10.-11.2.2012 Zimní geo-kešersko-šotoušské toulání Moravskoslezským krajem
Konec jarních prázdnin se nezadržitelně blížil. Ale co by to bylo za prázdniny, kdybych jako správný šotouš alespoň jednou nesedl do vlaku a jako správný kačer neulovil nějakou pěknou krabičku? I přes třeskuté mrazy kolem -20 °C jsem se pustil do plánování výletu s noclehem na starém známém místě, kde mě čekala ještě jedna „povinnost“… ale nepředbíhejme.
Jako nejlepší jízdenka se jevil RegioNet Moravskoslezský na oba dva dny a zpáteční zákaznická jízdenka Brno - Hranice na Moravě. A jako obvykle, aby se toho co nejvíce stihlo, startoval jsem z Brna opět v 5 ráno. Kolegové kolejáci - kačeři sice jen nechápavě vrtí hlavou a přirovnávají mé sbírání keší k vlaku EC, který letí maximální rychlostí 160 km/h koridorem, nicméně, asi takhle: až mě cesta bude stát čtvrtinu co nyní, zaručeně zpomalím, protože momentálně vážně nekradu a výlety nejsou zrovna levné. To jen tak okrajově, malá kulturní vsuvka. Teď už nic nebrání pustit se do popisu zážitků z obou dvou dnů, ale předem říkám, že propagovat jednotlivé krabičky, jak to dělají kolejáci na svém webu, není priorita článku, na rozdíl od zaměření se na zážitky s železnicí. Směle do čtení!
Při zvonění budíku v pátek v době, kdy má většina lidí půlnoc, případně se vrací z hospody, jsem zauvažoval, na kolik jsem vlastně normální člověk a ne šílenec. Raději jsem to přestal řešit, než abych o sobě ještě něco zjistil, dobalil již nachystaný batoh a vydal se pěšky na hlavní. První ranní rychlík na Bohumín byl naštěstí téměř prázdný, a tak se dalo až do Ostravy na Svinov spát a doklapat do GPSky zbytek dat. V Ostravě jsem rychlík od Brna vyměnil za rychlík na Krnov, kde jsem stanul kolem 9. hodiny ráno v třeskuté zimě a závěji sněhu. Čas na krabice a focení zde byl asi 2 a půl hodiny a já stihl obejít vše, co bylo nutné, i když na jednom místě mě čekal neúspěch, protože krabička byla ukradena. Poslední keš také stála za to, protože byla pod železničním mostem a já se dokázal se svým štěstím trefit přesně do chvíle, kdy nade mnou proletěl motorový rychlík. Velmi jsem si přál, aby WC systém byl vakuový, nebo aby se na toaletách alespoň nikdo nenacházel. Po té, co jsem vylezl zpod mostu a zbavil se závěje sněhu za krkem a na hlavě, jsem konstatoval, že jsem k úhoně toaletami nedošel, a tak jsem se mohl vydat na vlak do Opavy.
Cestu v rychlíku z Krnova do stanice Opava západ jsem využil k obědu z vlastních zásob. Po vystoupení jsem si nechal dát razítko stanice do rozrůstající se sbírky a vydal se na dlouhou cestu plnou krabiček plnou úspěchů ale bohužel i neúspěchů. Podařilo se mi dokončit, co jsem ještě se skvělým kešerským doprovodem na druhém vandru v létě začal a vyluštit další krabice. Byl jsem proto docela rád, že jsem se ještě za světla dobelhal k nádraží Opava východ a i s právě koupeným gyrosem usedl do vlaku City Elefant. Moje cesta s tímto vlakem vedla do Ostravy – Kunčic, kde jsem se při vystupování jako obvykle krásně praštil do hlavy, protože ti, co soupravu City Elefant navrhovali, asi moc velkého vzrůstu nebyli. V Kunčicích navazoval osobáček do Lískovce u Frýdku, kde kolem šesté večer byla moje poslední kešerská zastávka ten den. Během půl hodiny jsem odlovil místní keše a následně odjel kus za Frýdek-Místek, kde jsem po delším bloudění našel i své nocoviště. Ono se to řekne, po asfaltce, když je všude 10 cm ledu… Po úspěšném nálezu jsem předal dary k významnému jubileu a po celém namáhavém dni „padl za vlast“.
Druhý den jsem byl už o půl sedmé na nohou, abych před půl osmou odjel do Frýdku a následně přestoupil do legendární osmsetdesítky směr Český Těšín. Na prohlídku tohoto města jsem se těšil, ale mnohem více mě lákal Polský Těšín, a to nejen kvůli množství krabiček. Cestou se mi povedlo se dostat i na místní nádraží a snad legálně vyfotit „Dřevolíno“ neboli polskou jednotku EN 57. Zda je tu focení vlaků dovoleno jsem totiž nevěděl, ale přežil jsem bez úhony. Potom jsem už překročil hranice zpět do ČR a přes obchod se vydal k vodnímu dílu Hrabina. Další místní keše se ale přede mnou schovaly a já nepochodil. Krátce po jedenácté jsem se vrátil na nádraží a po vyfocení dění ve stanici jsem usedl do „Tornáda“ neboli „pantografu“ řady 460. Od našich 560-tek na první pohled k nerozeznání, ale tento „Panťák“ by u nás nejel vlastní silou.
Moje další cesta směřovala do Havířova, kde jsem vystoupil přesně v poledne a povedlo se mi zachytit „setkání generací“ neboli jednotku řady 460 a z druhé strany nástupiště stojící RegioJet podnikatele Radima Jančury, kterému patří i známé žluté autobusy Student Agency. Vlakem RegioJet se chci projet už dlouho, ale dnešek opět nebyl vhodný na tuto jízdu. Po nafocení nádraží v duchu socialistického realismu jsem se vydal na lov, ale tentokrát se mi moc nedařilo. Něco jsem nenašel vůbec, něco mělo jen logbook a něco jen sáček bez krabičky i logbooku. Kolem třetí odpoledne jsem nasedl do jakéhosi vlaku, snad Ex, směrem Ostrava Svinov a poté mě čekal už jen klasický rychlík domů do Brna. Zde jsem vystoupil přesně v šest hodin večer a po obědové večeři doma zamířil za zábavou v podobě tance do nedaleké tančírny. Všechna únava z chození ze mě rázem spadla a naběhal jsem po zdejším oválu ještě mnoho a mnoho kilometrů v podobě různých svižných tanců. Výlet se povedl, ale musím říci, že kdyby bylo tepleji, taky bych se nezlobil. Lovu a šotu zdar!
Text a foto: Jan Nekvapil