7.-8.4.2012 S Lídlem nejen za keškami
Vydýchaná učebna a klasický monotónní výklad, navíc uspávající jako vždy. Půlka studentů spí, třetina si hraje s mobilem a pár se dokonce snaží dávat pozor a psát si. Jen jeden z celé třídy tohle neřeší. Daleko více ho zajímají hodiny, jak ty na zdi nad tabulí, tak ty na jeho ruce. Je skoro půl jedenácté dopoledne a nervozita se stupňuje. Ještě 10 minut. Ještě 5. Minuta. Sakra, to je nekonečné… Zvoní, sláva. Jo, ještě opsat zadání domácího úkolu. No, stejně to dopadne jako vždy. Následuje úprk za třídním s listem papíru v ruce. Snad je u sebe v kabinetě. Hlasitě bouchám na dveře a jsem ihned vpuštěn dovnitř. Vysvětluji důvod, proč jsem přišel a předávám papír, můj třídní si ho čte a pak se ptá: „A co ta zkratka znamená? VSOE… to jsem nikdy neslyšel.“ Rychle mu to objasňuji, profesor se směje a přeje, ať mi to vyjde. V rychlosti se přezouvám a opouštím školní budovu, nicméně tentokrát ne s batohem a učením, ale brašnou přes rameno. Honem, časový skluz je větší, než jsem čekal.
Kudy se nejrychleji dostat do Majlontu? Šalina? Trolejbus? Která strana lávky je lepší? Pojede mi to? Tyto otázky mi prolétají hlavou… Nakonec jsem si vybral trolejbus 25 a 26 směr Tomkovo náměstí. Snad linka číslo 4 bude navazovat. Povedlo se, jela téměř hned. Proškovo náměstí. Juchů, kamarád to stihl ještě líp jak já.
V rychlosti vyměňujeme názory kam jít. Nakonec je rozhodnuto. Rozdělíme se, on zůstane nahoře na lávce, zatímco já si dám sprint ještě asi kilometr dál na Bílovice. Stíhám, vytyčený šotoflek udupávám a do klíčového času, 11:55, mi zbývá ještě asi 5 minut. Nedaleko ode mě prolétá Vindobona na Hamburk a projíždí osobáček do Křenovic. Sluníčko se činí a já se cítím jako v peci. Klíčový čas je tady a… Nic. Neděje se vůbec nic. Ach jo, alespoň tohle by mohlo jet včas. Nezbývá než počkat.
Zvoní mi mobil. Jé, kámoš, ten by mohl něco vědět. Z druhého konce se ozve: „Čau, má to sekeru, právě projel kolem mě“. Nedostatek signálu u řeky Svitavy hovor přerušuje, ale konečně vím, jak se věci mají. Nezbývá než čekat a doufat, že neuschnu na škvarek, horko je příšerné. 10 minut. 15. A další telefon. Kámoš z lávky, co ten mi chce? „Ahoj, neuhodneš, co se stalo. Zastavil mi tu! Bere rozkazy.“ Tiše závidím a blahopřeji mu, tohle se nestává každý den. Doplňuji, aby se pořádně snažil a vyfotil ho netradičně. Je mi tedy jasné, že oproti plánu mám objektiv svého zrcadla mířit více na výjezd ze seřaďovacího nádraží. No, třeba to vyjde taky. Hlavně aby to on nafotil co možná nejlíp, když má takové štěstí. Z úvah mě vytrhuje zvuk přestavující se výhybky. Už? Že by konečně přišla má chvíle, kvůli které jsem spařený jako zvíře?
Koleje začínají dunět. Po chvíli se v oblouku objevuje „Eso“ v Najbrt laku a za ním konečně očekávána souprava. Mačkám spoušť a nepouštím, výhoda mého foťáku je 6 snímků za vteřinu, to mi vždycky chybělo. Ustupuji kousek bokem, abych zabral větší část vozů ještě s lokomotivou. No, snad se to povede, ale to se zjistí až doma. Někteří lidé mi mávají z okna, ale personál vlaku mě, podle výrazu ve tváři, nevidí nijak rád. Co už, stejně to neovlivní. Délka soupravy mě překvapila, vozy neberou konce a jeden vedle druhého se lesknou, jak kdyby celý vlak právě vyjel z myčky. Nevycházím z údivu. Předposlední, poslední. Troufám si tvrdit, že mise splněna úspěšně a já mám zase půl rok pokoj. Již normálním krokem odcházím směr MHD k domovu s úsměvem na tváři. Mohu všem doporučit…
Závěrem
A co že to ta čtyři nenápadná písmenka vedle sebe znamenají? VSOE, taková divná zkratka a každý normální člověk ji ignoruje. Nicméně pro šotouše VSOE je něco jako pro geokešera FTF (First To Find) – nález nově publikované keše jako první, před všemi ostatními. Kačer tedy všeho nechá a maže pro keš… Zkratka VSOE funguje na šotouše podobně. Všeho nechají, zapnout fotoaparáty a utíkají k trati. Kdo by taky neběžel, když jede legenda… Venice-Simplon-Orient Express.
Protože o historii a současnosti vlaku je toho na našem webu, především v záložce Archiv, už hodně, po domluvě s Kamilem jsem zkusil napsat, jak to prožívá takový zapálený šílenec, jako jsem já. A zajisté nejen já. Doufám, že se článek bude líbit, i když je netradiční nebo že alespoň fotky tohoto vláčku nadchnou. Naviděnou u trati s fotoaparátem v ruce…
Text a foto: Jan Nekvapil