7.-8.4.2012 S Lídlem nejen za keškami
Náhodou jsem se při čtení Zelpage.cz dověděl, že ČD ve spolupráci s obchody Lidl vydávají opět své jízdenky ČD Net Lidl za skvělých 199 korun na den. Datum padlo na Bílou sobotu a Hod boží velikonoční, ale to mi nevadilo, ba naopak – pondělí zůstávalo na zotavení se… Okamžitě jsem zkontaktoval Kamila, aby začal vymýšlet plán pro své lovy a sám jsem se do něj pustil taky. V rámci Geocachingu jsou i dílčí soutěže a ta, které jsem se už druhým rokem účastnil, nesla název „Po stopách zvěrokruhu 2012.“ Pravidla jsou prostá. V rámci zvěrokruhu je 12 znamení, kde každé znamení zaloguje každý měsíc jednu keš na libovolném místě v ČR a k logu přidá část svého hesla. Kdo chce vyhrát krásná CWG zvěrokruhu, musí najít alespoň jednu keš každého znamení, poskládat heslo a vejít se do první padesátky úspěšných řešitelů. K tomuhle se přesně hodily lídlenky, protože zbývajících 7 hesel, co jsem ještě neměl, byla až na jednu výjimku v místech dobře dostupných vlakem. Mezitím přišel Kamil se skvělým nápadem na noc, ten ale v úvodu vyprávění neprozradím a raději se dám do vyprávění zážitků pěkně po pořádku. Nezaměřil jsem se jen na keše, ale sem tam jsem stihl vyfotit i nějaký ten vlak, tak snad se bude text a fotky líbit.
Jako obvykle, když se z našeho města chce člověk někam dostat a něco stihnout, musí startovat brzo ráno. Po zavržení Metropolu jsem vyjel „Františkem Křižíkem“ minutu po půl páté ranní a moje cesta směřovala do Pardubic na hlavní nádraží. V Bílovicích jsem zahlédl povědomou červenou bundu a jak jsem si správně domyslel, byla to Karolína. Kamila s Martinem jsem ale neviděl, což mně s odstupem času, hlavně u Martina, přijde divné. Během těchto úvah jsem usnul a vzbudil se až před Pardubicemi, kde jsem měl 15 minut na přestup do spěšňáku na Hradec Králové. Během této doby jsem stihl zalogovat kešku na nádraží a přidat další razítko železničních stanic do sbírky. Na spěšném vlaku mě překvapil „Sysel“ neboli nový řídící vůz a já ho samozřejmě okamžitě vyzkoušel. Krása, už aby jezdil po dvěstěpadesátce… V Hradci jsem měl něco málo přes hodinu času, abych se dostal k lékařské fakultě a zalogoval tak keš s heslem. To se po chvíli snažení povedlo a já se vydal zpět na nádraží a odlovil jsem ještě několik pokladů.
Moje další cesta směřovala do Lysé nad Labem. Já ale celou tuto cestu využil ke spánku. Teda až na jeden telefonát, kdy se kolega Kamil musel pochlubit, že s EC „Johannes Brahms“ už jsou na hlavním v Praze a mají za sebou s Karolínou a Marťasem skvělou snídani v jídelním voze. Popřál jsem hodně štěstí v lovu na svých vytyčených místech (záměrně neuvádím jakých, prý bude též zajímavý článek) a znovu jsem usnul. V Lysé mě zaskočili kolegové z KŽC Dopravy se svým motoráčkem, ale dnešek byl moc nacpaný a na jízdu s nimi nezbýval vůbec čas. Proto jsem počkal na osobák v podání jednotky „City elefant“ a odjel do Čelákovic, abych vzápětí přestoupil na klasickou 810 směr Neratovice. Já jel ale jen do stanice Brandýs nad Labem, místa, kde se kromě jiného nacházelo druhé chybějící heslo. Zde jsem měl zase čas jenom hodinu, ale až na jednu kešku jsem odlovil vše, hlavně dvě mysterky, o kterých jsem nedoufal, že je stihnu. Inu, povedlo se a já se mohl vydat zpět do Čelákovic, abych v mezičase při čekání na osobák na Masarykovo nádraží v Praze odlovil kešku před nádražní budovou. I to se mi povedlo a v klidu jsem nastoupil do vlaku. Zde jsem potkal fajn průvodčího, kterého málem více než lídlenka zajímala moje šalinkarta v průhledné části peněženky. Po vysvětlení co to je a k čemu se to používá s úsměvem odešel a já si opět mohl zdřímnout až do dvanácté hodiny, kdy byl příjezd na „Masnu“.
Zde jsem měl půl hodiny čas, než jel další vlak, takže jsem si skočil zalogovat pěknou small keš v centru Prahy, která mě velmi nadchla. Jen více takových. Mezitím od Kladna dojela Regionova a já mohl nasednout, abych s ní dojel do stanice Praha – Ruzyně. Nechtěl jsem na letiště, ale na staré nepoužívané vlečkové koleje, kde jedna z výhybek střeží svůj poklad. Nepovedlo se jí to, třetí chybějící heslo je moje. A zároveň i led za krkem, počasí zde bylo skutečně děsné. Ve zbylé (opět) hodince jsem se vydal po okolí a našel ještě dvě moc pěkné krabičky. To už od „Masny“ dojela další Regionova a já tak mohl pokračovat dle plánu do Kralup nad Vlatavou.
Cestu jsem využil k obědu výborné pomazánky z Brna a málem ještě lepších, dnes obzvláště vypečených rohlíčků. Vše jsem spláchnul jedním plechovkovým pivem a cítil jsem se moc spokojeně. Po dojezdu do Kralup mě čekalo nemilé překvapení, protože GPSka ukázala skoro 2 km vzdušnou čarou k pokladu se 4. heslem. Nicméně: nepřátelských satelitů se nelekejme a na množství nehleďme, vyrazil jsem tedy rovnou za nosem a za slabou půlhodinu jsem mohl radostně zalogovat svůj nález. Měl jsem radost, že jsem si na Kralupy připravil více času, hodilo se to. Cestou na rychlík do Prahy jsem stihl další tradičky a ještě s náskokem stanul na nádraží, kde mě překvapil výskyt Policie, což je poslední dobou něco nevídaného. Později mě napadlo, že to může mít nějakou souvislost s fanoušky do Klášterce nad Ohří, o kterých už psal i Kamil. Kdo ví… Mezitím dojel rychlík od Ústí nad Labem a já se nerušeně vydal ku Praze, abych na hlavním přestoupil do Elefantu směr Benešov u Prahy.
Já tento spoj ale využil jen do Říčan u Prahy, abych si udělal dlouhou procházku do vesničky Březí a ještě do lesa za ní, kde se v mysterce schovávalo další heslo, už 5. v pořadí. Po úspěšném odlovu jsem se pěšky vrátil do Říčan a pokusil se o odlov nachystaných kešek. Bohužel se mi ale moc nedařilo, padla totiž už dávno tma. Ale heslo je moje, tak co. Krátce po půl desáté večer přijel vlak od Benešova a já již docela zmrzlý mohl nastoupit. Zde jsem potkal sympatickou průvodčí, kterou jednak zaujala opět moje šalinkarta, ale hlavně lídlenka s výdejní stanicí Brno hlavní nádraží. Když se divila, jak to chci stihnout domů, ukázal jsem s úsměvem další lístky, co jsem měl v plánu použít. Vyjádřila mi svůj obdiv, pověděla o nějakých maratóncích (už si bohužel nepamatuji, odkud a kam jeli a kde je potkala) a popřála šťastnou cestu. Mezitím jsme dojeli skoro do Prahy na hlavní a mě čekal nelehký úkol – sehnat 22:15 zde něco k jídlu, nejlépe pečivo. Po velkém hledání se mi to povedlo a já se mohl vydat na 4. nástupiště očekávat vytoužený rychlík.
Chvíli před 22:45 konečně přijel R 441 Excelsior z Chebu a přivezl s sebou i lehátkový vůz BC společnosti Wagon Slovakia, kam jsem měl rezervaci. V něm už jeli z Chebu další kolejáci. Steward mi vydal ložní vybavení, doporučil zajištění dveří na řetízek(když se chce člověku v noci na záchod, je to vážně super pojistka), a já se sotva dotrmácel do kupé, ze kterého už vykukoval Martin Havlíček a vesele se usmíval. V zápětí jsem uviděl další dva cestovatele, Kamila a Karolínu. Následovala večeře, při které jsme probrali zážitky dne, možná jsme dokonce několik lidí ve voze svým chováním nevzbudili. Před půlnocí jsme usnuli, nebo teda alespoň já… Sice se občas budím, když někde brzdíme nebo se rozjíždíme, ale jinak musím říci, že jsem plně spokojen. Už nevnímám ani úvrať v Přerově a budím se stejně jako ostatní někde u Ostravy. Nakonec měním plány a jedu s ostatními až do Českého Těšína, kde zastavujeme a tentokrát říkám bohužel – přesně na minutu. Nějaká hodinka zpoždění by k odpočinku určitě bodla… Nedá se nic dělat. Osobák zpět na Bohumín, kam jsem potřeboval, mi ujel, tak nasedám s kolegy do expresu Hutník a jedu přes Havířov do Ostravy na hlavní. Zde se s přáteli loučím, oni pokračují na Svinov, já přesedám na osobák do Bohumína.
Zde navazuje další osobák do stanice Dolní Lutyně, kde se v lese ukrývá 6. heslo v keši s tématem pověstí MSK. Po opravě chyby v navigaci je předposlední heslo moje. Rychle zpět, koupit základní potraviny v obchůdku, který má i v neděli před osmou ráno otevřeno (paní asi ví, kdy se nejlíp vydělávají penízky), najít krásnou stodolu a u ní poklad a hurá na vlak. Mezitím telefonuji se dvěma zarytými gumokolisty, které zlákal výlet s Lidlem nakonec taky a využívají tuto jízdenku při cestě do Prahy vlakem EC 176 J. Brahms. Bohužel, kus za Chocní je čekal výpadek zabezpečovacího zařízení, takže ku hlavnímu městu uhání s půlhodinou navíc. Inu, i to se stává. Mně mezitím přijíždí Tornádo řady 460 a vyrážím k Bohumínu, abych přestoupil na jiný osobák do Ostravy na hlavní a následně na vlak do Frenštátu pod Radhoštěm. Jedu ale tentokrát jen do Vratimova , dál mě to moc neláká, alespoň ne dnes…Ve Vratimově sice není heslo, ale několik nemikro kešek se zde našlo. Potěšily mě, protože v nich byla na výměnu dřevěná kolečka přezdívaná jako CWG (Czech Wood Geocoin). Vytyčené skoro 2 hodiny uplynuly jako nic a já se vydal do zpět do Ostravy, ale jenom do Kunčic, abych přestoupil na jiný osobák směr Ostrava Svinov. Zde se mám potkat s dalšími kačery v rámci Eventu s názvem „Putovní vlakevent“. Celé to spočívalo v tom, že dva fajn chlapíci naplánovali cestu vlakem po MSK a kdo chtěl tento event zalogovat, musel si je najít, buď ve vlaku, nebo ve stanicích. Event se vlastně počítá jako normální keška, ale potkávají se na něm cíleně kačeři z blízka i z dalekého okolí, mění se CWG a klábosí se o všem možném. Provedení logbooku, který obvykle nebývá jako ten klasický z keše, dokumentují přiložené fotky. Po směně několika dřevěných koleček jsem se vydal dále do obytné zóny Svinova a Poruby a během hodiny odlovil 5 krabiček.
Taktak stíhám pravidelný odjezd Leoše Janáčka, ale po přiběhnutí na nádraží zjišťuji, že jsem spěchal zbytečně moc. Vlak má psáno 10 minut zpoždění a při čtení pragotronu mi zatrne, protože je u něj poznámka, že posledních tuším 5 vozů je vyhrazeno pro fanoušky Baníku. Říká se o nich, že jsou ze všech fanoušků nejhorší a cesta s nimi prý nebývá klidná. To by vysvětlovalo i jednotky těžkooděnců Policie ČR a asi 25 revizorů na celý vlak. Když do toho připočtu skautský oddíl, snažící se včas dostat domů (z rozhovoru jsem pochopil, že do oblasti Jeseníků), musím říci, že to vše proběhlo až moc jednoduše. Původně jsem se sice chtěl najíst v jídelním voze, ale nakonec jsem byl rád, že sedívm na sedadle s místenkou z Olomouce do Prahy a vedle mě neprobíhá bitva mezi strážci zákona a fandy. V Olomouci je naše sekera už 15 minut a protože zde vlaky do Senice na Hané nenavazují, vyrážím na lov (jak jinak ostatně). Během hodiny lezu na jeden strom, dokonce dvakrát, protože jsem nemehlo a poprvé mi spadl zápisník dolů, a nacházím ještě tři pěkné kešky.
Kolem třetí odpoledne se vracím na nádraží a nastupuji do Regionovy směr Senice na Hané, kde ji po asi půl hodině měním za Orchestrion a vydávám se do Slatinic, poslední obce, kde se nachází tolik potřebné a vytoužené heslo. Během chvíle je moje a já si tak můžu říci, že mise v terénu je splněna. Protože mám fůru času, jdu se podívat ještě na pěkný kopec s výhledem, k pomníku letecké tragédie a památné hrušce. Jak jsem se o těchto pěkných místech dověděl? Zkuste hádat… I po obejití těchto míst mám stále hodně času, tak si procházím obec a její prameny, které mě zaujaly a já i ochutnal (Slatinice mají totiž lázeňský charakter). No, jak se říká, pivo to nebylo, ale špatné také ne.
V šest večer mi jede vlak do Prostějova, kde mi opět nenavazuje rychlík domů. Vydávám se pro poslední 2 plánované krabice a u jedné z nich sice potkám fajn kačery, ale krabka je v neskutečném bordelu a neudržována. Škoda. Před půl osmou mi konečně přijíždí rychlík od Olomouce a já se tak, po pro mě neskutečném čase ve vlaku, vydávám domů, kam přicházím krátce před devátou večer hladový jako vlk. Rodiče už jsou tou dobou z Prahy také doma a nemůžou si svůj výlet vynachválit. I já musím říct, že to stálo za to. Pěšky jsem ušel celkem 80 km a vlakem ujel necelých 1 100 km. Super akce, nemyslíte? Za necelé 4 stovky a plus rezervaci lehátka. Už aby byla další. Lovu, šotu a odpočinku zdar!
Text a foto: Jan Nekvapil