24.7.2010 Kolejová znovu v Ratíškovicích
Věrný muslim by měl alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky, praví se tuším v Koránu. A věrný Koleják by měl nejméně jedenkrát ročně vykonat pouť do Ratíškovic, to tvrdím zase já. Je tam totiž zajímavá atrakce, o které se tu už loni psalo, protože tam byl náš předseda Jirka s Liborem, ale opakování je matka moudrosti a tak hurá do toho.
Obec Ratíškovice, ležící na Hodonínsku, totiž provozuje šlapací drezíny. Ratíškovicemi prochází totiž původně Baťova železnice, po které se dříve dopravovalo uhlí z dolů Tomáš a 1. máj. Uhlí se vozilo do výklopníku v Sudoměřicích, odkud putovalo dále po vodě Baťova kanálu. Trasa, kterou lze dnes projet na drezíně, měří asi 3 km, má minimum oblouků, jede se krásně lesem a díky jízdě po kolejích není ani samotné šlapání až tak náročné. Trasa propojuje také dvě vinařské stezky - Podluží a Moravskou vinnou.
Do Ratíškovic jsme se vydali i přes to, že na Brněnsku ještě hodinu před našim plánovaným odjezdem dost vydatně pršelo. Za pomocí Internetu jsem zjistil, že na Hodonínsku neprší a tak jsme přece jen vyrazili. Vedoucím výpravy a řidičem byl tentokrát Leoš a za Kolejovou se ještě vydal kromě mé osoby Mirek Polák a bývalá členka Iva Svozilová, která taktéž ráda zajímavé akce.
Po příjezdu do Ratíškovic, jsme se hned vydali na trať. Drezína Ratíškovky, jak se dnes železnici říká, je zajímavá a organizace provozu na ní neméně. Jde o celokovové vozítko, které pojme 6 osob, 4 lidé sedí uspořádáni podobně jako v malém kupé vlaku (2 a 2 proti sobě). Dva lidé co šlapu, sedí podobně jako na kole po okrajích drezíny. Sedátko je taktéž jako u bicyklu polohovatelné, podle výšky postavy. Pohon zajišťuje člověk, tedy oba lidé, pomocí pedálů, řetěz pak pohání malá pogumovaná kolečka, která následně pohání drážní kola drezíny (podobně jako kolečko dynama u bicyklu). Nevýhoda tohoto pohonu je, že šlape-li člověk rychleji, pohonná jednotka prokluzuje, neboť kola drezíny jsou hladká jako kola každého drážního vozidla. Brzda je taktéž stejná jako u kola, špalíková a ovládaná páčkou na držácích připomínajících řídítka a přenos brzdění je pomocí lanka. Protože je trať jednokolejná, potkají-li se na ní dvě drezíny v opačných směrech, cestující si vozítka vymění. Pokud však je potřeba změnit směr jízdy, musí se jen přemontovat obě pohonné jednotky. Obě sedátka s pedály a řídítky drží pohromadě, jsou lehce odpojitelné a jen se přemontují do požadovaného směru jízdy, zapevní a může se jet zpět. Celá výměna, je li někdo zručný jako náš Leoš, trvá asi 5 minut. Při plném provozu jezdí po trati 3 drezíny a aby se zamezilo právě častému přesedání, odjezdy všech drezín jsou každou celou hodinu. Pak tedy jedou za sebou na konec sjízdného úseku i zpět.
My jsme však měli štěstí na prázdnou trať, i když jsme si přesedání také vyzkoušeli a tak jsme se, jak se říká, vyblbli. Dělali jsme fotozastávky, dokonce jsme chtěli i pokračovat kus dál méně sjízdným úsekem, ale železniční svršek se nám zdál nekvalitní a navíc je trať po třech kilometrech dost zarostlá travinami. Koleje protínají 3 přejezdy, z toho nejméně po dvou jezdí normálně auta. V interních předpisech je tedy určeno, že se má před každým přejezdem zvonit na zvonek, kterým jsou drezíny vybaveny. Ale naše jím vybavena nebyla, takže jsme napodobovali lokomotivní píšťalu a lesní zvěř prchala, ovšem jestli by prchlo i auto z trati, to netuším.
Součástí trati s drezínami je taktéž muzeum ve dvou železničních vozech. V něm je expozice Baťovy dráhy, kanálu a vůbec jeho průmyslu a jeho éry a také miniexpozice hornictví a nechybí malé posezen i s občerstvením.
My na železnici strávili krásné dvě hodiny plné legrace, protože jet s takovýmto vozítkem je zajímavé, škoda, že trať není ošetřena dále. Vřele doporučujeme všem milovníkům železnice a my tam určitě nebyli naposledy.
Autor článku: Kamil KYZLINK
Autoři fotografií: Leoš KNECHT a Kamil KYZLINK