11.7.2015 Kolejová vítězem II. ročníku Zámeckého gulášobraní
Trnkobraní, vinobraní, někde možná pivobraní....to jsou známé akce. Hlavně Morava je rúznými typy braní vyhlášená a většinou se jedná o košty a pití, či jiné veselice. Ale gulášobraní? Co to je? A co to má společného se železnicí? Už slyším z úst našich čtenářů. No se železnicí, pravda, asi mnoho ne, ale... Gulášobraní se v Blansku uskutečnilo poprvé loni. Je to soutěž amatérských kuchařů ve vaření kotlíkového guláše. Jak uvedl jeden z letošních soutěžících, hlavní je, strávit den s partou kamarádů, poveselit se a u toho uvařit guláš. Proto když se před prázdninami náš předseda nadchnul pro složení týmu Kolejáků, nebyl nikdo zásadně proti. A my v Kolejové vlastně umíme téměř vše, proč ne i vařit že... Koneckonců, místopředseda Zdenek je naše eso spolku... lamač ženských srdcí, kreativec, urovnávač sporů... a kuchař. Proč na něj nevsadit a neutvořit z něj lídra týmu. Nakonec 14 dní před dnem soutěže povstal tým Kolejáků ve složení Zdenek Otoupalík, coby šéfkuchař, náš předseda se mu na chvíli stal podřízeným, jakožto kuchař pomocný, Martin Havlíček byl určen vrchním topičem pod kotlem, naše slečna pokladní, jakožto budoucí zdravotnice obdržela v týmu funkci zdravotního dozoru, Libor Kokeš zodpovědnou funkci kontrolora. Ze mě byl kuchař-číšník a náš Kolejácký benjamínek Davídek Prudký se stal degustátorem. Zbývalo nás ještě sjednotit. Napadlo mě, co by asi mělo být na našich „dresech,“ tak jsem to namaloval a Zdenek to uvedl do reality. A nastala sobota, den D. V zámeckém parku v Blansku, stálo v řadě 12 kotlíků, pro 12 soutěžních družstev, stejný počet přístřešků a stolů. Počasí jako na objednávku, hudba vyhrávala...
Náš tým jako jeden z nováčkovských, dostal možnost si jako první vylosovat číslo stanoviště-a vylosoval si jedničku. Polohově sice, jak se říká, dost za bukem, ale ne od věci. V 9 hodin bylo odstartováno a všecky týmy se pustily do vaření. Nejprve musel být rozdělán oheň. Toho se zhostil Havlis s Liborem a došlo k prvnímu úrazu. Havlis se sekl do prstu.Protože si jej zcela neusekl, nehodili jsme ho do kotlíku s cibulovým základem pro Kolejácký gulášek. Havlis byl odveden k ošetření a ohně se ujal šéfkuchař. Když zaplál umístil se nad něj kotlík. A pak už to šlo. Zdenek předvedl virtuozitu na nůž a prkénko, když krájení cibule znělo jako štěkot kulometu. Cibule, kterou nám, stejně jako 7 kilo hovězího masa, přidělili pořadatelé, byla velká, jak předseda uvedl, jako dětská hlava. Tak náš tým obestoupil pracovní stůl, vypadali jako chirurgové na sále a krájeli, řezali, sypali...zatímco šéfkuchař ladil tóny chutí do kotlíku. Konkurenční tým z vedlejšího stanoviště natahoval krk i oči, aby něco málo pochytil. Směs v kotlíku počala připomínat něco jako guláš, když přišla porota, zkontrolovat jak nám to jde, i vyzpovídat členy týmu, byla uspokojena naším snažením. Já se zraněným Havlisem chodil pro pivo, aby nám tým nevyprahnul. A že bylo co ochutnávat. Stan s občerstvením nabízel deset druhů zlatavého moku. Teď trošku odbočím od soutěže a dostávám se k troše bulváru z Kolejové. Náš místopředseda si pořídil mladinkou přítelkyni s malým(možná budoucím) Kolejákem. Doufejme, že nám ho neutahá a ráčí nám ho zachovati v síle... zmiňuji to proto, že jsme zbytek týmu nechali i s rodícím se gulášem a rozjeli se pro jeho drahou polovici do Brna. Zdenek cestou trnul, aby se jeho veledílu nic nestalo. Obavy byly liché. Když jsme se vrátili, gulášek krásně voněl. Okolo jedné hodiny odpoledne začala chodit porota měřit hladiny gulášů v kotlících a brát si vzorky k pozdějšímu hodnocení. Protože Libor hladinu pomocí speciální vařečky neustále kontroloval, bylo vše v pořádku. Odpoledne se park naplnil lidmi, kteří si za poplatek zakoupili degustační lístek, s nímž pak obcházeli jednotlivá družstva. Dostali vzorek na ochutnání a mohli udělit body třem týmům ve škále 5, 3 a 1 bod. Tým co obdržel nejvíce bodů od veřejnosti, ten získal Cenu sympatie. Toto hodnocení ovšem nemůže být moc nestranné, protože každý tým, i náš, tam měl své příznivce. S cenou od lidí jsme ani moc nepočítali. Ale Kolejácký guláš jako takový, si umístění zasloužil, s nějakou cenou jsme asi počítali všichni. Proto nás potěšilo, když Kolejácký guláš zmizel v útrobách veřejnosti jako první. Další jednička toho dne. V 16 hodin si pořadatelé zavolali všechny týmy k pódiu, aby je představili divákům. Pak započala ona chvíle, vyhlášení vítězů. Cenu sympatie jsme,podle předpokladů nezískali, i když už máme v Blansku mnoho příznivců. Tu obdrželi členové z týmu s názvem Vařmeni. Začalo však vyhlašování výsledků hlavního cíle soutěže. Nejlepšího guláše. Na 3.místě se umístil tým z Adamova, na 2. pak už zmínění Vařmeni... ti byli loni vítězové. Kdo teda má prvenství. Moderátorka na pódiu svou řeč dlouho napínala, nakonec však z jejich úst zaznělo: „Vítězný tým se jmenuje...Kolejová!“ A nastal tanec! Nikdo neskrýval slzy dojetí, jako by jsme vyhráli nejmíň Olympiádu. Předseda brečel jako Sáblíková po vítězném závodu, náš oranžově oděný tým na pódiu zdvihal putovní pohár i medaile, mával do publika, prostě jsme si ty okamžiky všichni užívali. Důvodů k radosti bylo více. To vítězství jsme věnovali předsedovi, který se nám uzdravuje po vážnějších problémech a už je na tom mnohem lépe. Další dosah byl takový trošku historický...pamětníci si vzpomenou na okamžik,kdy tehdejší ČSSR vyhrála v hokeji nad SSSR po jejich okupaci. Radnice v Blansku nám po dlouhých peripetiích zamítla muzeum a my na hlavu porazili Radniční tým!I když jen ve vaření guláše, byl to podobný pocit zadostiučinění, že Kolejáci nejsou žádní béčkaři a umí i jiné věci než se vozit vlakama. Pak už zbývalo jen focení ostatními i samostatně a odjezd k domovu.
Sneslo by se zde pár slov poděkování, hlavně našemu místopředsedovi Zdenkovi, který opravdu vykouzlil směsici bezvadné chuti a vůně. Taky paní předsedové,která se o nás vzorně starala a když jsme se radovali z vítězství, hlídala nám věci u stanoviště, kde pomalu vyhasínal oheň.
Snažili se v podstatě všichni a když je opravdu dobrá parta, jde všechno.
Tak nashledanou za rok,kdy budeme obhajovat titul...
Text: Kamil Kyzlink
Foto: Kamil Kyzlink a Leoš Knecht