18.8.–31.8.2012 Jízdenka na léto 2012: do třetice všeho dobrého i zlého…
Říká se 3x a dost. Asi je to pravda. Alespoň u mě a této úžasné jízdence. Do konce prázdnin zbývají přesně 2 týdny, to je akorát na pořízení ještě jedné, i kdybych ji měl využít jen o víkendech, tedy 4 dny ze 14 možných. Je vážně škoda, že 31. 8. tato nabídka končí, stejně jako ty dva krátké měsíce na údajný odpočinek a nabrání sil. A protože zážitků ani tentokrát na našich tratích málo rozhodně nebylo, rozhodl jsem se, že se s vámi o ně podělím do třetice. Opět rozepíšu jednotlivé dny a v závěru udělám souhrn, ostatně, však už to znáte. Směle do čtení i tentokrát!
Sobota 18.8. Vracov, Veselí nad Moravou, Kunovice, Petrov u Strážnice, Hodonín
První den platnosti, proto hurá na výlet. Kamarádka a zároveň kačerka Zuzka z Paskova, kterou znám díky eventu popisovaném v minulém článku, mě přesvědčila, abych se přidal na výlet do Petrova u Strážnice, kde se slavil den geocachingu. Na rozdíl od ní jsem vyjel už brzo ráno a moje první cesta vedla do Vracova, kde jsem si udělal hodinku na pěknou kešku za vsí. Provedení bylo pěkné, ale další jeho popis by bylo napovídání a to já rozhodně pěstovat nehodlám. Dalším vlakem jsem popojel do Veselí na Moravě a pořádně si zalovil, kešky tu jsou opravdu blízko sebe. Na co jsem se těšil málem nejvíc, byla Velká nad Veličkou. Jednak kvůli razítku, které jsem neměl, ale i kvůli dvěma pěkným tradičkám. Vytyčený čas opět utekl hodně rychle a já popojel do Kunovic, kde jsem posbíral nejen další body, ale opět i razítko ve stanici. Ve vlaku zpět na Veselí jsem se potkal se Zuzkou, která také lovila a cestovala díky Jízdence na léto.
Během přestupu ve Veselí jsem jí pomohl se dvěma krabkama, co jsem měl z rána. Pak jsme se vydali dalším vlakem do Petrova u Strážnice. Tam jsme nejdříve zamířili na event, který mě mírně překvapil, ale musím říct, že byl vážně zajímavý. Po výměně koleček jsme odešli na lov a hned na první keši jsme málem udělali menší ostudu rodu kačerskému. Víc se tím chlubit nebudu, ale nakonec vše dobře dopadlo, a co bylo potřeba jsme úspěšně nalezli. Pak už jsme se vydali dál za vesnici a nacházeli moc pěkné krabky včetně jedné multiny, kde jsme si troufli jednu stage dokonce vynechat. Ačkoliv byla finálka velikosti large, což je největší možná, oba dva jsme byli naprosto slepí a dlouho nám odolávala. Nakonec se naštěstí povedlo a podél Baťova kanálu jsme se vrátili na event. Cestou se nám povedla ještě jedna mysterka metodou síly, což mi udělalo velikou radost.
Čas byl opět neúprosný, proto jsme museli zvednout kotvy a odjet osobákem na Hodonín. V něm padla poslední keška blízko nádraží a poté jsme se museli rozloučit, mně jel přímý rychlík domů a Zuzce chvíli na to expres do Ostravy na hlavní. Super výlet, nebránil bych se dalšímu.
Neděle 19.8. Děčín, Dolní Poustevna, Rumburk, Česká Lípa, Kolín
Lákalo mě zamířit někam dál a do oka mi padl Děčín se svými tradičkami blízko sebe. Proto jsem ráno nastoupil na EC v 5:40 a nechal se do tohoto města za Ústím nad Labem dovézt. Cestou jsem chtěl spát, ale nakonec jsem se za Prahou pustil do jakési matematické mysterky, na kterou se Kamil s Karolínou marně snažili přijít. O to víc mě naštvalo, že dotyční kačeři ji nenašli, protože špatně pochopili zaokrouhlování čísel do GPS. Moje práce tedy šla, jak se říká mezi kačery, do šuplíku a třeba na ni dojde dřív, než skončí v archivu. Během luštění jsem dojel skoro do Děčína a po vystoupení z vlaku jsem zašel, jako ostatně skoro všude, pro razítko. Moje navigace odmítla spolupráci a já tak přehodnotil plány, protože mě na odjezdové tabuli zaujal osobák do stanice Dolní Poustevna. Neváhal jsem a naskočil. A jak se ukázalo, dobře jsem udělal, tratě v blízkosti Jedlové totiž mají své kouzlo. Dojel jsem až do cíle a vydal se pro cestou nachystanou krabku. Povedla se, bod takhle daleko od domova ještě nemám. Po návratu do stanice jsem se vrátil přes Šluknov do Rumburku. Vlak tu měl hodinu pobyt, a jak jsem strávil tuhle hodinu já, je asi zbytečné psát.
Dalším spojem, tentokrát už rychlíkem, jsem vyrazil na minutu přesně do České Lípy. A zde se mi povedlo, co ještě zatím nikdy nikde. Vlak zde má 14 minut oficiální pobyt. Do toho jsme přivezli 5 minut zpoždění a já se vydal rychlostí blesku pro razítko a následně pro CWG směnárnu umístěnou 150 metrů od dveří soupravy. Nález byl bleskový, kolča rychle vyměněna a ještě jsem stihl koupit pití, které mi došlo, což v parném dni ideální nebývá. Povedlo se, stihl jsem stejný vlak a ušetřil tak 2 hodiny. Paráda. Kolem Máchova jezera a hradu Bezděz, přes Mladou Boleslav i Nymburk jsem dojel s menším zpožděním do Kolína, kde už stálo EC na Brno. Díky zpoždění našeho rychlíku jsem čekal, že se každou chvíli dá do pohybu, ale přesto jsem se, jako další desítky lidí, rozběhl k němu. Povedlo se, vlak vzorně čekal. Usedl jsem na jedno z posledních volných míst v narvané soupravě a vyjel vstříc domovu. I když, ono se hodí spíš říct, že to bylo vstříc dobrodružství. Z Kolína jsme odváželi už deset minut navíc a do Pardubic se fírovi povedlo tuhle sekeru zdvojnásobit. Nicméně ani to ještě nebyl konec, díky výluce u Brandýsa nad Orlicí jsme opět sekeru zdvojnásobili a za výlukou jsme si vezli téměř 45 minut navíc. V soupravě bylo jako v plechovce sardinek a vlhko jako v prádelně. Natažený budík mi zvonil kdesi u Letovic. Nakonec se ukázalo, že na chodbičce plné lidí je lépe jak v kupé. Naštěstí vlak začal konečně krátit jízdní doby, a tak jsme v Brně byli „jenom“ s půlhodinou a nějakými drobnými navíc. Povedený výlet, vážně stál za to i přes původní nezdar s Děčínem.
Středa 22.8. Tetčice, Rosice
Krátký popracovní výlet, jinak se tahle vyjížďka nazvat nedá. Chtěl jsem se po celém dni úsilí v práci odměnit alespoň jednou keškou a několika razítky. A protože jsme končili brzo, byla cesta vlakem jasný cíl. Na razítka jsem sice štěstí neměl, Tetčice i Rosice kasu mají, ale je otevřena jen dopoledne. No, co už, alespoň se podařil jeden bodík za kešku kousek od vjezdového návěstidla Tetčic. I to se počítá, ne? A teď už rychle domů, v práci je další dva dny volno a toho je potřeba pořádně využít, no ne?
Čtvrtek 23.8. Pardubice, Jilemnice, Vrchlabí, Trutnov, Meziměstí, Náchod, Pardubice, Kolín
Sláva. Volno a pěkné počasí, hurá na vlak. Proč se pařit v tom největším horku, když se dá jet brzo a ještě se u toho prospat. František Křižík je spolehlivý spoj a veze vozy Bmz ideální na spaní. Já ho tentokrát využil na cestu do Pardubic, kde jsem byl krátce před půl sedmou ráno. V ovzduší bylo cítit zbytky po nedávném výbuchu v místní chemičce a možná i díky tomu byla silná mlha. Navigace toho okamžitě využila a odmítla spolupracovat. Měl jsem na přestup necelou hodinu, takže jsem byl rozhodnut, že ukořistím alespoň jeden bodík u místního pivovaru. Kešku jsem nakonec našel, ale jen díky tomu, že jsem se doma díval do mapy a na místě docela dlouho přemýšlel, co tou nápovědou autor vlastně myslel. Povedlo se, pěkná skrýš a teď honem zpátky na nádraží na motorový rychlík do Staré Paky.
Po dojezdu jsem nestačil zírat. Paku sice docela znám, ale od mé poslední návštěvy doznalo místní nádraží mnoha změn, jako jsou nová návěstidla a perony. Díky nim i ubylo kolejí, a když se ve stanici křižuje, vlak směr Trutnov musí po odjetí jiných vlaků vyjet opačným směrem a pak teprve jet svým správným směrem. Musím říci, že mi pořádně zatrnulo, když se spěšňák dal do pohybu směrem na Novou Paku a ne kýženým směrem. Dobře to ale dopadlo a během chvíle jsem už byl v Martinicích v Krkonoších, abych přestoupil na osobáček směr Jilemnice, první větší kačerské zastávky tento den.
Městečko mě překvapilo svojí krásnou architekturou a mnoha pěknými schránkami, obvykle small velikosti. Škoda, že čas je neúprosný. Další zastávkou bylo Vrchlabí a jedna jediná keška kousek od nádraží. Ani mě to moc nemrzelo, začínal být mnou nenáviděný pařák. Osmsetdesítkou se specifickým způsobem odbavování a se zpožděním asi 10 minut jsem přejel do Trutnova a při čekání na přípojný vlak odlovil nedalekou kešku. Moje další cesta směřovala do Teplic nad Metují po moc pěkné trati v režimu D3, vedoucí přes turisticky rušné místo, Adršpach. V této stanici jsem díky fírově ohlašovací povinnosti ukořistil razítko a i přes zpoždění stihl spěšný vlak do Meziměstí. Času sice nebylo nazbyt, ale u první plánované keše jsem potkal kačery též z Brna, takže odlov byl mnohem veselejší a já získal i jednu multikeš o nádraží, kterou jsem ve svých plánech neměl. Následoval přejezd spěšným vlakem do Náchoda. Cílem nebyly tentokrát klasické krabičky, ale event s názvem Čaj o páté. Kdy začínal, je asi zbytečné psát, ale dal by se přejmenovat na Gambáč, případně Plzeň o páté. Nicméně průběh mě šokoval. Sympatický owner Max měl vše vzorně připraveno, jako nově příchozímu mi sám donesl logbook a daroval eventové CWG, a i k ostatním se choval velmi mile a s osobním přístupem. Ne jak na jihomoravských eventech, kde člověk pomalu ownera musí hledat a doufat, že na něj CWG zbude, a že owner bude mít na vrácení, když u sebe kačer náhodou nemá drobné. S dalšími účastníky eventu – kačery z okolí Náchoda, jsem si též rozuměl dobře a za chvíli jsem věděl o většině keší okolo, které stojí za to. Vzhledem k tomu, že na tomto eventu bývá zvyk mít vznešeného a pozvaného hosta, někteří mě za něj mylně považovali, ač jsem přijel bez pozvání s hlavním cílem vyměňovat dřevěná kolečka. Na dataprojektoru běžela prezentace fotek z Maxových lovů nejrůznějších krabiček a já jsem při pohledu na večeři ostatních neodolal a též si objednal pořádný biftek s kroketami. Byl opravdu moc fajn.
Až příliš pozdě jsem se podíval i na hodinky a s hrůzou zjistil, že vlak, kterým se dá tento den ještě dostat do Brna, jede za deset minut a mě od nádraží dělí asi 2 kilometry vzdušnou čarou. Tiše jsem se s ním rozloučil a pokračoval v zábavě, však co, za 2 hodiny jede další, sice bez přípoje v Pardubicích domů, ale ono to nějak dopadne. Krátce před půl devátou večer jsem se rozloučil se všemi fajn kačery, co v hotelu Bonato ještě zbyli, a zamířil na vlakové nádraží, známé kromě jiného i z fotek v učebnicích českého jazyka, protože ještě nedávno na něm byly blízko sebe tři cedule, které hlásaly: Náchod, pod ní východ a kus od tohohle všeho Záchod. Ta poslední je dnes už sice nahrazena cedulkou WC, ale předpony a kořeny slov na tomto pochopil nejeden studentík. Já usedl do „Regionovy“ coby spěšného vlaku a přes Václavice dojel do Starkoče. Zde jsme sice deset minut čekali na zpožděný přípoj, ale já si alespoň mohl hrát s foťákem ve tmě, která už dávno padla. Leoš by to sice dokázal lépe, ale jednou fotkou snad neurazím…
Zpožděný vlak přijel a mě čekal ostrý přestup v Hradci Králové na jiný spěšný vlak do Pardubic, kde jsem byl přibližně o půl jedenácté večer. Co teď? Všechny vlaky na Brno dávno pryč a ani zpožděná Avala mi tentokrát neposloužila, protože si vezla jen hodinu a taky už dávno ujela, nejinak i poslední EC na Prahu od Brna, Antonín Dvořák. Proklel jsem ČD, že zrušili expres Beskyd, kterým by se do Prahy, a tedy i centra života a mého útočiště do ranních výjezdů dalších souprav, dalo jet. Zbývala jednotka „City elefant“ do Kolína, kam měla přijet asi ve 23:30. Alespoň něco. Nasedl jsem a dal se do chystání další cesty. Vzpomněl jsem si, že krátce před jednou ráno staví v Kolíně noční rychlík Excelsior. A vzhledem k tomu, že kešky na okolí Frýdku-Místku jsem měl nachystané v batohu, dlouho jsem neváhal. Vzniklou časovou mezeru v Kolíně jsem se rovněž rozhodl vyplnit keškami, které jsou v noci i na frekventovaných místech snadno dosažitelné. Po vystoupení z vlaku jsem nasadil čelovku a zamířil vstříc nočnímu městu. Nálezy šly rychle, ani jsem se nenadál a při schovávání logbooku do jeho filmového obalu mě vyrušilo bimbání hodin na kostele. Půlnoc…
Pátek 24.8. Kolín, Český Těšín, Baška, Pržno, Kunčice pod Ondřejníkem, Valašské Meziříčí
Půlnoc, nepůlnoc, pokračuji dál v tažení nočním Kolínem. Za celou dobu jsem potkal asi deset lidí a ne o moc více aut. Chodníky a přechody jsou tedy téměř moje, cesta za šipkou rychle ubíhá. Předposlední krabka je moje a poslední, která potrápila nejvíc, už taky. Sakra, ještě 45 minut, to budu muset nějakou kešku přidat. Po temném mostě přecházím Labe s pěkným nočním násvitem a během chvíle znovu, protože poslední bodík se podařil velmi rychle. Našel jsem na nádraží zkratku a sehnal i něco málo k pití za ještě docela slušnou cenu. Moje dnešní postýlka přijíždí na minutu přesně a odbočkou ji předjíždí vlak EN „Metropol“. Možná se ptáte, proč jsem nepočkal v Pardubicích na něj a jedu takhle nelogicky. Důvod je prostý. Další den jsem se chtěl v 5 ráno vydat rychlíkem k Ostravě na lov. Dojet 3:30 domů tedy ztrácelo význam, navíc vše potřebné mám s sebou. Usedám do úplně volného kupé, dávám si k sobě doklady, zamykám, zatahuji záclonky, zouvám si po celém dni boty a usínám. V Přerově se budím, náš vlak provádí úvrať a ke mně do kupé si přisedá další spolucestující. Po odjezdu opět zavírám oči a nenáviděný budík mě budí kus za Karvinou. Probrat se, zkontrolovat batoh, ve kterém je všecko, co být má. Musím říci, že se sám divím, čekal jsem něco daleko horšího. A teď rychle ke dveřím, čeká mě poměrně ostrý přestup a v polospánku to nebývá ideální.
Nicméně se podařil a po chvíli už jsem si „lebedil“ v nepohodlné Regionově směr Frýdek-Místek. V tomto městě mě čekal další přestup, ale ten se konal až po zakoupení životabudiče neboli kávy, jestli se té tekutině z automatu v hale nádraží dá tak říkat… Přestupoval jsem na klasickou soupravu na Frýdlant a možná i Frenštát, ale to mi bylo fuk. Jel jsem jen jednu zastávku do stanice Baška. Tentokrát jsem nepřešel přechod přes koleje směrem Kunčičky ani přes Ostravici, ale vydal se k informační tabuli o vodním díle Baška, protože od mé poslední návštěvy zde přibyla keš o této téměř vypuštěné přehradě. Musím říci, že krásně provedená krabice, všem doporučuji. Další keš, opět otazník, byla ještě zajímavější, jmenovala se Araghura a kdo je barvoslepý, nemá šanci finální skrýš najít. To je ovšem vše, co vám k této lahůdce prozradím.
Od ní jsem si to natřel, obdobně jako zpívá Mig 21, přímo krajem pole a následně i Ostravicí, protože vody bylo málo a most široko daleko nikde. Další vypečenou mysterku s charakteristickým názvem Neviditelná jsem ale musel oželet, tohle prostě není keš, kterou člověk loví sám nebo bez jízdního kola. Došel jsem do stanice Pržno a popojel přes Frýdlant nad Ostravicí do stanice Kunčice pod Ondřejníkem. Připravil jsem si hodinu na místní krabici, která se mi velmi líbila. Došlo i na odpočinek po namáhavém výletu a prohlédl i okolí této zastávky. Únava o sobě dávala vědět, ale já měl štěstí, vlak, do kterého jsem usedl, jel až do Valašského Meziříčí bez nutnosti přestupovat. Smutně jsem cestou projel Hostašovice, jedinou stanici široko daleko, odkud ještě nemám razítko, a chvíli na to už jsem se ocitl ve „ValMezu“, kde jsem měl čas akorát na jednu též vypečenou mysterku. Jmenovala se Stoletá a jediné, co se muselo luštit, byl kód zámku, který ji chránil před mudly.
Kód jsem měl správný, ale zámek si usmyslel, že mi cestu pořádně zkomplikuje a nechtěl povolit. Pomohlo až pár ran pěstí a skříň mi konečně vydala své tajemství. Takovou spoustu koleček jsem v keši snad ještě neviděl. Rychle směnit, zavřít a hurá k vlaku dál. Při příchodu k nádraží jsem spatřil zpožděný „Košíčan“ a volba, zda jet do Hranic expresem nebo courákem byla jasná hned. Taktak jsem ho stihl a v pohodě dojel do Hranic na Moravě, kde mě čekal, jak jsem doufal, poslední přestup na rychlík do Brna. Nicméně i šotouš jako já občas něco někde přehlédne, a tak jsem nebyl zrovna dvakrát rád, když se mě průvodčí při kontrole jízdenky zeptal, zda vím o výluce Brno – Kojetín. Nevěděl jsem. A vyhlídka, že poslední hodina cesty mě čeká starou Karosou ve třicetistupňovém horku po vymlácené dálnici D1, nebyla zrovna moc příjemná. Přežil jsem, mohl jsem konstatovat na hlavním v Brně, kam jsme i přes zpoždění z Kojetína dojeli asi o deset minut dříve. A i autobus koneckonců ušel svým stářím a pohodlím. Dvojnásobný než původně plánovaný výlet je u konce, spousta keší na kontě a dobrá nálada k tomu. Co víc si přát? Možná nenechat se zlákat kamarády do tančírny stylem: „Dáš si jedno, zahrajem fotbálek, zatančíš trochu a v deset seš doma…“
Sobota 25.8. Praha, Lužná u Rakovníka, Kolešovice, Rakovník, Most, Klášterec nad Ohří, Praha
Doma jsem byl, to sice souhlasí, ale k těm desíti patří přičíst téměř dalších 6 hodin a k tomu jednomu plánovanému číslo X, které nulové ani záporné rozhodně není. A abych stihl to nejhlavnější další den, jiná možnost, než odjezd o půl páté ráno, nebyla možná. Během desetiminutové návštěvy domova jsem akorát vymáchal hlavu ve studené vodě, do batohu ještě nevybaleného z předchozího výletu naházel vše k jídlu, co jsem doma našel, nabíječku na mobil, něco málo čistého na sebe a hurá zase do terénu. Po mém příchodu na hlavní do odjezdu už moc času nezbývalo, ale volné kupé se pro mě ještě našlo. Nachystal jsem kešky, spoje a usnul. Jediné probuzení následovalo kdesi za Blanskem, když se neodbytný průvodčí rozhodl, že chce vidět moji jízdenku. Jak se mu povedlo mě vzbudit je mi záhadou, ale lehké to nejspíš nebylo.
Další probuzení bylo v Praze Libni a příjemnému spaní jsem musel dát sbohem. V hlavě tisíc permoníků, kteří něco kopou a v kupé díky klimatizaci šílená zima. Po vystoupení jsem rovnou zamířil na Masnu, odkud jel vlak na Kladno a Lužnou. Zde jsem ocenil výhodu dvouvozových souprav řady 814, protože do Lužné jel díky tomu přímý spoj, bez nutnosti přesedat na Kladně. Já se v této stanici náhodou probudil, a když už je zde delší pobyt, zašel jsem si pro razítko. Poté jsem opět usnul jako špalek a málem tak přejel Lužnou u Rakovníka. Toto místo je pro šotouše něco jako pro muslima Mekka, ovšem s tím rozdílem, že šotouši mají tyhle posvátná místa dvě, protože Bezpráví má své kouzlo určitě taky, i když je tam nostalgie málo, kromě teda té na běžných vlacích, pokud člověk nemá štěstí na jednotku 680 nebo 471. Rychle jsem vystoupil a první, co jsem viděl, byl dav lidí s navigacemi. Event, který jsem se rozhodl navštívit, se totiž konal přímo v parním vlaku do Kolešovic a kačeři měli dokonce vyhrazený vagon. V něm jsem potkal neznámé tváře se stejnou zálibou v lítání za krabičkami, ale i pár mudlů, kteří se na mě při dotazu, zda mají CWG, jenom nechápavě a divně koukali. Po chvíli jsem spatřil v davu i ownera a získal krásné kolečko na počest eventu. To už se ozvalo zapískání a vlak se dal do pohybu, nejdříve do stanice Krupá. Po provedení úvrati se pára vydala do Kolešovic a jela vzorně komínem vpřed. Cesta vesele ubíhala. Během ní jsem se seznámil s Hillanti teamem a získal cenný kontakt na kačery od Jirkova. To se přece může vždy hodit. Kromě jiného jsem jim pomohl s plány na kešky na jejich velké plánované okružní jízdě za keškami skoro podél hranic a občas i za ně. Ani jsme se nenadáli a vlak zastavil v koncové stanici trati. Keš tu široko daleko nikde není, proto jsem se chopil fotoaparátu a rázem jsem si vzpomněl, že kromě kačerství ve mně zůstal i zbytek šotoušství. A hned napoprvé se mi povedlo, krásná momentka člověka se psem před mašinou, kdy oba mají nakročeno. Po najetí páry na druhý konec se náš eventový vagon stal první, a my si tak mohli všimnout, že na mašině přibyl věnec z chmele, což je nezaměnitelný symbol Rakovnicka a blízkého okolí.
Na minutu přesně jsme vyjeli na cestu zpět, ale ne až do Lužné. Po chvíli jsme zastavili v Kněževsi, kde byla podle jízdního řádu hodinu pauza na prohlídku muzea. Zatímco vlakoví nadšenci šli do muzea, geokešeři zamířili do vesnice najít hospodu. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se přidal ke kačerům, protože moje stravování za poslední dny valné skutečně nebylo. Dobře jsem udělal, ta gulášová polévka byla fakt super… Po návratu zpět k vlaku moc času do odjezdu nebylo. Já se společně s dalšími jenom rozvalil v oddíle a vytáhl svačinu. Cesta do Lužné vesele ubíhala, až na jedno zastavení před mostem, po kterém vedla jiná trať, po které měl jet též parní vlak. To se nevidí každý den, setkání páry na širé trati… Fotky sice za moc nestojí, ale zážitek pěkný. Do Lužné jsme přivezli menší zpoždění, ale odlovu nedaleké mysterky o parních lokomotivách z depa ani nákupu nezbytného to nezabránilo. Po vykonání těchto nezbytných činností jsem nastoupil do klasického osobáku a odjel do Rakovníku.
V tomto nádherném městě jsem měl přes hodinu času na přestup dál, vydal jsem se tedy na lov a opět to stálo za to. Přidal jsem i jednu multi keš a potkal další kačery z Lužné, kteří vlakem či autem mířili domů. Vše se podařilo a ještě s náskokem jsem se ocitl na nádraží, abych si o deset minut déle počkal na potřebný vlak. Moje další cesta směřovala přes Louny do Mostu a já cestu využil ke spánku, protože jsem toho měl docela dost za sebou s minimem odpočinku. Prospal jsem bohužel i delší pobyt v Lounech, jako stvořený pro razítko, ale co se dá dělat, nejedu tudy snad naposled.
V Mostě jsem se stěží vzbudil a dostal se ven z vlaku. Na přestup bylo více času, než jsem čekal, ale keška nikde žádná, když nepočítám kanálovou začínající nedaleko. Ano, i tam tyhle plastové krabičky najdeme… Na ni jsem ale tentokrát chuť opravdu neměl, proto jsem získal razítko a rozvalil se na lavičce na peronu, kam měl dojet rychlík od Prahy směřující přes Karlovy Vary do Chebu. Dojel k mému překvapení naprosto přesně a já ho využil pro cestu do Klášterce nad Ohří. Co sice kazilo dojem rychlíku, byly tuším pouze 3 vozy druhé třídy, samo sebou naprosto plné. Takhle to dopadá, když se u plánování či objednávání dopravy nepřemýšlí, a přestože je sobota odpoledne až večer, pošle se takováto souprava. Nicméně cestu do Klášterce jsem zvládl v pohodě a po vystoupení se mi po delší době zase naprosto zatmělo před očima. Tušil jsem, že o zábavu bude postaráno, ale kupodivu mi naše národnostní menšina dala pokoj a já tak mohl ulovit kromě večeře i povedené kešulky na zapomenutých místech, často těžko přístupných. Západ slunce byl krásný též, protože jsem se nacházel u pilíře železničního mostu a tekoucí Ohře dodávala zvláštní atmosféru. Nakonec jsem si i jednu krabičku přidal, protože času byla spousta a sedět jen tak na nádraží se mi nechtělo. Po úspěšném nálezu jsem se dotrmácel utahán na vlakové nádražíčko a jal se vyhlížet svoji ložnici, noční rychlík 441 „Excelsior“, kterým jsem nedobrovolně cestoval před pár dny také.
Čekal jsem, že usednu a usnu, ale zmýlil jsem se. Už na nádraží jsem potkal sympatické spolucestující, kteří při pohledu na moji GPS navigaci poznali, že jsem kačer, i když se hře nevěnují. Když jsem zjistil, že pocházejí z Brna, bylo dlouho o čem povídat, zatímco vlak uháněl již temnou krajinou. V Ústí nad Labem nás čekala první úvrať a vlak se docela zaplnil. Moji příjemní spolucestující ale v Lovosicích a Kralupech nad Vltavou postupně vystoupili. Do mého kupé si přisedla rodina směřující na Slovensko. Ostatně, měli na to plné právo v podobě místenek. Po dojezdu do Prahy na hlavní se vlak vyprázdnil a soupravu čekal přes hodinu dlouhý pobyt v této stanici. Opustil jsem Slováky, aby se mohli v klidu vyspat, a přesedl do nedalekého prázdného nevymístenkovaného kupé. Ještě jsem nestačil ani zatáhnout, jak rychle se ve dveřích objevila na první pohled sympatická slečna s tím, jestli bych jí a její kamarádce nepohlídal věci, že by rády šly ven do noční Prahy, než vlak provede další úvrať. Nebudu tajit, že jsem s velkou radostí souhlasil a okamžitě jsem se jim nasáčkoval do kupé. Holkám by se asi nelíbilo, že moje hlídání spočívalo v tom, že jsem zatáhl vše, co šlo, zajistil dveře a usnul jako špalek. Nevzbudilo mě ani posunování a spojování naší soupravy, která přibírala různé lehátkové nebo lůžkové vozy, ale ani příjezd „Metropolu“ na vedlejší kolej. Co na mě platilo spolehlivě, bylo bouchání na sklo dveří. Po probrání jsem zjistil, že je skoro půlnoc a moje nová společnost by se ráda dostala do oddílu. Jako odměna za hlídání mi bylo darována jedna plechovka piva ještě docela ušlechtilé značky a já si pomyslel, že dámy budou evidentně z jiných poměrů než já, protože z vlastních zkušeností vím, že sehnat na hlavním něco k snědku takhle navečer nebývá vůbec lehké. Buď měly štěstí na dobrou cenu, nebo jim nevadí, na rozdíl ode mě, sáhnout hlouběji do peněženky. Musím ale říci, že pivečko opravdu, ale opravdu po celém dni bodlo.
Neděle 26.8. Praha, Český Těšín, Hostašovice, Čeladná, Frýdlant nad Ostravicí, Pržno
Dvanáct minut po půlnoci se konečně ozvalo zapískání a vlak se dal do pohybu vstříc koridoru na Ostravu. Postupně jsem se seznámil se svými spolucestujícími. Ačkoliv o mně holky ví všecko možné, já o nich skoro nic a mám-li být upřímný, nijak extra mě to netrápí. Jejich cesta vedla někam na Slovensko a za nějaký týden se měly vracet zpět. Spaní moc pohodlné nebylo, nicméně stěžovat si rozhodně nemůžu. Co mě štvalo, bylo, že jakmile vlak někde zastavil, vždycky se někdo vzbudil a svým chováním či rozespalostí okamžitě nechtěně vzbudil ostatní. Nejdelší a nejnudnější byla třetí úvrať soupravy, prováděná v Přerově. Poté se mi zase povedlo usnout a za Svinovem jsem byl vzhůru definitivně, když přišla v pořadí pátá průvodčí za cestu z Klášterce s tím, že chce vidět jízdenku. Je možné, že ve voze se našlo pár lidí, kteří moje hlasité nadávání na tuhle stupiditu, střídání průvodčích v nočním spoji, neslyšelo. Mě to ovšem bylo jedno, jak se říká, tohle byla poslední kapka. Že jsem musel ukazovat v Klášterci, s tím jsem počítal, za Ústím se dala výměna snést, stejně tak v Praze. Za Přerovem už to bylo nepříjemné a tahle chuděra měla smůlu, že přišla poslední. Tímto se dámě omlouvám, vím, že jen plnila své povinnosti a já jí mám vyjít vstříc, nicméně po x-tém probuzení by asi takto reagoval každý.
Těšín se přiblížil a já se musel chtě nechtě rozloučit se svými společnicemi. Vzhledem k tomu, že už tyhle 2 patrně nikdy neuvidím, mohu s klidem napsat, že špatné to nebylo, ale ideální taky rozhodně ne, prostě takový průměr… V Těšíně mě čekal opět ostrý přestup směr Frýdek – Místek a já si v té zatraceně nepohodlné „Regionově“ konečně pořádně zdřímnul. Ve Frýdku jsem jen přeskočil na další vlak na Frýdlant a opět usnul. Měl jsem štěstí, že vlak končil v mé cílové stanici, jinak bych přejel a rozhodně nejednu zastávku. Vzhledem k tomu, že pršelo, přesunul jsem se jen do čekárny a konečně nabil mobil, v celém nočním vlaku je totiž slovo zásuvka něco zcela nevídaného. Po kávě zakoupené nedaleko jsem se dokonce vzbudil. Podle předpovědi mělo ještě 2 hodiny pršet, nasedl jsem do dalšího vlaku. Ten mě přes Frenštát pod Radhoštěm dovezl do Hostašovic. Konečně bude razítko moje. Krabičky tu nemají, tak jsem alespoň nafotil stanici a vzpomněl si na doby poměrně nedávné, když zde začínala ještě fungující trať do Nového Jičína. Nicméně povodně jí nepřály a tak se na ní, nejspíše k ohromné radosti autobusové lobby, provoz nejspíše navždy zastavil.
Během tohohle smutného uvažování přijel vlak směr zpět a já se mohl vydat do Čeladné, první keškovací zastávky tohohle dne. Počasí dostalo konečně rozum a já se vydal na sérii kešulí směr Ondřejník. Kvůli nedostatku času jsem se dostal akorát do půlky, pak jsem se musel vrátit zpět. Dalším spojem jsem popojel do Frýdlantu a vyrazit na všemožné resty. To se mi nakonec povedlo. Se všemi bodíky v kapse a s náskokem k tomu jsem dorazil do stanice, odkud měl jet vlak do Pržna. Tuhle vesničku znám, už si troufám říct, dokonale, a dnes měla padnout poslední mizerná mysterka, co mi zde zbyla. Na odlov jsem si objednal dokonce pomoc. Ještě by ovšem moje pomocnice musela umět hodiny. Když se totiž řekne, že o půl druhé budu na místě finálky, připadá mi nevhodné v jednu napsat, kde se courám, a že na mě už půl hoďky čeká. Díky tomuto čekání jsem se ani moc nezdržel, kešku už měla dávno nalezenou, i když absolutně nechápu, jak se k ní dokázala dostat. Poslední bodík je v kapse, rychle se rozloučit. Vydal jsem se domů přes Ostravu a bohužel i Kojetín. Ta výluka je vážně nekonečná. Doma jsem byl právě včas, abych se mírně vzpamatoval a zamířil další den do práce. I přes to, že jsem spal za poslední tři dny dohromady asi deset hodin, musím říct, že tohle byla ta nejlepší akce za celou platnost všech tří Jízdenek na léto.
27.–29.8. Čebín, Střelice, Křenovice
Sice pracuji, až se ze mě kouří, ale nic to nemění na tom, že po práci se člověku sedět doma nechce, zvlášť, když je venku hezky a rád sbírám staniční razítka. Zatímco v pondělí, když jsem jel na musel na chalupu, jsem se zastavil v Čebíně pro kešku o místním nádraží, v úterý už to byly Střelice a ve středu dokonce Křenovice. V Čebíně kasu sice nemají provozní, ale v dalších místech jsem razítko v pohodě dostal, a bylo to dokonce i za bodík, který byl ukryt pokaždé nedaleko nádraží. Krásné pohodové akce a opět něco jiného než předtím, tak to má být.
Pátek 31.8. Praha, Plzeň, Olomouc, Velká Bystřice, Hlubočky, Přerov
Poslední den platnosti celé této zábavy. To by byl hřích zůstat doma. Pojal jsem to opravdu netradičně, poprvé za platnost jsem odstartoval z Brna vlakem EN „Metropol“. Díky tomu jsem se příjemně prospal a získal dobrý časový náskok. Moje první cesta směřovala do Plzně, kde se okolo nádraží nacházela spousta zelených keší, a přestože pršelo, docela dost se mi jich povedlo i najít. To už jsem zamířil zpět na Prahu a nasedl do vlaku EC 111 „Praha“ směr Olomouc. Cesta proběhla v pohodičce, akorát mi volal jeden kamarád kačer. Než mi došlo, že není šotouš, byl jsem za blbce já, protože náš rozhovor probíhal ve stylu, když on se ptal, kde jsem. Na to jsem odvětil, že „sedím v Praze“. Následně ho zajímalo, kdy dorazím do Olomouce, a já odvětil, že „nevím, zrovna jsem kus za Pardubicemi“. Že já měl na mysli vlak a on město doufám netřeba dodávat.
Na minutku přesně zastavilo naše EC v Olomouci na hlavním, a protože vlaky směr Velká Bystřice nenavazují, vydal jsem se pro jeden ze zdejších restů, který jsem měl už delší dobu vyluštěn. Povedlo se a taktak jsem se vrátil, abych stihl osobák do městečka Velká Bystřice, kde se konala Mega Moravia 2012 neboli největší event v naší malé republice za rok. Jako předzvěst byl eventík rovnou na nádraží ve Velké Bystřici a já na něm potkal mnoho známých tváří, dokonce i z Brna. Postupně jsem se s početnou skupinou vydal směr hlavní logbook, který byl skutečně netradiční. Aby byl log uznán, musel být vyklepán do plíšku a přibit na totem. Konečně něco netradičního. Po tomto zalogování jsem posbíral další keše a došel na vlak. Nejel jsem ještě domů, ale do Hluboček, kde se ve svahu nad tratí měla nacházet keš o místní elektrárně. A po nalezení přístupové cesty se mi naskytl nejen pěkný výhled, ale dokonce i krabička. Poslední bodík zalogován a teď hurá zpět. Po dojezdu do Olomouce začalo pršet. V dešti lovím velmi nerad, nebylo tedy nic snazšího než Litovel vynechat. Začal jsem proto přemýšlet nad spojením domů. Nakonec jsem jel přes Přerov s přestupem na rychlík a cestou potkal dalšího kačera, taktéž z Brna. Výluka naštěstí a bohužel už skončila. Naštěstí proto, že přestup v Přerově byl poslední. Bohužel proto, že na trati byla všude pomalá jízda, a ač se fíra snažil, do Brna přivezl půlhodinový bonus. Navíc jsme křižovali snad v každé druhé stanici. Nicméně i přesto výlet stál za to. Škoda, že byl poslední.
Podrobnosti cesty
Na svém třetím a závěrečném putování jsem urazil všemi vlaky 4564 km. Použil jsem k tomu jeden vlak EN, jeden expres, 3 vlaky EC, 11 rychlíků, 8 spěšných a 49 osobních vlaků. Dále jsem jel dvakrát párou, na kterou mi moje jízdenka neplatila. I přesto jsem utratil opět necelých osm stovek a jsem tedy s náklady na tyhle výlety naprosto spokojen. I nový způsob odjezdů, v jednu nebo o půl páté ráno, se mi zalíbil a já zjistil, že spaním ve vlaku se ušetří spousta tolik potřebného času. No, musím říci, že jsem získal mnoho zkušeností a poznal spoustu míst v naší krásné vlasti. Snad se tahle akce opět někdy zopakuje…
Text a foto: Jan Nekvapil