15.9.2012 Parním vlakem na farmářské trhy a burčákové slavnosti
Sice začala škola pro mě obzvláště nepříjemným rokem, nic to ale nemění na tom, že úplně se svých zálib a koníčků vzdát nehodlám. Jako potvrzení této skutečnosti jsem si našel velmi zajímavou parní jízdu z Bohumína do Štramberku, města, kde se tuto sobotu konaly tradiční Burčákové slavnosti a Farmářské trhy. V rámci Dne evropského dědictví byly vybrané objekty přístupné zadarmo a toho se muselo naplno využít. Škoda jen, že jsem navštívil jistou akci večer předtím. Hned po vyhlášení prohibice jsem se připojil k ostatním, kteří se jali tento smutný krok naší vlády pořádně zapít pivem.
Nebylo tedy divu, že jsem ráno vyrážel do Studénky společně s bolestí hlavy a nevyspáním. Jel jsem jako obvykle v 5 ráno, protože jsem si chtěl pořádně zalovit a vystřízlivět u toho. To se mi také povedlo, ve vlaku jsem se trochu dospal. Nakonec i při hledání krabiček mě hlava přestala bolet. Místní kešky, ač jich není mnoho, jsou moc pěkné a mají každá své opodstatnění. Snad mi pár vět o nich prominete, dost často totiž souvisí s železnicí. První se nacházela u zámku u moc pěkného portálu a druhá na kopci nad Studénkou u radaru pro nedaleké letiště Leoše Janáčka, případně letiště Ostrava-Mošnov. Říkáte si, kde je ta železnice? Nebojte, už to přijde.
Cestou od radaru jsem se prosmýknul místním sídlištěm směrem krabička jménem Comenius, co má kromě jiného i velmi děsivou historií. O nehodě vlaku EC 108 s osudovými osmičkami na našem webu padlo už hodně, proto ji nepopisuji, ale díky kešce jsem konečně našel dlouho z vlaku vyhlížený památník obětem této tragédie. Poté jsem přešel nový most přes trať a našel krabičku, která to má skutečně na háku.
Ale tím moje železniční putování nekončilo. V navigaci svítil ještě jeden bod s názvem Bartošovická vlečka – zkušební trať Vagónky Studénka. S použitím serveru geocaching.com napíšu něco o historii a současnosti této vlečky. Psal se rok 1917, když tahle vlečka vznikla jako spojnice bartošovického lihovaru a suchdolského zhlaví stanice Studénka. Měřila 3,5 km a kromě jiného na ní bylo přemostění řeky Odry. Během druhé světové války byla vlečka hodně poničena, ale hned po válce a v 50. letech opět obnovena po původního stavu. Na konci padesátých let došlo k přeložce trati 325 (Studénka – Veřovice) a tím pádem se upravil i vjezd na tuto vlečku. K přeložce určitě ještě někdy něco napíšu, ale kešku o tomhle informující zatím ještě ulovenu nemám. Současně s přeložkou zanikl i lihovar a trať přešla do vlastnictví Vagónky Studénka. Ta ji začala využívat na zkoušení nových jednotek, které se zde začaly vyrábět. Proto byla trať až po most přes Odru opravena a zatrolejována. Jako raritu uvedu fakta, že trolejové vedení v době mimo zkoušení bývalo vypnuto stejně jako to, že bylo možné používat jak stejnosměrnou, tak střídavou napájecí soustavu, což bylo mimo okruh VÚŽ Cerhenice zcela nemyslitelné. Traťová rychlost byla stanovena na 100 km/h a vlečka se tak stala nejrychlejší neveřejnou tratí u nás.
Trať už máme a teď zkusím popsat, které vozy si na ní odbyly svoji premiéru: začalo to v roce 1966 jednotkou SM 487/488 (dnešní řada 460/560). Nutno zmínit, že řada 460 neboli pantografy jezdí přes Studénku dodnes a jejich kolegy čeká v Brně evidentně také ještě hodně let věrné služby. Z elektrických jednotek dále určitě stojí za zmínku i řada 470 přezdívaná jako Kraken“, řada, která již odpočívá „na hřbitově“ v České Třebové. Z motorových vozů je bezpodmínečně nutné zmínit vozy řady M 152, dnešní řadu 810 s nejrůznějšími přezdívkami typu Orchestrion, Šukafon nebo Kufr. Další zajímavostí je, že druhý prototyp jezdí údajně po trati 325 také dodnes. Zda tomu tak je nebo není, se mi ale nepovedlo zjistit. Ve druhé polovině 90. let přestává být vlečka používána. Dnes už její existenci dokazují jen propustky a v blízkosti Studénky i hromady pražců. Jedna tahle hromada ukrývá své tajemství a najít je není vůbec lehké, místo připomíná opravdovou džungli. Mně se to ale povedlo a jsem moc rád, že jsem se po zbytcích náspu mohl projít. Rychle jsem se vrátil na turistickou značku a vydal se svižným krokem k nádraží.
Ač pára jela už z Bohumína, já parní jízdy pod elektrickým vedením nenávidím, proto jsem si počkal jen na úsek Studénka – Štramberk. Trochu mě rozladilo, že se dala pořídit jen zpáteční jízdenka, ale nic jiného než její nákup mi nezbývalo. Ostatně, cena byla velice lidová, jenom padesát korun. Přímo v parním vlaku byla i živá kapela, která krásně doplnila atmosféru slavností, navíc jsem ji zažil poprvé, když nepočítám kytaru a soubor „mírně ovlivněných“ šotoušů na jedné noční parní jízdě. Dnes se to ovšem dalo dokonce poslouchat. Škoda jen, že vozů bylo více, takže skupina se po odehrání dvou písní musela přesunout. Další věc, která mě mrzela, byla, že pára nezastavila ani v Příboře, natož v jiných stanicích, ale co se dá dělat. Ačkoliv souprava dlouhá nebyla, na postrku pomáhala motorová lokomotiva řady 714, ale podle mě by to pára 433.002 zvládla i sama.
Pomaličku, ještě s náskokem jsme dojeli do stanice Štramberk a já se, na rozdíl od ostatních, vydal na nedaleký kopec, ze kterého byl krásný výhled. Kromě něho pochopitelná odměna v podobě krabičky, jinak bych na něj asi nešel. Výstup mě dal zabrat, nádraží bylo ve výšce 350 metrů nad mořem a vrcholek už měl téměř dvojnásobek, 690 m n. m. Musím ale říct, že to stálo za to. Vrátil jsem se zpět a navštívil další místní raritu, Národní sad s jeskyní Šipka. U jeskyní jsem sice byl loni, ale nejstarší keš na území ČR nazvanou Tex-Czech a uloženou na místo někdy na podzim 2001 jsem ulovil až nyní. Vzhledem k tomu, že keš sem ukládal nějaký Američan, probíhá její údržba díky dalším kačerům – lovcům. Keš je tak jako nová a pěkně čistá. Nicméně raritu České republiky mám, vzhůru kolem jeskyně dál. Další cíl byl Kotouč Štramberk, místo s těžbou vápence. Díky keši jsem se málem dostal do míst se zákazem vstupu, ale výhled na vápenku a Beskydy stál za to. Doufám, že jedna fotka neurazí.
Pak už jsem opustil Národní sad a došel na náměstí, kde probíhaly ony zmiňované Burčákové slavnosti. Solidní cena nejen burčáku zapříčinila to, že i já odložil na chvíli navigaci, abych se mohl občerstvit. Naštěstí bylo pod mrakem, nechci vidět ty následky, kdyby ne. Po obědě, zajedeném moc dobrou cukrovou vatou, jsem zamířil na Trúbu a k chatě doktora Hrstky. Na věž byl volný vstup a toho se muselo okamžitě využít. Za chvíli jsem se díval na náměstí nebo nedaleké okolí Štramberku pěkně z výšky. Musím říct, že to stálo za tu námahu vydrápat se po všech schodech nahoru. Dále jsem oběhnul ještě místní novou multinu s pověstí o štramberských uších a vydal se i k Markétinu pramenu, kde jsem skoro na den přesně před rokem hledal neúspěšně. Letos to naštěstí byla otázka chvilky. Nakonec jsem přehodnotil plány na lov. Místo toho jsem se vrátil ještě na náměstí, kde jsem si koupil i trochu té limonády s příchutí hroznů na cestu domů.
Čas byl jako obvykle neúprosný a já se musel vydat k nádraží. Zde jsem zjistil, že pára dojíždí do Studénky tak, že se s rychlíkem domů potkává někde na suchdolském zhlaví. Nakonec jsem zpáteční jízdenku na páru obětoval a koupil si klasický lístek jen do stanice Příbor. Osobák jel o něco dříve a já chtěl páru zachytit při průjezdu tímto městečkem. To se mi nakonec povedlo, a dokonce lépe, než jsem čekal. Mám na snímku i kostel . Dále mě u přejezdu překvapilo historické auto, a protože zastávám názor, že nostalgie je vždy pěkná, jeho fotku můžete taktéž vidět níže. Tímto jsem splnil, co jsem splnit chtěl, ale čas na návštěvu domu významného místního rodáka Sigmunda Freuda nebyl, protože možnost prohlídky v pět odpoledne končila.
Vzpomněl jsem si ale na středověký hrádek Dětřichovice na kopci nad Příborem, v místní části Orinoko. A dále jsem si vzpomněl na kešku na tomto kopci, která letos v květnu úspěšně odolala snaze mé i dalších lovců. Vydal jsem se tam dnes, a protože je nyní umístěna ve svahu, proletěl jsem kolem ní poprvé rychleji, než mi bylo milé. Nicméně nakonec jsem slavil úspěch a to je hlavní. Pomalým krokem jsem se vrátil na vlakové nádraží a moje další cesta již vedla do Studénky, kde navazoval rychlík na Brno, kam jsem dojel krátce před devátou večer. Cesta se naštěstí obešla bez mimořádných událostí a vlak přijel na minutu přesně, což u těchto rychlíků nebývá vůbec časté. Keší přiměřeně, což je hlavní. Konečně jsem si také pořádně užil, co se dobrého jídla a pití týká. V neposlední řadě si konečně taky můžu říct, že jsem ochutnal pravé štramberské uši.
Text a foto: Jan Nekvapil