18.9.2010 Oslava 140 let trati Nezamyslice-Olomouc-Šternberk
Je-li někde oslava, která se váže k železnici, naši členové jsou vždy pohotově u toho, aby vás informovali, jak to vše proběhlo. Do oné soboty jsem netušil, že je nějaké městečko jménem Šternberk a už vůbec ne, že k němu vede takto letitá trať. Daleko zajímavější bylo, že jsme dostali tip na opravdu krásný parní stroj. V čele výročního vlaku, jednoho ze dvou, totiž zářila mohutná lokomotiva, s pěti nápravami, řady 534.0432, mez nadšenci železnice známá jako „kremák.“ Z našich členů se bohužel nikdo jiný nepřidal, snad proto, že na září se nám sešlo mnoho akcí a drahé polovičky by jim absenci v domácnosti každou sobotu neodpustily. Nicméně vlakař všude bratry má, takže kamarád Honza, kterého jsem poznal na mé vyjížďce žlutým vlakem, mě nenechal ve štychu. Vybaven fotoaparátem a dobrou náladou mě čekal na brněnském nádraží, ze kterého jsme po sedmé hodině ráno vyjeli vlakem R903 „Praděd“ do Olomouce.
Tam tentokrát nevoněly tradiční syrečky, ale pára a nafta. Druhý zvláštní vlak byl veden motorovými vozy M131 „Hurvínek“ a M120 „Věžák.“ Nás samozřejmě zajímala parní jízda, souprava nám známých historických vozů stála zastrčená na nástupišti bokem stanice, takže jsme mohli vyhledat ta nejlepší místa - jak jinak, než blízko vozu s občerstvením a tak, aby se v obloucích dobře fotila tato jedinečná mašinka. Ta přisupěla krátce před půl devátou a její mohutnost brala dech. Inu zlaté české ruce uměly.
Když jsme opustili Olomouc, zjistili jsme, že trať na Nezamyslice moc oblouků nemá, je krásně rovná a plná maličkých zastávek. Některá jejich jména nešla zapomenout, například Pivín, Vrahovice, Bedihošť nebo Doloplazy. Souprava byla dosti dlouhá, proto na postrku pomáhala motorová lokomotiva známá jako „pilštyk.“ Cestu z Olomouce do Nezamyslic jsme zvládli za skoro dvě hodiny, vláček stál v každé stanici a i když jela pára tendrem vpřed, bylo okolo trati plno fotografů. V Nezamyslicích byly stroje prohozeny, parní lokomotiva už byla řádně, s vlakem za zády a objevily se i krásné hostesky v barvách ČD, tedy v modrých, které tvořily kontrast s dobovou osádkou VSPHŽ.
Po cestě zpět k Olomouci přibylo po cestě lidí ve vlaku, i fotografů u trati a to, že nostalgie lákají, dokládal i náš spolucestující, který za starým vláčkem cestoval až ze severu Čech. Pro takové lidi máme pochopení. V Prostějově, kde jsme pobyli 50 minut, měnil Honza pozice, aby měl co možná nejlepší fotky. (Jen pro pořádek, Honza je mladý schopný železniční nadšenec, kterého zatím Kolejáci neschvátili do svých řad, vlakům opravdu rozumí, ale jeho studijní obor je jich dalek - zajímá se o přírodní vědy…) Běhat s foťákem za vlaky je také věda a vlak, vám na rozdíl od hezkých mažoretek na přání postojí. My však zvládli i to, máme pro vás i vlak i holky. Po poledni jsme dorazili opět do Olomouce. Cestou se k nám přidal ještě jeden fotograf z Brna, bylo tedy co probírat, samozřejmě samé odborné věci kolem vlaků, jak jinak.
V Olomouci byla zastávka dost dlouhá na to, abychom šli pojíst do krásné nádražní restaurace, čímž jsme přišli o odjezd motoráků, pára nám však neujela a tak jsme se po hodině vydali tratí, kterou jsem jel poprvé, do města Šternberka. Lokálka již bez trolejí, mírně do stoupání, městečko je nedaleko. Příjezd vlaku vítal Dechový orchestr města Šternberka a proslov k výročí trati měl jeden z tamních radních. Orosené čelo musel mít místní pan výpravčí, protože z našeho vlaku vystoupily desítky lidí a zaplnily kolejiště, což bylo poměrně nebezpečné, oslavy tam, probíhaly za plného provozu, pravidelné spoje se tedy houkajíce, prodíraly davama.
Ve Šternberku se opět mohutně posunovalo, parní lokomotiva se předvedla lidem, fotografové vylézali na nákladní vozy, protože nemuseli mít obavy z trolejí. K páté podvečerní byl čas se vrátit zpět, naposledy do Olomouce. Lokomotivy zahoukaly, vlak sebou trhnul a vydal se za zvuku dechovky klesat z kopečka. Za slabou půlhodinku dorazil na olomoucké hlavní nádraží.
My měli čas na rychlík do Brna, proto jsme si dali s kolegou Honzou po pivečku a vyšli na šeřící se peron očekávat vlak. Tentokrát ryze moderní, ten do reality všedních dnů. Co naplat, vše má svůj konec, a tak nezbývá než říct nashle na dni železnice. Kde? Taktéž v Olomouci…
Text: Kamil KYZLINK
Foto: Jan NEKVAPIL