když nás u Dobřichovic míjel legendární Orient Expres, byl jsem tak u vytržení, že jsem nestihl ani vytáhnout foťák a jen jsem s otevřenou pusou koukal na tu nádheru. Teda silně zohyzděnou naším dopravcem, který na tento spoj nasadil eso v Najbrt nátěru. Na nábřeží mají asi jiný názor na tento nátěr než šotouši. Již ničím nerušen jsme dojel na hlavní nádraží do Prahy a teprve tam mi došlo, že jsem měl vlastně obří štěstí, že jsem se na 171 vyhnul mimořádnosti. A také jsem si řekl, že s Berounem si dám zase na čas pokoj, že už ho znám. V Praze jsem nastoupil do Jana Jesénia směr Brno a ničím nerušen v poklidném a zaslouženém spánku dojel až do Brna, kde jsem krátce před půl sedmou večer vystoupil a vydal se domů. Další skvělý den s téměř šesti sty kilometry jízdy vlakem za mnou a počasí opět nezklamalo.
16.10. – Albatros – Křivoklát, Lužná u Rakovníka
Moje předsevzetí s Berounem mi nevydrželo ani týden, teda vlastně do doby, než jsem zjistil, že pojede křivoklátský expres tažený legendárním nulkovým Albatrosem 498.022. Proto jsem neváhal ani minutu a plán cesty byl na světě. Do malebné staničky Křivoklát, zde nastoupit do historického vlaku a dojet do Lužné. Vzhledem k nadbytku jízdenek se i rodiče rozhodli udělat si výlet do Prahy na památky, na rozdíl ode mě pozdějším spojem. Starší lidé mají hold rozum. Důvod jejich jízdy byl možná také ten, že si přáli vidět již zmíněného Albatrose na vlastní oči.
Tentokrát jsem i odjezd Brněnským drakem snášel lépe, možná proto, že jsem byl konečně odpočatý. I přesto nevím, že nějaká cesta do Prahy na hlavní proběhla. Zde jsem expres vyměnil za rychlík „Švejk“, díky výluce od Berouna dál na jih mimořádně v podání jednotky CityElefant. Šťastný jak blecha, že nebyl přistaven legendární „žabotlam“ jsem nastoupil. Na Smíchově přistoupila obrovská spousta lidí, naštěstí průvodčí věděl, co jsou zač, tak proběhl vlakem a oznamoval, že to není osobák, ale rychlík. Většina samosebou zase vystoupila my se konečně mohli vydat dál k Berounu, kam jsme dorazili okolo osmé ráno. Mě jako fotografa silně vyděsila všudypřítomná mlha, která naštěstí rychle mizela. „Ropovodem“ neboli orchestrionem a asi třemi vlečňáky, zjednodušeně soupravou jednoucí pouze z kopce, jsem se vypravil do stanice Křivoklát, kde jsem se místo napodobení většiny lidí, kteří se vydali na hrad, jal hledat nejlepší flek na odfocení Albíka. Nakonec jsem po různém focení regín skončil na jakémsi buku hodně obrostlém mechem s výhledem na tunel, odkud se měl vlak vynořit. Mezitím mi volali naši, že Alba již dávno opustil Prahu Smíchov a jede vzorně komínem dopředu. Polilo mě horko, neboť mi došlo, že v Berouně je úvrať, proto zde opět focení nevyjde. Bohužel jsem se nezmýlil, ale koneckonců, fotka s Albou je vždy hezká, ať jede normálně nebo nepřirozeně. Rychle jsem se rozběhl za vlakem a nastoupil do něj, již byl skoro prázdný. Zde mě ke všemu špatnému ještě chytla pořádná přeháňka, takže jsem alespoň trošku uschnul cestou do Lužné. Ve vlaku jsem se zapovídal s velmi sympatickou průvodčí v dobovém s nesmírným zájmem o historii drah a vše, co k tomu patří. Škoda, že pochází z Prahy…
V Rakovníku se opět přepřahalo a Alba již jel vzorně, proto alespoň nějaké fotky stojí za to. Po příjezdu do Lužné jsem odfotil šibování a pravidelným rychlíkem z Rakovníka se vydal přes Kladno do Prahy na Masnu, neboť muzeum jsem navštívil asi dva měsíce předtím. V Praze jsem jen přeběhl na hlavní nádraží a opět Janem Jeséniem se vydal na zaslouženou cestu domů, do Brna. Inu, nebylo divu, že jsem opět spal celou cestu, postupně se totiž zvyšovali i ujeté kilometry, tentokrát již přes 650.
23.10. Lokálky Krkonoš a Královehradeckého kraje
Protože ještě zbývaly 2 víkendy a 2 poukázky, byl plán na sobotu jasný. Podle kalendáře akcí na Želpage se nemělo dít nic, co by mě extra zajímalo, proto jsem se rozhodl, že vyjedu jen tak nazdařbůh. Ale kam? Po důkladné prohlídce drážní mapy zvítězili lokální tratě severu ČR.
Bohužel, za poslední měsíc již potřetí spojem 576 Brněnský drak. Ani čas mi nepřipadal tak strašný, člověk si asi zvykne na vše. Cestu do Prahy jsme opět celou prospal, proto mi připadala velice krátká… Brno hl. n., Brno Židenice, Brno Maloměřice, Praha Libeň, Praha hl. n.
Zde jsem měl asi 4 minuty na přestup do rychlíku na Tanvald, o víkendu tažený Bardotkou a řazen klasickými vozy, nejspíš kvůli kapacitě, neboť tato trať má velký víkendový potenciál. Opustil jsem ho v Turnově a po vyfocení všeho možného nastoupil do soupravy směr Jičín a Hradec Králové. Sice jsem očekával regiošuk, nicméně pravděpodobně kvůli nehodě na přejezdu den předtím souprava budila zděšení – 714 v Najbrtu a několik vlečňáků. I přes to jsem dojel do Jičína včas a živ. Zde jsem přestoupil již pouze do sóla 810 a vydal se přes Kopidlno do Křince a po dalším přestupu do stanice Městec Králové. Zde jsem snědl část svých vlastních zásob a nastoupil do dalšího šukafonu směr Chlumec n/Cidlinou, Ostroměř a Stará Paka.
Po ochutnávce místního kafe z automatu a popovídání s jakousi důchodkyní a postarší průvodčí jsem konečně uviděl přijíždět spěšňák do Trutnova, který jsem opustil až v tomto městě. Dokoupil jsem zásoby, koupil zde hojně zastoupené pivo Svijany a po usouzení, že obyvateli 2. největšího města v ČR přijde malé úplně každé město, snad krom Prahy, jsem nastoupil do rychlíku směr Hradec Králové přes velmi pěkná nádraží a krajinu.
Cestou jsem v Jaroměři uviděl naprosto úžasný kamion, který se krásně hodí použít v současné kauze rušení tratí. Doufám, že to vyzní ve stylu náhradní silniční doprava…
V Hradci jsem opět přestupoval na osobák do Pardubic, kam jsme již za pořádné tmy dojížděli souběžně s Brahmsem, na kterého jsem nutně potřeboval přestoupit.
Nakonec se vše povedlo a již opět za klidného spánku jsem dorazil okolo půl deváté večer na naše hlavní do Brna. Počasí přímo exklusivní, na počítadle kilometrů číslo 795 a pořádná chuť na kus masa. Takto bych okomentoval své pocity po dojezdu domů. Jednoznačně ale musím říci, že toto byl nejpodařenější výlet ze všech.
30.10. Jeseníky, Ostrava, Bohumín, Přerov
Přiblížil se poslední den výletu. Původní plán byl 5.35 Negrelli do České Třebové, Vsacanem do Zábřehu a rychlíkem do Lipové lázně a dál na sever do Vidnavy nebo Javorníku ve Slezsku a návrat zpátky do Jeseníku. Bohužel realita byla probuzení 6.30 doma v Brně. Rychlostí blesku jsem letěl na hlavní nádraží, abych stihl alespoň rychlík Praděd, což se mi nakonec díky jeho asi dvouminutovému zpoždění podařilo. Hold, na vlak se čeká, já vím…
Cestou jsem rozmýšlel, jak vyrovnat časovou ztrátu 2 hodiny, nakonec jsem oželel výlet do Vidnavy a jel Pradědem rovnou do Jeseníku, kde jsem přeskočil na mezistátní osobní vlak směr Krnov.
Tato lokálka mě velice překvapila, neboť polská úvraťová stanice Glucholazy byla úžasná a dobírání přívěsného vozu mělo také svoje kouzlo. Při této příležitosti jsem chtěl navštívit i úzkokolejku do Osoblahy, nicméně pak by byl těžký návrat zpět, proto jsem toto oželel. Po dojezdu do Krnova jsem vyměnil šukafon za rychlík přes Opavu do Ostravy Svinov. Zde jsem nastoupil do prvního vlaku na Bohumín, kde jsem měl naplánován pozdní oběd. Poté jsem dokoupil zásoby a osobákem se vydal do Přerova.
Zde jsem nastoupil do osobáku směr Nezamyslice a při opouštění Přerova fotil místní vozidla. Kromě několika slonů nechyběly esa, plecháče ani peršingy či bobiny. V Nezamyslicích už za skoro tmy jsem naposled přestoupil do rychlíku ze Šumperku do Brna. Cestou jsem se ještě snažil fotit, ale bohužel se mi povedlo vyfotit víc, než jsem chtěl. Kromě svého esa a protijedoucího vlaku mám na fotce i fíru, močícího pod kola svého vlaku. Během cesty se mi povedlo zjistit, že kdybych nejel z Přerova osobákem, chytnul bych pořádnou sekyru, protože rychlík od Bohumína ukončil snad pro poruchu mašiny jízdu někde u Studénky. Měl jsem prostě opět štěstí. Ničím nerušen jsem dojel až do Brna a krátce před sedmou hodinou zakončil cestování s Elfíkem.
Zvláštní poděkování
patří Ćeským drahám, za výbornou slevu, která ve mně probudila vážný zájem pořídit si In-Gold, protože „režijka“ má prostě svoje kouzlo a nespoutanou volnost. Snad se podobná nebo stejná akce brzy zopakuje. Já i spousta dalších šotoušů nebo jen rodičů, kteří neví, co s dětmi o víkendu, ji určitě s nadšením uvítáme. Šotu zdar!
Text a foto: Jan NEKVAPIL