Kolejová - občanské sdružení příznivců kolejové historie a současnosti

10.12.2011 Advent na Křivoklátě

Konec roku se blíží a mně se po delší pauze opět zastesklo po vůni páry v čele historického vlaku. Jenže zimní období mé zálibě zrovna moc nepřeje. Podle kalendáře na Zelpage.cz jsem ale objevil jízdu s mojí nejoblíbenější parní lokomotivou, nulkovým Albatrosem, z Prahy přes Beroun na Křivoklát. Víkend měl být volnější než ty ostatní a tak jsem se ani dlouho nerozhodoval, zda vyjet nebo zůstat doma. A protože parní jízdy podporují moji další velkou zálibu, hledání keší, rovnou jsem se pustil do luštění „mysterek“ (keše, u kterých si souřadnice nejdříve musí „kačer“ neboli hledač pokladů vyluštit z nějakého rébusu). V okolí Berouna a Křivoklátu jich sice moc není, nicméně nějaké pěkné se našly. Poté jsem sbalil saky a paky a začal očekávat vytoužený víkend.

Ani ranní vstávání před 4. hodinou mi nedělalo oproti očekávání problém, což se sám sobě divím. Cestou na hlavní nádraží jsem potkal několik kamarádů, kteří se vraceli z nějaké páteční akce domů, silně ovlivnění jistou látkou patřící do organické chemie. Nebylo tedy divu, že mě většina ani nepoznala. Mě to ale bylo jedno, protože jsem se těšil, až usednu do vlaku a ještě se dospím cestou do Prahy. Až do Pardubic se mi to dařilo, nicméně potom si ke mně do kupé přisedly vedoucí nějakého sportovního oddílu dětí, asi gymnastického. Že už se do Prahy nevyspím mi došlo celkem rychle, ale zase vím, jak se dařilo tam a tuhle „Strašidýlkům“ a že „Turisti“ potřebují nového vedoucího.

„František Křižík“ jel naštěstí s náskokem, takže jsem v Praze stihl osobák na Beroun, odjíždějící o 4 minuty dříve než je oficiální příjezd rychlíku od Brna. Není tedy divu, že jsem byl příjemně potěšen a poté, co jsem se jako vždy v jednotce „City Elefant“ praštil do hlavy, jsem pokračoval ve spaní. Po necelých 50 minutách jsme vjížděli do Berouna a já se rovnou vydal do zdejšího medvědária, ve kterém žijí filmoví hrdinové z večerníčku Méďové, Vojta, Kuba a Matěj. Po zalogování místní velmi poničené keše jsem pokračoval městem a odlovil ještě asi 5 krabiček. Čas postoupil a já se vydal zpět na nádraží, kde jsem společně s dalšími šotouši očekával příjezd Albíka. Mezitím jsem ještě stihl vyfotit reklamní Eso „Kuře“ neboli Pomozte dětem a další lokomotivy, pěkně odstavené na bočních kolejích. To už se od Srbska neslo nezapomenutelné houkání a chvíli poté se historický vlak objevil v celé své kráse. Albík, navíc ještě vylepšen o českou vlajku vepředu.

Vlak byl po střechu nacpán nadšenci do železnice, ale i výletníky, kteří se vydali na hrad Křivoklát. Poté, co jsem zjistil, že se definitivně do historické soupravy nevejdu, jsem, ač nerad, naskočil do prázdnější „Regionovy“ a odjel na Křivoklát vítat parní vlak. To si myslím, že se mi povedlo a ještě před početným davem jsem se vydal na hrad, kde na mě čekal jeden z nejhezčích pokladů, co jsem kdy našel. Víc k němu ale tady nebudu prozrazovat.

Prohlídka byla ovšem dlouhá a tak jsem se vydal do okolí odlovit další pěkné keše. Když už jsem měl vše, co mě lákalo, zapsáno, vrátil jsem se na nádraží a legendou našich kolejí, klasickou, červenou a nezaměnitelně rozhrkanou osmsetdesítkou a několika vlečňáky odjel na Beroun, kde mi těsně před nosem ujel „Švejk“ neboli rychlík České Budějovice – Praha, tažený modernizovaným „Brejlovcem“ a složený z maximálně tří vozů.

Místo něj jsem tedy opět využil příměstskou jednotku řady 471 a krátce před třetí dojel na hlavní do Prahy. Díky mobilu jsem zadal do GPSky souřadnice nejbližší keše a přímo v srdci Prahy, na Václavském náměstí, si zalogoval další pěknou keš, bohužel špatně udržovanou. To už jsem se vrátil na nádraží a pořídil pár fotek vlaku ve žlutých barvách společnosti RegioJet, jejímž majitelem je Radim Jančura, provozovatel známých žlutých autobusů Student Agency. Tímto vlakem se již dlouho chci svézt, ale tento den nebyl na cestu s ním vhodný, protože už jsem se těšil domů. Tím jsem si říkal, že dobrodružství pro dnešek končí a mě čeká jen klidná cesta v nějakém německém voze na vlaku EC Ján Jesenius. Jak moc jsem se přepočítal!

Vzhledem k tomu, že tato sobota byla pro železničáře tak trochu Silvestr, nedalo se věřit skoro ničemu. Silvestr v 1. třetině prosince? Není to divné? Ne, není, protože kolem 10. prosince probíhá každoročně celostátní změna jízdních řádů a sobota byl poslední den platnosti toho starého. Spousta vlaků tak vezla vozy, které na ně nepatří, aby další den nechyběly na pravidelných spojích, řazených už podle nového jízdního řádu. Bohužel, byl to případ i již zmíněného Jesenia, na kterém měly od neděle místo vozů DB jet vozy MÁV. A tak mi DB nachystaly nemilé překvapení, protože EC přijelo pouze v sestavě 2 vozy druhé třídy, 1 jídelní vůz a 2 vozy první třídy. Zděšení cestujících bylo obrovské.

Vzhledem k tomu, že české přísloví „Za dobrotu na žebrotu“ je u nás stále aktuální, děkuji alespoň tímto vlakové četě, která problém vyřešila zcela profesionálně. Jak ovšem už psát nebudu, každopádně já i spousta dalších cestujících jsme byli maximálně spokojení. Když i strojvedoucí ukázal, že mašinu umí ovládat bravurně a i přes zpoždění v Praze přijel do Brna s náskokem, konstatoval jsem, že to nebylo tak zlé. To už jsem se odebral domů maximálně spokojen a pln zážitků a hlavně natěšen na pořádnou flákotu, co na mě doma čekala. Přece jen je lepší teplé jídlo než rohlíky na cestu.

Už aby bylo jaro, a aby všechny spolky vytáhly své stroje opět na tratě a mohli si opět užívat. Je mi ale jasné, že na toto si ještě budeme muset počkat. Bohužel.

Text a foto: Honza Nekvapil

Copyright © 2009 l Design by Iva "Smajlenka" Svozilová