30.3.2013 Tratí Holice – Borohrádek aneb šoto-geo zajímavosti Pardubického kraje
Byl by hřích nevyužít alespoň jeden den z velikonočních prázdnin k cestování vlakem a nejen v mém případě odlovení nějaké krabky. Ale postupně. Tak, jako jsem loni v únoru prozkoumával Moravskoslezský kraj, letos padla volba na Pardubice a okolí. A čestně přísahám, tentokrát za tím ženskou nehledejte, a pokud tam je, tak já o ní fakt nevím. Nicméně sám jsem také nejel. Kamarád Michal, kterého lovení oslovilo při loňské návštěvě Vítkovic, se stůj co stůj chtěl přidat. A tak první plán byl odjezd 4:31 ráno a prozkoumat tratě z Moravan nebo trať do Heřmanova Městce. A opět jsme se přesvědčil, že plánování dopředu nemá absolutně žádný smysl. Michal si totiž udělal v pátek výlet do Budapešti a vracel se domů vlakem EN 476 „Metropol“. A byla by hloupost, aby z něho vystupoval a šel na necelé dvě hodiny domů a pak zase zpět na nádraží, proto jsem se rozhodl, že do vlaku přistoupím. Původní plány v háji, ale nakonec jsem naplánoval den znovu a když nad tím tak přemýšlím, určitě lépe než předtím. Večer před odjezdem jsem se podobně jako moji kolegové ze sdružení pořádně napil piva, na rozdíl od nich jsem si ale u toho i celkem pěkně zatančil a zahrál stolní fotbal. Po návratu z tančírny domů jsem se jen převlékl, něco malého snědl a zamířil na hlavní nádraží.
Nastoupil jsem do velice solidně naplněného a o půl hodiny zpožděného vlaku. Šokovalo mě, že i část odpojující se v Pardubicích byla tak narvaná. Ještě jsem nezažil, aby v nočním vlaku bylo v jednom kupé nacpáno 6 osob. Metropol cestou do Pardubic nezkrátil ani minutu, ale ono to ani moc nevadilo. Stejně, začínat lov ve městě 3:30 ráno je celkem bláznivé. Postupně jsem se toulali liduprázdnými ulicemi Pardubic a sem tam měli štěstí na bodík do sbírky. Potkávali jsme cestou nejrůznější existence vracející se z hospod, ale na druhou stranu nemuseli jsem se bát všímavých důchodců, kteří keškám neholdují a raději je bezdůvodně zničí. Ostatně, touhle dobou v sobotu ráno spí většina normálních lidí, že ano?... Postupně jsme strávili čas do půl sedmé ráno, kdy nám jel vlak dál. Využili jsme osobák na Kolín a dojely do zastávky Valy u Přelouče.
Přesedali jsem na lokálku do Heřmanova Městce a čas vzniklý zde využili k nafocení tratě s autoblokem a novými přejezdy. Jak jsem se později dověděl, je možné, že na ní hrozí zánik osobní dopravy, takže opět investice na dvě věci. Jak už jsem psal minule, doprava na Pardubicku je pro mě naprosto nepochopitelná, snad jediné, co vím je, že vlakům tu není přáno. Po odjetí klasickou osmsetdesítkou jsme se rozdělili, já zůstal v Cholticích a Michal jel zkusit štěstí s razítkem do Heřmanova Městce. Nepochodil, což jsem ale bohužel čekal. Já měl v Cholticích úspěch jak s focením, tak s lovením, protože tu mají u nádraží 2 pěkné krabičky, z toho jednu věnovanou vyhořelému místnímu nádraží. Ruiny budovy jsem nikde neviděl, ale vzplálo snad kvůli bezdomovcům. Každopádně ze strany ČD využívané skoro nebylo (co by tu dělala pokladna, vždyť by toho zaměstnance někdo musel platit). Je ovšem pravda, že obsazenost vlaku byla tam malá, že na prodej jízdenek v pohodě stačil i strojvedoucí. Ten nás na minutu přesně dovezl do Přelouče, kde téměř současně s naším vlakem zastavil i rychlík „Hradišťan“ do Luhačovic. Parádně nám to vyšlo a my si mohli do naší přestupní stanice Chocně zdřímnout, protože po noci jsme toho měli opravdu, ale opravdu dost.
V této stanici nedaleko mlékárny jsme měli 20 minut na přestup. Uvítal jsem kávu z automatu a konečně se trochu probudil. Byla by hloupost čekat venku, když u peronu stál „Regiošuk“, kterým jsme měli v plánu jet do Vysokého Mýta. Neobešlo se to bez zpoždění, protože jsme čekali na přípojný rychlík od Brna. O trati 018 toho bylo sepsáno již mnoho v minulém článku loni v květnu, takže opakovat se nebudu. Ve Vysokém Mýtě na mě čekalo pár restů a relativně nových krabiček, až jsme měli s Michalem problém stihnout vlak zpátky. Po včasném návratu do Chocně jsme přesedli na osobák od České Třebové, dnes v podání jednotky 471 „City Elefant“. Nemám na tenhle vlak zrovna nejlepší názor, ale do Moravan nás dovezl zavčasu a to je hlavní. Následoval poměrně ostrý přestup na červenou klasiku do Holic. Kvůli ušetření při modernizaci tratě za výhybku jsme museli na jiné nástupiště, ale vlak se dal v pohodě stihnout a byl poměrně solidně plný, na to, že se jedná o lokálku. Dokonce se tu vyskytovala i vlaková četa, což je nečekané snad ještě víc. Holice následovaly po přibližně čtvrthodině jízdy a jednalo se o klasickou dopravnu D3. Pokladna samo sebou nikde, o razítku jsme si tedy mohli nechat jen zdát. Motoráček stál u peronu, provozní zaměstnanci zmizeli v typické nádražní budově na lokální trati, zkrátka a jednoduše – nastal ideální čas vykročit za dobrodružstvím směrem na Borohrádek.
V navigaci mi svítila keš hned na nádraží s názvem Kamufláž a opravdu se vydávala za něco, co nebyla. Michal podobné ukrytí viděl na rozdíl ode mě poprvé a velmi se mu zalíbilo. Po úspěšném odlovu jsme zamířili dál a minuli jak lichoběžníkovou tabulku označující dopravnu D3, tak 400 metrů vzdálenou betonovou patku po dnes již odmontované předvěsti. Tato trať má v jízdním řádu číslo 016 a vede původně z Chrudimi přes Hrochův Týnec, Moravany a Holice do Borohrádku. Provoz zde byl zahájen v září roku 1899. Stavbou tratě byla pověřena privilegovaná společnost Rakousko – uherské dráhy a mělo se jednat o pravidelně rozchodnou místní dráhu. Ze stanice Hrochův Týnec odbočovala dnes již zrušená trať do Chrástu u Chrudimi. V úseku Heřmanův Městec – Chrudim se taktéž již s osobní dopravou nesetkáme, ale z Chrudimi do Moravan a z Moravan do Holic vlaky ještě jezdí. V Moravanech je obvykle nutné přestupovat a vlaky se tu pravidelně každé dvě hodiny setkávají s osobáky do a od Pardubic, ve špičkách pracovních dnů i častěji.
Krátce po odchodu ze stanice jsme spatřili tabulku, která dovolovala rychlost 60 km/h. Kolejnice měly notně zrezlé hlavy a to dávalo tušit, že tudy již delší dobu vlak nejel. I přes to jsme měli, tedy alespoň já určitě, uši našpicované, co kdyby přece jen se nějaký objevil. Nicméně proč by zrovna na bílou sobotu, že? Postupně jsme míjeli hektometrovníky a všímali si jak nových propustků pod tratí, tak různého spojení kolejnic. Ve větší části úseku převládali klasické svařené kolejnice (svařování termitem), nicméně pár spojů, které byly provedeny obyčejnými spojkami jsme také našli. Také přejezdy byly jak původní, tak zmodernizované, některé snad kvůli cyklostezce, která se v okolí Borohrádku nově buduje. Sem tam se v kolejišti kromě množství prázdných ulit vyskytoval i prasklý izolátor nebo nejrůznější odpad typu kachličky z koupelen a podobně. Taktéž jsme během putování potkali tuším 4 traťové telefony.
Na trati se nacházejí poměrně dlouhé rovné úseky, nicméně sem tam se dalo projít i obloukem. Dost často se naskytl rozhled do okolních polí, ale vesnici Veliny s dřeveným kostelíkem nám bohužel zakryl kopec. Ke kostelíku jsem chtěl původně zamířit, jenže navigace říkala, že je dál, než nám bylo milé, takže jsem se téhle myšlenky vzdal. Místo toho jsme poměrně svižně pokračovali kupředu, pokud to pražce a násep jen trochu dovolovaly. Všiml jsem si totiž zvláštní věci, a to, že pražce byly v různých úsecích různě daleko od sebe, takže občas se šlo celkem příjemně, ale místy jsme museli zpomalit a snažit se nevyvrknout si kotník.
Na jednom z rovným úseků jsme uviděli i značku hlásající, že přijde zastávka. A skutečně, po chvíli jsme došli k budově bývalé zastávky na trati s názvem Holice zastávka. U nádražní budovy stálo několik aut bez SPZ a na dvorku vztekle štěkal pes. Nicméně nikde ani noha a otrhaný jízdní řád z grafikonu 2010/2011 dával jasně najevo, kdy tato zastávka byla naposledy využita cestujícími. V tomto období platnosti zde jezdilo 5 párů vlaků, které údajně byly od prosince 2011 nahrazeny 6 páry autobusů. Zda došlo ke zlepšení dopravní situace pro místní občany jsem ale nezjišťoval. Přitom v grafikonu 1959/1960 tudy jelo 9 párů vlaků a ještě v grafikonu 2002/2003 jezdilo v úseku Moravany – Borohrádek dokonce 13 párů osobních vlaků. Na druhou stranu musím i já jako velký odpůrce rušení vlaků a zavírání tratí uznat, že zastávka byla pro obyvatele obce Veliny skutečně hodně daleko, tuším přes 2 kilometry.
Pokračovali jsme s Michalem dál a po vyjití z oblouku na další nekonečně dlouho rovinku jsme si všimli na konci této rovinky mechanického návěstidla. Navěstilo volno. Nervózně jsme se podívali za sebe, ale všude byl klid. Pokračovali jsme tedy opatrně k němu a zjistili jsme, že jde o historický artefakt u nově zbudovaného altánu, na kterém visela cedule Veliny hl.n. Co to má být? Žeby i Veliny měly svoje hlavní nádraží a nikdo o tom neměl ani tušení? Pravda vyšla brzy najevo. Jedná se o odpočinkové místo na nové cyklostezce, o dřevěné stavení s turistickými tabulemi. Nicméně jak název altánu dával tušit, klasické tabule to nebyly. Na většině nádraží lze najít ještě klasické otáčecí válce s jízdním řádem. Tady v altánu byly takové válce hned tři, každý s jinými, ale velmi zajímavými informacemi. Škoda jen, že se nedaly moc fotit. Nedaleko altánu se ukrýval i poklad velikosti „large“, tedy největší možné, ale musím upřímně říct, že mě zklamal.
Po krátké pouze jsme altán opustili a zamířili dál k Borohrádku. Ted už borovým lesem a na trati ležel sníh. Poprvé jsem ocenil své zimní boty, které jsem nakonec neměl zbytečně. Občas jsme vyplašili nějakého zajíce, ale jinak všude klid. Po vyjití z dalšího dlouhého rovného úseku se objevily značky hlásající, že přijde předvěst. Tentokrát již klasická, dvouznaková, elektrická. Návěstila výstrahu. Došel jsem společně s Michalem do posledního oblouku, ve kterém stálo vjezdové návěstidlo stanice Borohrádek. Jsme téměř v cíli. Já trať opustil a zamířil ke dvěma tradičním keším, zatímco Michal došel na vlakové nádraží a usnul na lavičce na sluníčku. Nebylo to nic divného, i já pociťoval únavu. Povedlo se mi ukořistit razítko stanice a osobákem jsme odjeli směrem Choceň.
Hned v první stanici, Čermné nad Orlicí, nás čekalo křižování. Já využil pobytu vlaku k tomu, abych získal opět razítko stanice a Michal se chopil fotoaparátu. Stanice je vybavena ještě klasickými mechanikami a taktéž přejezd je tvořen mechanickými závorami. Před nádražní budovou jsme si všimli ovládání těchto závor. Michal se zaradoval, že nafotí klasické točení klikou, to jsme ale ještě netušili, že k závorám byl dosazen elektromotor, takže veškerá obsluha byla ta, že zaměstnanec SŽDC zmáčkl knoflík. Po chvíli projel mírně zpožděný spěšný vlak směrem Týniště nad Orlicí a nejspíš i někam dál. Nás vlak mohl vyjet a dovézt nás do Chocně, kde následovala opět káva z automatu, abychom se probrali. Rychlík „Macocha“ jel naštěstí včas, akorát v Ústí nad Orlicí jsme byli uhnuti blíže k budově, aby nás mohl předjet „Paštikář“, případně „Leošova šalina“. Ano, opravdu se jedná o černé elektrické jednotky Leoše Novotného, vlastníka Hamé, který začal taktéž podnikat na trati z Prahy do Ostravy. Jeho firma se jmenuje LEOexpres a musím říct, že bych si jízdu v té, údajně nepohodlné, jednotce moc rád někdy zkusil. To by kolem našeho vlaku nesměla ale proletět nejvyšší dovolenou rychlostí, jakou trať u Bezpráví dovoluje. Po chvíli jsme naštěstí odjeli i my.
V České Třebové jsem se s Michalem rozloučil. Zatímco on pokračoval dál do Brna a nejspíš do postele po dvou dnech ve vlaku, já rychlík v MuN neboli Městečku u nádraží opustil a vydal se na nedaleko začínající sérii keší. Šlo to lépe než jsem čekal, na asi třetí krabce jsem spatřil v dáli Kamila s Karolínou. Jenže já musel každých přibližně 160 metrů zastavovat a logovat, takže jsem je dohnal až na krabičce, kterou oni naštěstí neměli. Zbytek cesty jsme šli víceméně společně, jen já se občas zdržel logováním krabiček, kterou naši 2 bláznivý hledači našli v době, kdy by „ani Yogiho na kešky nevyhnal“. Aby mi celkem hustě sněžilo za krk a ještě měl hledat mikro keše nějaké serie, které obecně nemusím, na to se můžu tak akorát… No však víte co. Tradiční keše posbírány a zbývaly dvě celkem nejednoznačné multiny. Hurá na ně. Jak už popsal Kamil ve své reportáži z tohoto dne, jednu z nich se mi povedlo díky dobré nápovědě najít na tuším druhém jasném geoobjektu. Jenže co s tou druhou? No, to počká. Hurá na event!
O průběhu celého eventu psal hodně můj kolega Kamil, takže já jen zmíním výbornou obědovečeři a navázání přátelství s kačery, ze kterých se mi povedlo vytáhnout umístění chybějící multiny. Paráda. Čas byl jako obvykle proti nám a tak jsme chtě nechtě museli jít. Cestou na vlak jsme vyzvedli onu kešku a přesunuli se na peron, kam se mělo přiřítit EC do Vídně. Bez rušivých elementů typu průvodčí, steward jídelního vozu, pojízdný bar nebo nějací odvážní spolucestující jsme dojeli do Brna, zabraní do věcí kolem naší milované železnice, případně kolem naší oblíbené celosvětové hře geocachingu. Já také ocenil, že jsem se mohl po 20 hodinách vyzout. Kamil s Karolínkou sice už možná méně, ale vzhůru zůstali až do Brna, takže tak zlé to být nemohlo…
Na minutu přesně zastavujeme v Brně na hlavním nádraží. Kolegům kačerům ujel o pár minut vlak domů, zdvořilé pozvání na pivo odmítám, přece jen se těším do postele, kterou jsem viděl naposledy v pátek ráno. Výlet se podařil a počasí bylo naprosto exkluzivní. Parádní akce, po maturitě ji budu muset zopakovat. A kterou trať společně s dalšími kačery nebo šotouši projít? Do kterých krásných končin naší vlasti zavítat? Uvidíme, jen doufám, že to nebude nějaká trať s čerstvě zastavenou dopravou nebo trať, na které bude zastavení provozu téměř na spadnutí.
Text: Jan Nekvapil
Foto: Michael Konvica