17.11.2010 Vlakový maraton Kolejová 2010 („Havlisův vlakový maratonek“)
Zatímco tento den náš stát slavil výročí revolučních změn a někteří lidé taky, pro ty vlakomilné přichystal obchodní řetězec Lídl s Českými drahami opět jednodenní síťovou jízdenku ČDNet Lídl. Tak proč si nezopakovat velmi úspěšnou akci, jakou byl loni Vlakový maraton? Tvorbu tras převzal mladičký kolejácký nováček Martin Havlíček a ukázal své brilantní umění kombinace. Proti loňsku měl maraton několik rozdílů. Předně start byl vyhlášen na 5.30, trasy byly malinko jednodušší a častěji se měnily vlaky. Bylo také k dispozici více vlaků vyšší kategorie (EC). A co hlavně - počet „borců“ na startu v Brně byl neskonale menší a závod s časem ovládla Martinova rodina.
Letošní „Havlisův vlakový maratonek“ měl k dispozici tyto trasy:
Trasa 1: Brno – Ústí n.L. – Česká Lípa – Liberec – Pardubice – Olomouc – Brno
Trasa 2: Brno – Ostrava – Přerov – Olomouc – Praha – Plzeň – Praha – Brno
05:00-06:02 Brno hl.n.
V hale brněnského nádraží, u pokladen na místě startu stojím už v 5, neboť takto mě přivezl osobní vlak z Bílovic, do závodu ještě nezahrnut. Jdu do jednoho ze stánků a kupuji si bagetu a CocaColu, kterou sice nepiju, ale potřebuju se probrat. Jdu chodbou k ČD centru, je však ještě zavřeno, stejně jako v několika pokladnách i obchodech. Na obrubách podchodů posedává hrstka lidí. V 5.20 na druhé nástupiště přistavují soupravu vlaku EC „Alois Negrelli,“ jimž Martin zamýšlí jet, ale nepřipadá mi to reálné. Když rozhlas před půl šestou oznámí, že osobní vlak ze strany od Bránic přijede, volám Martinovi, aby po vystoupení hned utíkal do haly, že zkusíme to EC chytit. Opravdu, málo minut po půl šesté vybíhá zpoza Karlovy pekárny náš člen Martin Havlíček a v závěsu za ním i jeho babička. Mimochodem, jako jeho babička vůbec nevypadala, když někdo řekne „babička“ vytane mi na mysli vždy osoba v šátku a s 90 roky na krku. Tady byla elegantní dáma připravená s náma absolvovat akci, pro kterou by si moje babička asi klepala na čelo a taktně mi naznačovala možnost duševní choroby.
Nicméně spěchali jsme k první pokladně vyměnit poukázky z Lídla za jízdenky, tam nás ale odkázali do podchodu, do noční pokladny, kterou k tomu, v předtuše náporu „Lídlařů“ vyčlenili. Takže jsme zahlédli naše EC jak se pomalu rozjíždí a opouští peron.Je rozhodnuto, míříme na Ostravu. Jdeme tedy do podchodu, fasujeme jízdenky a pokračujeme na nástupiště, kde přistavují vlak R831 do Bohumína. Nastupujeme do rekonstruovaného vozu v novém nátěru ČD. I interiér je již opravený, místo sedaček z červené koženky jsou tyto v měkkém plyši modré barvy, s jemným vzorem a dobře se na nich sedí. Otevírám okno a fotím vylidněné sousední nástupiště a potom spokojeného Martina. Opravdu v 6.02 zní hvizd a rychlík se pohne kupředu. Sedíme v kupé sami.
06:02 – 08:21 R831 úsek Brno – Ostrava
Vlak se proplétá ven z Brna, za okny je tma, probleskují jen světla z posledních brněnských ulic. My si povídáme, vzpomínáme na poslední delší akci, na parní léto v Telči a na to co jsme tam vše zažili, aby babička viděla, že Martin se s náma určitě nenudí. Kousek před Vyškovem přichází průvodčí, lístky má u sebe Martinova babička a stává se tak nepsanou vedoucí výpravy. Za Ivanovicemi se rozední, venku je mlhavo a pošmourno, nevidíme moc daleko od trati. Již za plného denního světla brzdí rychlík v Přerově.
Z Přerova na Ostravu jedeme po koridoru, jízda je plynulejší a svižnější, míjejí nás všemožné vlaky vyšší i nižší kvality. Projíždíme Lipník, zastavujeme v Hranicích na Moravě a uháníme směrem k Ostravě. Při průjezdu Studénkou ukazuju, který most způsobil onu velkou nehodu a uvažujeme zda pojedeme až do Bohumína a pak zpět na Přerov. Nakonec volíme vystoupit v Ostravě na hlavním. Vlak brzdí ve Svinově, stále je kupé naše, nikdo nepřistoupil a po pár minutách souprava včas zastavuje v Ostravě a my ji opouštíme.
08:21 – 08:38 Ostrava hl.n.
Jdeme směrem k nadchodu vedoucímu do haly, rychlík odjíždí. My potřebujeme zjistit, odkud jede R734, kterým se přemístíme do Přerova. Scházíme schodištěm v hale a zatímco Martinova babička si dává kofeinovou vzpruhu, ukazuju Martinovi torzo výhybky a obchod s modely, ve svátek samozřejmě zavřený. Nádražní rozhlas hlásí příjezd rychlíku na Brno, jdeme tedy zpět nadchodem k nástupištím. Když rozhlas oznamuje odjezd osobáčku na Frenštát, vykládám, že tím bych se dostal k babičce já. Opět zdůrazním, že i když by pro mě taky dost udělala, do téhle akce bych ji asi neuvrtal. Dělám pár fotek, jednu i Martinovi s pantografem za zády a už se žene rychlík v čele samozřejmě Eso a za ním opět takový opravený vůz, jakým jsme jeli sem. Nastupujeme tedy do něj a na kraji zabíráme volný oddíl.
08:38 – 09:37 R734 úsek Ostrava – Přerov
Na minutu přesně opouštíme Ostravu, venku je stále mlhavo a nevlídno. Průvodčí nám opět razítkuje jízdenky, Martin otevírá okno a sleduje návěstí, která míjíme. Ve Studénce fotíme onen inkriminovaný most a to před i za vlakem. Poté v klidu usedáme a vytahujeme zásoby, kterými jsme vybaveni. Kupé rázem připomíná řízkový raut. Co víc si přát? Řítíme se koridorem, u toho pojídáme vepřové a kuřecí řízky… ó jak slastný je život Kolejáka!
To už opět uháníme přes hranický obloukový viadukt, míjí nás Pendolino. Krátce po půl desáté přejíždí vlak řeku a zastavuje ve stanici Přerov, zase zcela na čas.
09:37 – 09:47 Přerov
Vystupujeme, protože máme na přestup pouze deset minut, je potřeba rychle zjistit, na které nástupiště přejít. Scházíme do podchodu, Martin běží směrem k hale, kde je v podchodu umístěna tabule s odjezdy. Zjišťuje, že náš rychlík pojede ze sousedního nástupiště, hned vedle toho, na kterým jsme vystoupili. Jdeme tedy tam. To už rozhlas avizuje příjezd našeho vlaku, mířícího z Luhačovic na Prahu. Chvíli uvažujeme, že bychom mohli jet až do Prahy s ním, bez přestupu v Olomouci. Souprava brzdí a ihned ji okupuje množství lidí, zde už asi sami sedět nebudem, ale to nevadí.
09:47 – 10:02 R702 úsek Přerov – Olomouc
Usedáme v oddíle, ještě s nějakými cestujícími a vlak se dává do pohybu, ani si nesundáváme bundy, i když jsme uvažovali o jízdě tímto vlakem až do Prahy, Martin trvá na přestupu na vlak EuroCity v Olomouci. Vzhledem k tomu, že na to není moc času, jsme velmi napjatí. Cesta ubíhá rychle, propojka mezi těmito dvěma městy umožňuje svižnou jízdu, takže kolem olomouckých vjezdových návěstidel projedeme opravdu v deset hodin. Když vlak začíná zpomalovat, zvedáme se a jdeme na chodbičku, připravit se na výstup. Martin vše řeší, když oknem spatří, že na vedlejším peronu je na infotabuli napsáno „naše ecko.“ Hned jsme klidnější a čekáme, až vlak zcela zastaví a vystupujeme.
10:02 – 10:08 Olomouc hl.n.
Naše asi nejkratší zdržení. Pouhých 6 minut zbývá do odjezdu našeho příštího spoje. Proto svižně jdeme do podchodu a přecházíme na další nástupiště. Zrovna když ztékáme schody na povrch z podchodu, rozhlas již oznamuje příjezd vlaku EC do Prahy. Za moment nás míjí lokomotiva řady 350 a za ní červeno a zelenobílé vozy ČD, včetně restauračního vozu. Souprava stojí, já mám před sebou dveře, Martinova babička zůstává kdesi vzadu, Martin nastupuje a já za ním. Zjišťujeme že je to vůz i pro přepravu kočárků a vozíčkářů.
10:08 – 12:51 EC128 „Hradčany“ úsek Olomouc hl.n – Praha hl.n.
Vběhneme s Martinem do prvního kupé co máme za zády. S údivem zjišťujeme, že je mnohem obyčejnější, než ty v jakých jsme dosud cestovali. Přichází jakási mladá žena a prosí nás, abychom si přesedli jinam, že má kočárek. Martin se rozhlíží, zjišťuje, že jsme sami. Volá tedy babičce z mého nobilu a ta za moment vchází do našeho vozu. Sedáme si hned do dalšího kupé, které je již trošku luxusnější, má i potahy na podhlavnících a sedadla jsou z červeného plyše. Taktéž se dají polohovat. Naproti nám sedí dívka v černém oděvu, odspodu vcelku i hezká, má dlouhé štíhlé nohy, černou sukni nad kolena a černý svetřík. Ovšem v obličeji má plno náušnic a cvočků, či jiných předmětů, což kazí její vzhled. Ale jak se říká - proti gustu…
Vlak uhání k Zábřehu na Moravě, přichází průvodčí, razítkuje jízdenky a Martin zvědavě nakukuje směrem k jídelnímu vozu. Nakonec je rozhodnuto, jdeme se tam podívat. Jídelní vůz je rozdělen na dvě části, v pravé je barový oddíl, pár stolečků a výdejní pult. Následuje oddíl s kuchyní, podél kterého jde chodba do levé části, kde je jídelna se stoly, pohodlnými sedadly a každý oddíl má u stolu kulatou lampičku. Usedáme někde uprostřed a nahlížíme do jídelního lístku. Jídla pod 100 Kč, jsou zde akorát v sekci Předkrmy. Jinak se veškerá jídla pohybují tak od těch 120 Kč výše. Když už zde teda jsme, tak jim tedy dáme utržit. Martin si vybírá jakési těstoviny s masem, jeho babička si dává obyčejné párky (za 54 Kč) a já protože jsem najeden, si dávám pivo, které není o moc levnější než ty párky. Mezi tím vlak staví v Pardubicích, číšnice nám nese naši objednávku. Martinova babička nás fotí, jak se hezky vezem a pak žádá o totéž číšnici. Debatujeme o všem možném, já popíjím dobré, ale předražené pivo, mezitím vlak opouští Kolín.
Kousek za Velimí platíme útratu, ve třech lidech si myslím že bychom se v hospodě, která nejede a stojí na místě, za ty peníze měli lépe. Ale tak, kdy se Kolejákům poštěstí zase u jídla uhánět sto šedesát v hodině, no ne?
Vracíme se na své místo do kupé, právě když projíždíme stanici Úvaly. Tuto trasu dobře znám, sledujeme tedy z okna, jak se probíjíme územím tzv. „velké Prahy“ a po projetí malých zastávek již v hlavním městě brzdí vlak na libeňském nádraží. Několi minut nato projíždíme tunelem na Žižkově. Míjíme odbočku na Masarykovo nádraží a zastavujeme v nově opravené části stanice Praha hl.n. Zdravíme tedy „železnou dívku,“ z našeho kupé, děkujeme jí, že nám hlídala věci, když jsme byli v jídelním voze a vystupujeme na pevnou zem hlavního města.
12:51 – 13:04 Praha hl.n.
Naše další cesta vede do města piva - do Plzně. Je tedy třeba zjistit, odkud tam míří vlak, tentokrát znovu rychlík. Sestupujeme tedy do podchodu, míříme k odjezdové hale, je vidět, že od doby, co jsem zde nebyl, se tu dost věcí změnilo k lepšímu. Na zemi se nepovalují bezdomovci a narkomani, v podchodě je čisto. Svítí všecky světla a u stropu jsou světlemodré informační displeje. Martin konfrontuje se svým rozpisem číslo vlaku na displeji. Souhlasí, jdeme tedy na nástupiště - no jdeme - jedeme, neboť všude jsou eskalátory. Na povrchu se rozhlížíme po vlacích a hlavně Martin hledá telefon, který někam založil. Přijíždí dost zajímavý rychlík. Polovina vozů je našich, tedy ČD, ta druhá je jakási modro bílá, s nápisy Alex a Ariva nebo tak něco. Neváháme a nastupujeme do jednoho z nich. Vyhledáme hned nejbližší oddíl a usedáme, mezitím Martin najde telefon. Kupé je pohodlné, s bílým obložením, šesti místy a sedadly laděnými do modra, taktéž polohovacími. Ihned se tedy všichni roztahujeme. Abychom ulevili tělům. Jsme asi tak v půlce celé této akce.
13:04 – 14:50 R352 úsek Praha hl.n. – Plzeň
Vyjíždíme pomalu z haly nádraží, hned za ním je ústí do tunelu, který je dost dlouhý. Za asi 5 minut se znovu v kupé rozední, jedeme nuselským údolím, nad námi je slavný most, jehož tubusem jezdí metro. A slavný snad proto, že si z něj občas někdo skočí do údolí, aby si zkrátil život. Míjíme trosky jakéhosi nádraží, zanedlouho vjíždíme na Smíchov. Je to rychlík, takže stavíme. Zakrátko se opět hýbeme, kolem Chuchle a dál pryč z Prahy. Trať se vine údolím Berounky jako stříbrný had, míjíme zastávku Karlštejn, věhlasného hradu, který se nakrátko zjevil na kopci nad tratí si nikdo z nás nevšimne. Přichází průvodčí a razítkuje již několikáté razítko na naše jízdenky. Ozve se vlakový rozhlas, oznamující v češtině a němčině, že zastavíme v Berouně. To se taky stalo a za pár minut i ve Zbirohu. Jídelní vůz ve vlaku nebyl, ale procházel chlapík s minibarem. My však máme svoje zásoby, nic nepotřebujeme, jde tedy dál. Rychlík náhle zpomaluje, protože za Berounem se staví koridor. Míjíme žlutou podbíječku i modré ubytovací vozy i jeřáb na pokládání kolejových polí. Je zajímavé sledovat práce na koridoru z pomalu jedoucí soupravy. Nýsleduje zastávka Zbiroh a babička Martina - a trochu i já - se obáváme, že už máme zpoždění, které naruší pokračování naší cesty. Zvažujeme tedy návrat nějakým rychlíkem jedoucím přes Budějovice a Jihlavu. Další zastávkou jsou Rokycany, pak se vlak rozjíždí a docela slušnou rychlostí dosahuje Plzně, kde je - věřte nebo ne - zcela přesně! Zastavujeme na pravé, tedy pražské straně nádraží, zvedáme se a opouštíme soupravu, která se nám tolik líbí.
14:50 – 15:10 Plzeň hl.n.
Vystupujeme a jdeme nástupištěm podél vlaku. Martinova babička se ptá průvodčí, kde je rychlík na Prahu, ta je zmatená z toho, že jsme z Prahy dojeli a chceme zpět. Nicméně ukazuje, že souprava přijede na sousední kolej. Za moment spatříme, jak kolem nás jede lokomotiva v barvách vozů, co jsme s nimi přijeli, je zapojena a rychlík, už bez českých vozů, opouští Plzeň. Na kolej, u které stojíme, nacouvává souprava s destinačními tabulkami na Prahu. Ihned tedy nastupujem. Vozy jsou běžné, se sedadly s koženky a oddíly pro 8 lidí. Martin posílá babičku, aby mi šla koupit pivo, přímo z Plzně. To jsem říkal, ale myslel jsem, že ho povezu domů, ona jej však donesla otevřené, tak co, zbývá ho vypít.
15:10 – 16:58 R969 úsek Plzeň hl.n. – Praha hl.n.
Do našeho kupé přistoupili mladí manželé, rychlík se dává do pohybu. Dopíjím pivo a dáváme se s nimi do hovoru. Jsou dost bez sebe z toho, když jim Martim ukáže co už jsme projeli a co zbývá. I když mladý pán to chápe, neboť má taky zálibu – stará auta a jedno vlastní. Paní nám chválí vlaky, protože prý je snáší víc jak auta a když jim Martin dá vizitku, slíbí navštívit náš web. Vlak mezitím dosáhne zase Rokycan. Mezitím probíhá kontrola jízdenek a já vysvětluju na jakou že jízdenku to jedeme. Mladá paní je nadšená a že ji příště taky využije. Dojíždíme do Zbiroha, pán nám oznamuje, že toto nádraží se bude rušit, že na novém koridoru se s ním již nepočítá. Dále cesta pokračuje v družném hovoru a u Berouna už se šeří. Na samotném nádraží už se svítí. Opouštíme Beroun a za čím dál většího šera dosahujeme Karlštejna, paní nás upozorňuje na hrad, který je chviličku vidět, pak se vlak otočí v oblouku a už je vidět jen kopec. Hranic města Prahy a Smíchova už dosáhneme za tmy. Při jízdě přes Vltavu vidíme nádherně osvětlenou Prahu i její některé památky, následuje tunel a jsme zpět na hlavním nádraží. Daří se, zatím i tento spoj dorazil naprosto včas, bez nejmenšího zpoždění. Oblékáme se a opět vystupujeme.
16:58 – 17:39 Praha hl.n.
Na nástupišti se s námi naši spolucestující srdečně loučí a jdou za svým. My taktéž scházíme do podchodu, toto je naše nejdelší zdržení zde, neboť čekáme na vlak EC na Brno. Jdeme do haly, kde jej objevujeme napsaný na infodispleji, zatím však bez nástupiště. Obcházíme halu, stavujeme se i v obchůdku, nakoupit pití na cestu zpět k Brnu. Míjí nás dvě ženy, z nichž jedna je celá fialová, včetně vlasů, brýlí, kabátu i punčoch. Martin si náhle všimne že už napsali nástupiště, takže jdeme tam. Na protější koleji stojí Pendolino, které za moment odjíždí. V tunelu se objeví tři světla a k nám přijíždí vlak EC177 z Německa, sestavený z opravených červenobílých vozů ČD. Nastupujeme a s námi i spousta lidí. Najdeme kupé, kde je v přihrádkách psaná expresní rezervace. Vysvětluju, že pokud nenastoupí někdo s místenkou, kterou si koupil hned dnes, můžeme sedět. Usedáme tedy a k nám nastupují i další lidé, máme tedy poprvé spolucestující a plný oddíl.
17:39 – 20:22 EC177 „Johanes Brahms“ úsek Praha hl.n. – Brno hl.n.
K vlaku najíždí lokomotiva Taurus a za moment se tiše rozjíždíme. Sedíme v pohodlných sedačkách, vlak jede nehlučně, je slyšet pouze klimatizace. Opouštíme Prahu a nabíráme rychlost. Probíráme za jízdy vše možné kolem vlaků a za debaty dosáhneme Kolína, i v zápětí Pardubic. Poté se divíme, že EC nezastavilo v Třebové a za ní protože znám všecky stanice, zkouším je ve tmě poznat a daří se mi to. V kupé s námi již je pouze jeden mladík, Martin opět jde mrknout do jídelního vozu, ale už si nic nedá, no a za moment jedeme přes Blansko, kde se snaží odhadnout, kde stojí náš most. Je tma, není nic vidět. Při průjezdu Bílovicemi ukazuju, jak se jede do Řícmanic, kde bydlím a pak ještě pár tunelů a jsme u cíle maratonu – zpět v Brně - projedeme Židenicemi a na hlavní se vracíme dokonce o 2 minuty dříve oproti řádu a z druhé strany než jsme ráno odjeli. Vlak brzdí, otevírají se dveře a my opět vystupujeme, v cíli maratonu, ale každého z nás čeká ještě cesta domů…
Závěrem
Při letošním maratonu jsme urazili 1119 km, což je o 99 km více, než při loňském ročníku. Zvládli jsme na moment navštívit v podstatě oba konce republiky a to za jeden den. Použili jsme několik vlaků a viděli mnoho vozů i lidí. Myslím, že i když takováto vyjížďka může být pro někoho nepochopitelná, tak vězte že je velice zajímavá a jistě to není poslední ročník.
Text a foto: Kamil KYZLINK