A další týden uplynul a na mně je opět uveřejnit něco ze školní tvorby. Tentokrát dosti pracné, protože následující slohová práce byla školní a až teď začínám chápat červená a nečitelná slova paní profesorky říkající dosti vystižné věci, jako „graficky strašné, nečitelné a chyby!!!“ Pro mě to znamená luštění vlastních myšlenek a navíc ještě přepisování do počítače, nicméně jde, jak jinak, o železnici, takže směle do toho a půl je hotovo.
I volba správného tematu bylo těžké, protože fejeton o štěstí nebo lásce a nevím o čem ještě, nebo reportáž z cesty o zajímavých místech, pro mě není. U reportáže jsme totiž dostali zákaz psát o průběhu cesty a to u jízdy parním vlakem tam a zpět je přece to nejdůležitější. Prostě a jednoduše, vybrat téma bylo nejhorší. Nakonec zvítězil fejeton na téma Náhodné setkání. Paní profesorkou mi bylo vytýkáno, že text je zbytečně zdlouhavý a čtenáře bude nudit, nicméně já si toto nemyslím, proto ho uvedu celý s pevnou vírou, že kolejákům dlouhý nepřijde a nudný už vůbec ne. Předem upozorňuji, že místy se moc nedržím reality, což ale není ve fejetonu požadováno. Proto hurá do čtení…
Jak jsem potkal Gorilu
Většina krásných dam a slečinek pochází z Moravy, případně ještě z Čech. Nejinak je tomu i u NÍ. Píše se druhá polovina 20. století, když se do rodiny ve velkém městě západně od Prahy, ve všech pádech skloňovaném každým pivařem v každé lepší hospodě, narodila další dcera, naprosto odlišná od svých sourozenců, hlavně svojí silou a krásou. A od počátku všemi mastmi mazaná. Není proto divu, že jí to doma brzy začalo být dlouhé a zatoužila po poznání širého světa. Opustila proto Plzeň a přes Rokycany, Zdice a Beroun se vydala do hlavního města Prahy. Její cesta měla být sice přísně utajená, nicméně doprovodu početných skupin fotografů se nevyhnula. Příchod do Prahy vzbudil náležitý zájem všech přítomných. Možná i toto je důvod, že zde dostala okamžitě úplně zdarma ubytování v samém centru města se všeříkajícím názvem Praha – střed.
I přes všechnu slávu byla ještě velmi mladá. Jak to jen vyřešit? Správná výchova, způsoby a všechno další… Po krátkých jednáních se rozhodlo o poslání ke Kolínu, do malé vesničky s nic neříkajícím názvem Cerhenice, kde se jí plně věnoval specializovaný tým lidí po velice dlouhou dobu. Zde byly objeveny všechny tehdejší nešvary a postupně odstraněny. Stejně tak se studovaní doktoři snažili najít její dětské nemoci a taktéž je odstranit. Dosáhla svojí plnoletosti a s těžkým srdcem se s touto vsí loučila. Jako odměna za trpělivost jí byly vystaveny cestovní doklady do celého Československa a dokonce i Maďarska.
Jakmile se rodina v Plzni doslechla o slávě své dcery, jala se plodit další naprosto totožné potomky. A ne zrovna v malém počtu, posuďte sami. Dvacet naprosto totožných a stejně oblečených sester je dle mého názoru hodně. Ale kdo se v nich má vyznat? Tento problém parta vzdělaných lidí vyřešila jednoduchou tabulkou s pořadovými čísly 001 až 020. A pro lepší orientaci bylo před každé toto číslo dáno ještě trojčíslí 350. Ale jak pojmenovat jejich nový rod, kam všech 20 patřilo? Silný, mazaný, oslnivý, jedinečný jako… No přece Gorila! Neptejte se mě, jak se na toto došlo, ale rozhodně se uchytilo. A protože sestry spolu obvykle dlouho nevydrží, rozběhly se směle do naší vlasti, kde se však navzájem potkávaly a zdravily.
Další zajímavou otázku je jejich „intimní život“. A musím říci, že měly všechny holky o zábavu postaráno. Posuďte sami. Měnit svého muže každých 8 až 12 hodin, často se k vyměněnému vracet a každého na slovo poslouchat a dělat to, co si přeje, no je toto normální? A to radši vynechám zvláště citlivé situace, kdy jedna dáma měla pány dokonce dva. Sice byl jeden „v zácviku“, ale stejně, raději tuto otázku opustíme, než si o nich uděláme špatný obrázek.
Neuplynulo mnoho let od první výpravy do světa a rodinkou Goril pořádně zamávala dvojnásobná tragédie. I přes snahu režimu vše ututlat, jako ostatně vždy, šířila se tato děsivá zpráva Československem jako morová rána. A nebylo divu. Nejprve zemřela 010 na předměstí Bratislavy, kde přestala poslouchat svého muže a doslova se splašila. Její síla byla taková, že zbourala opěrnou zeď a ještě měla dost síly na zabití svého neviného muže, který již nestihl nic udělat. Ten pozoroval nestandardní chování již cestou do Bratislavy, v Brně ji dokonce nechal prohlédnout lékaři. Tehdy to sice nestálo 30 korun, nicméně efekt byl stejný. Žádné zranění nenalezeno a chudákovi nezbylo nic než pokračovat dál vstříc své smrti. Druhá tragédie postihla 009 u vsi Nové Kopisty blízko Ústí nad Labem. Zde došlo opět ke smrti neviného muže a dalších sedmi lidí, kteří byli jen v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Hlavní podíl na této katastrofě měla zajisté tma a mlha jako mléko. Za silného ťukání do stolu říkám, že toto jsou jediné vážné tragédie, které Gorily potkaly a věřím, že to takhle zůstane navždy.
V roce 1993, po rozpadu ČSR na dva nástupnické státy, se všech zbývajících 18 Goril muselo narychlo stěhovat. Prahu - střed, kde si už všechny zvykly, musely vyměnit za méně komfortní „RD Bratislava“. Všechny Gorily jsou touto dobou již postarší dámy, které potřebují jistou péči. Bohužel, v Bratislavě se jim už tolik péče jako v Praze nedostává a naopak roste námaha na ně kladená. Není proto divu, že jim začíná vadit lehký sníh, déšť a proměnlivé počasí. Možná jsem se nezmínil, ale každá Gorila má víc životů než jeden. I více než 9 jako kočka. Proto, když náhodou umře, je poslána vším možným do Bratislavy, kde je vyléčena. Bohužel, díky přímé úměře, čím déle prší, tím více… není léčení v dešti možno stíhat. Avšak pravidlo, které dodržují podle mě celkem pravidelně, je čas jejich úmrtí. Nevím proč, ale nejvíce se jím líbí pátek a neděle v odpoledních a večerních hodinách. Jako by je něco na tomto čase přitahovalo. Ale co?
Poslední věc, na kterou bych se rád zaměřil, je jejich oblečení. Již dávno není jednotné, zdobí je následující šatstvo. Modré šaty přezdívané Kakadu, červené šaty přezdívané Blonsky a 004 je oděna úplně nejlépe, producíruje se v historickém, ale pospravovaném kabátku z 90. let minulého století. Není proto divu, že je nejoblíbenější. Dále musím konstatovat, že přibývá šatů Blonsky, které dámám sluší méně, nicméně tento fakt asi nikdo z nás neovlivní.
Tímto končím a teď mě prosím všichni omluvte, vyrážím k trati, po které má jet dáma 004 „Hugo“ okýnky vpravo ve směru jízdy na „modrém EC“ Hungaria, tuto šanci si nemůžu nechat ujít. Anebo ne? Jak bylo včera? Pršelo, viďte? Mám to risknout? Risknu. Už proto, že by mohlo být více Goril na jednom vlaku. Doufám, že slunce zůstane vylezlé a já vše stihnu. Z celého srdce doufám.
Text a foto: Honza NEKVAPIL