19.6.2010 RENDEZ Bratislava
Každoroční mezinárodní setkání kolejových vozidel v bratislavském depu, ležícím ve čtvrti Rača, je pro železniční nadšence významnou událostí. Sjíždějí se sem fotografové, fandové i modeláři ze Slovenska i okolních států a že je na co se dívat. My z Kolejové jsme loni tvořili početnou základnu pořadatelů, letos se, k naší velké škodě, změnily organizační poměry a nám nezbylo, než spokojit se s pozicí pouhého diváka. Ovšem vše zlé je k něčemu dobré - jako diváci jsme měli spousuy času a nasávali jsme plnými doušky tu atmosféru, kdy na jednom místě vidíte desítky lokomotiv, vozů, lidí od vlaků… no prostě ráj na zemi, pro lidi, pro něž vlak není jen dopravní prostředek či nutné zlo.
Letos jsme i my tedy vyrazili, i když nestylově - autem. Ne že by se nám vlak zdál drahý, ale spíše nějak nevycházelo spojení. Předseda naplánoval trasu a určil, kde kdo má čekat a hlavně kdy. Já tedy prvým autobusem, o půl paté ráno, vyrazil od nás na vlak do Bílovic, aby mě odvezl do Brna, kde dorazil předseda s Leošem. Vyrazili jsme směr „cizina,“ se zastávkou v Židlochovicích, kde přistoupil 4. člen výpravy, Libor. Díky předsedově umění a Leošově navigaci podle mapy Bratislavy, jsme slabých 200 km urazili za 3 hodiny a s osmou hodinou ranní jsme parkovali před jednou z bran do tamního muzea železnic, ve kterém se vše odehrávalo. Protože jsme si loni udělali dobré oko u mnoha lidí, dostali jsme volné vstupenky a omluvu, že letos nám nebylo dopřáno běhat v uniformách. Hned po příchodu Leoš vyrazil fotit a zjistil, že si nenabil fotoaparát a tak doufal, že mu v něm energie vydrží co možná nejdéle. Naše kroky zamířily do jídelního vozu pana Puše ze Dvora Králové, jednak abychom mu oznámili pokroky v naší činnosti, ale taky abychom se kapku občerstvili, než vyrazíme do víru událostí. Potkali jsme tam mladíka, co byl nejen původem z Blanska, ale hlavně si vyrábí funkční model parní lokomotivy. Za dobu, kdy jsme se občerstvovali, duněly za oknem salvy a štěkot samopalů, nedaleko nás zuřila bitva - přepadení obrněného vlaku Štefánik, u které nechyběli Leoš a Libor. Když i oni dorazili a umlčeli žízeň, odešli jsme a rozdělili se. Oni šli fotit, my se podívat za všemi přáteli z minula. První naše kroky vedly k hlavní bráně, kde jsme právě s předsedou měli službu loni, na mém místě stála příjemná žena v uniformě z 80. let minulého století a za stolky se vstupenkami známé tváře. Sice chvíli děvčátka tápala v paměti, ale nakonec vytápala, kdopak je navštívil. Po zpáteční cestě jsme navštívili expozici slovenských modelářů s kolejištěm H0, které na rozdíl od let minulých, bylo už za vstupné 1 Euro - inu údržba něco stojí. Cestou jsme taktéž obdivovali dvě lokomotivy dýmající nedaleko nás - Albatros a Zelený Anton. Kousek dál stál motorový vůz Arpád z Maďarska a přibublala i dieselelektrická lokomotiva zvaná pro svou oranžovou barvu Pomeranč. Navštívili jsme taktéž expozici s jízdenkami, kterou mají ve voze pánové z Českých Budějovic. Poté jsme viděli model onoho hocha od nás, no až bude mašinka hotová, bude to paráda. Minuli jsme staré závory na kliku, plně funkční a pak zase všichni 4 společně sledovali, jak si náš kolega Jano nechal parním válcem vyžehlit oblek, inu, kde taky hledat v depu žehličku…
O půl druhé odpoledne už jsme se vezli parním vlakem, taženým dvěma lokomotivami na vyjížďku kolem Bratislavy, do stanice Bratislava-Nové mesto. Po návratu jsme opět u pana Puše vydatně pojedli, měl pohádkovou svíčkovou (na můj vkus ale žalostně málo knedlíků…) a pak jsme opět nasedli do parního vlaku, tentokrát do Petržalky. Ta jízda je zajímavá tím, že vede přes Dunaj, který vlak překonává po dvojpatrovém mostě. V jeho spodní části je dvojkolejná trať a na podpěrách, na betonové kaskádě je obchvat pro motoristy, vedoucí ven z města. Vlak také podjíždí most SNP, v jehož středu je věž s restaurací zvanou UFO. To vše a ještě víc bylo vidět při druhé jízdě. Po návratu byl pomalu čas se loučit s přáteli. První cesta vedla k pánům z „Budějic,“ kteří rozšířili naše sbírky o novější typ kleští na jízdenky. Pak jsme ještě poseděli s Janem a jeho kolegyní u pana Puše a krátce po 20. hodině u brány podali ruku milé paní vedoucí a mladým vlakařům s tím, že za rok se objevíme zas, ať už jako diváci nebo zaměstnanci. No a s pomalu zapadajícím sluníčkem opustili jsme Bratislavu a za šera i Slovensko, s pocitem dobře stráveného dne.
Autor článku: Kamil KYZLINK
Autoři fotografií: Leoš KNECHT a Kamil KYZLINK