10.9.2011 Oslavanské historické slavnosti
Jeden ze zářijových víkendů patří po mnoho let Oslavanským historickým slavnostem. Náš člen Martin, který bydlí v Ivančicích, jak on říká, ve „Vanglu,“ tvrdí, že jsou to slavnosti vyhlášené, s tradicí téměř dvacetiletou. O Oslavanech jsme tu psali mnohokrát, z Brna tam vede trať bez elektrifikace, pro jízdy parních vlaků více než ideální. Pravidelný provoz zachovaly ČD pouze po Ivančice, do Oslavan se vlakem lze dostat pouze o víkendech a ještě v turistické sezoně. Ani se nedivím, zatímco od nádraží musí cestující do centra městečka šlapat pěšky skoro dvacet minut, autobus jej zaveze přímo do středu, což říkám nerad, ale to stavitelé dráhy železné moc dobře nevyřešili.
Nicméně na slavnosti se sjíždí mnoho lidí, každoročně jezdí z Brna parní vlak. Historická souprava je složená z vozů 3. třídy, tzv. „Rybáků,“ v čele donedávna stála parní lokomotiva 475.101, nyní však už dvakrát vlak vezl menší stroj, řady 433.001, zvaný též „Skaličák.“ Dlouho jsme uvažovali, kdo za Kolejovou pojede v dobových úborech. Vzhledem k tomu, že při poslední jízdě se osvědčila naše nová členka Karolína, svolila, že pojede jako jedna z dobovek. Protože Míša, náš dobový klučina už měl jinou akci, hledalo se jiné dítko, co by doplnilo některou z dam. Angažovali jsme mladou slečnu z Řícmanic, Adélu Pantůčkovou, která asi chudinka nevěděla co ji čeká a sám se divím, že do toho chce jít znovu. Nakonec jsme dali dohromady dva dobové páry: Mirek Polák a naše externí spolupracovnice Veronika, Karolína, já a již zmíněná Adéla. Úžas jsme budili už na nádraží, cestou k vlaku, který přistavili na páté nástupiště, odkud se odjíždí na Jihlavu a Plzeň. Na soupravě sloužil co by průvodčí další Koleják, Mirek Kadlík, alias Obluda, jen mu mundůr nešel k posledním vozům, na kterých sloužil, to byly motoráky, o kterých ve třicátých letech ještě nikdo ani nevěděl. Za přihlížení mnoha lidí a fotografů, se vlak krátce po jedenácté hnul, letos bez větších potíží a hladce. My stáli v oknech a mávali a když vlak odbočil z koridoru na Moravské Bránice, odebrali jsme se všichni do bufetového vozu, kde byl pánem náš dobrý známý, pan Květoš Lála. Ten si pamatuje naše první krůčky na poli železničním, i šťastné obličeje, když jsme někde mohli pomoct. Asi dodnes nezapomněl na to, jak mu předseda s úspěchem prodal všecky kalendáře, zatímco on si mohl nohy uběhat a lidé ne a ne si je koupit. Zato pivo, to má vždy jako křen a prodává se dobře.
Po příjezdu do Oslavan se připojil i náš fotograf Leoš se svou ženou, dělala mu technickou podporu, zatímco nám ji dělala jedna z členek, Svaťa Kyzlinková. V Oslavanech tedy začalo velké focení, ve vlaku a u vlaku, v kolejišti i mimo, s průvodčími i bez nich, Obluda s plechovým hrníčkem v ruce se motal okolo Karolíny a nevěděl jak a kde by ji uchvátil. Nutno přiznat, že s ním a Adélou jim to docela slušelo…
Vlak po hodinové zastávce pokračoval do Moravského Krumlova, zatímco my, doplnění i o Kolejáka Marťase, se vrhli do víru slavností. Naše kroky vedly do oblíbené restaurace hotelu Horník, kde nás už znají a rádi vidí. Oproti loňsku jsme si i sedli pohromadě, jakož i dobře pojedli, všem výletníkům doporučuji. Historický průvod jsme sice neviděli, ale i tak jsme poté zažili dost. Na zámku se dály různé kratochvíle, ve středověkém duchu. Rytíři řinčeli svými zbraněmi, do toho bouchali mincmistři, když razili pamětní mince, hrála středověká hudba, pekly se pochutiny a do toho jsme se toulali my, prvorepublikoví cestující města brněnského. Naše dívčiny tam potkaly své známé, co se jim náramně divili, jak že to vypadají. V zeleni zámeckého parku Leoš nafotil pár scénických fotek ze života mafiánů, kde se pro kulku do těla nechodí daleko. Všichni jsme přežili, okolo půl páté odpoledne se naše banda vydala zpět k nádraží, kde už dýmil náš parní vlak. Leoš se rozloučil a provokativně coby gumokolista odsvištěl autem k domovu. Moji „ženu“ mi mezitím odloudil Koleják Obluda a já, zbraně nemaje, nemohl jsem si to s ním vyřídit. Nakonec mi ji však vrátil a vlak se vydal zpět k městu pod Petrovem, kam dorazil opožděn asi o dvacet minut, těsně před devatenáctou hodinou. Akce to byla výborná, až na to vedro, které jsme nejvíc pocítili my, v černém oblečení, odměnou však byli spokojení lidé kolem nás.
Text: Kamil Kyzlink
Foto: Leoš Knecht