5.-7.8.2016 Lůžkovým vozem do Splitu a zpět
U piva se vymyslí mnoho, ať už smysluplného, nebo ztřeštěného. Co se týká naší vlakové vyjížďky, ponechám na vás, do jaké kategorie ji zařadíte. My jsme s kolegou Martinem „Havlisem“ Havlíčkem u piva došli k názoru, že máme dost vlakových výletů po republice a jízdenek na léto a nádraží, co už jsou pro nás notoricky známá. Po dlouhých debatách padlo rozhodnutí na chorvatský Split. V sezoně tam jezdí z Prahy přímý lůžkový vůz, na vlaku EC 277 „Slovan.“ Ten jej doveze do Budapešti, odtud pak vůz pokračuje na rychlíku 1204 Adria, až do Splitu. Hned večer se v opačném pořadí vrací, čili za víkend se to dá nádherně stihnout.
V prvním kole, kdy jsme se byli ptát na ČD centru v Brně, zda jsou ještě místa, jsme neměli štěstí. Ani na člověka za přepážkou, kterému se zjevně nechtělo nic hledat, ani na místa. Prý už nejsou a sotva budou. Nechali jsme to chvilku plavat, ale při návratu z Ostravy, z veletrhů RailDays se Martin rozhodl nápad oživit. V Ostravě nám ochotnější pracovnice vyhledala nejbližší místa: 5. srpna v pátek odjezd z Brna a tím samým vlakem 6. srpna, v sobotu zpátky. Pro mnohé šílenost, pro nás výzva. Jízdní doba skoro 20 hodin. Zarezervovali jsme tedy 3 místa a postupně během července vyřídili vše potřebné. Havlis nakombinoval tu nejvyšší možnou slevu, zakoupili jsme jízdenky a...
… 5. srpna v 11 hodin dopoledne se sešli na brněnském nádraží. Když recese, tak pořádná. Náš místopředseda Zdenek Otoupalík vytvořil trička s nápisem KOLEJÁCI JEDOU DO SPLITU A ZPĚT a před odjezdem vlaku se konal i geocachingový event s názvem Kolejáci jedou do Splitu, kterého se účastnila asi dvacítka lidí. To už se okolo půl jedné odpoledne objevil v oblouku malinko opožděný Slovan, na jehož konci nechyběl náš budoucí prozatímní domov. Vlak zastavil, dveře vozu se otevřely a vystoupil jeden z doprovodného personálu. Účastníci eventu začali mávat bílými šátky a Havlis zatím vyřizoval nutné formality před nástupem. Za moment nás pohltily útroby vozu. Na cestu do Splitu jsme měli kupé číslo 8. Zatím bylo v denním uspořádání, tj. 3 sedadla, proti nim šatník, ukrývající ramínka a schůdky k lůžkům a vedle odkládací stolek s umyvadlem a skříňkou na toaletní potřeby. U stropu pak přihrádka na kufry. Dveře vybavené trojím zamykáním, prosklenou špehýrkou a vedle dveří pak byla regulace osvětlení, tepla a telefon na komunikaci s personálem. Vlak tiše vyjel, mávající skupina za okny zmizela v dál a souprava se hnala ku Břeclavi. Pomalu jsme se začali adaptovat všichni tři. Aha... já zapoměl říct, kdo se nakonec na cestu vydal, že? Tak my dva s Havlisem a doplnila nás, jak jinak, naše slečna hospodářka a moje drahá polovice Karolínka. Lehátkovým vozem už jela, tak ještě lůžkovým je třeba se povozit. Lůžkový vůz řady WLABmee disponuje deseti oddíly maximálně pro 3 lidi. V plném obsazení tedy může vézt 30 lidí. Má pouze jeden pár předsuvných nástupních dveří. Druhý pár je zrušen a místo něj je služební prostor. Vůz je vybaven vakuovým WC systémem a dokonce sprchovým koutem. Umyvadlo je v každém oddíle. Elektrozásuvky na 230V ani nemusím zmiňovat.
To už přišel stevard firmy Jídelní a lůžkové vozy, tato firma obsluhuje tyto vozy. Vybral si od nás všech jízdenky i lůžkové lístky i InKarty. Po celou cestu vše bude mít ve svém kupé, takže nás nebude obtěžovat častá změna průvodčích. Ukázal nám, kde co v kupé je a kde se co ovládá, s tím, že kdykoli budeme chtít kupé předělat na spaní, máme říct. Zamávali jsme Břeclavi, přejeli řeku Moravu a všem přišla SMS vítejte na Slovensku. Čas zajít na jedno do jídelního vozu, dokud to jde. Na Adrii jídelák není. Za okny se míhaly první domy Bratislavy a my seděli za stolkem, pili plzeňské pivo a kochali se prosluněnou krajinou. Slovenská servírka obdivovala naše trička, že máme „všeci také oné...“ Jak jsme tak pili a povídali, samozřejmě taky fotili z okna, vlak přes Štúrovo a Nové Zámky opustil Slovensko a zamířil do vnitrozemí Maďarska. Samá rovina a Dunaj. Vinice a plno zeleně, trať docela kvalitní, jízda nehlučná. Vzpomněl jsem si, že tudy už kdysi jeden Koleják jel. Náš webmaster Jirka Ambros na Avale jel tudy směrem na Bělehrad. Zastavili jsme na stanici ne větší než Bílovice nad Svitavou, kde vystupuju když jezdím domů. Stanice nesla název Nagymaros-Visegrád. Na nedalekém kopci se opravdu tyčil hrad, stejně jako už jej jednou popsal už zmíněný Koleják. Nádherná scenérie. Stříbrná řeka, nad ní kopec s hradem a modré nebe. Vrátili jsme se zpět do vozu a personál taky obdarovali našimi tričky, měli jsme i pro ně právě. Oba mladí pánové byli překvapení a nadšení, prolomil se ostych a mnoho jsme se dozvěděli. O tom, že dělají měsíčně asi 8 destinací, i třeba, že uklidit celý vlak zvládnou zhruba za dvě hodiny. Nebo to, kde se dá ve Splitu koupat, že tam chodí taky. Vlak se blížil do Budapešti. Natáčel jsem příjezd. Stanice Budapest - Keleti připomíná trošku pražské Masarykovo nádraží. Je tzv. hlavové, čili neprůjezdné. Jeho dvorana i nástupiště jsou uspořádány stupňovitě. Vlevo, jakoby za rohem nástupiště 1 až 6, vpravo 10 až 13. Uprostřed dvorany, jsou dovnitř nejvíce zakousnuta nástupiště 7 až 9. Vlak zastavil, EC z Prahy zde končí. Lůžkový vůz přepojí na rychlík Adria s odjezdem 18.23, takže slabé dvě hodiny pauza. Téměř všichni spolucestující vystoupili z vozu. Z druhé strany k vozu pomalu najížděla lokomotiva s chorvatskými vozy a destinační tabulí Budapest-Zagreb. Pak souprava i s našim vozem i věcmi ujela neznámo kam. Tedy aspoň zatím. Skoro hodinu nám trvalo se zorientovat, ještě že tu je tolik času. A domluvit se zde, to je zhola nemožné. Z rozhlasu lze rozeznat pouze druhy vlaků, některá města, ale jinak nic. Dodnes mi zní v hlavě pořád InterCity vonát a Tatabanya toto... Okolo chodili lidé s obrovskými kufry, přijížděly a odjížděly vlaky... zmatek a chaos. Ovšem tento národ neponechal nic náhodě, protože kromě automatů na nápoje a sladkosti, zde mají i automaty na vložky a kondomy. Inu cesty jsou dlouhé že... a chtíč, ani to dámské nadělení se neptá. V hale je klid, nikde žádný nepořádek, ani bezdomovci. To už jsme společně pochopili, jak to je s těmi perony a našli první. Tam za moment sunuli soupravu rychlíku Adria, už kompletní. Souprava sestávala z vozů slovenských, maďarských, chorvatských železnic a vozu našeho.
Nastoupili jsme. Rychlík se hnul, započala další etapa naší cesty. Následovala ještě jedna stanice v katastru Budapešti, ve čtvrti Kelenföld. Na jednom konci vozu jsme objevili otevřené okno, tam jsme mohli nerušeně natáčet a fotit. Zapadalo slunce. Souprava značnou rychlostí mířila ke břehům jezera Balaton. Míjely nás příměstské jednotky Flirt, u nás je používá LEO expres pro dálkovou dopravu. Maďaři je mají v modro-bílo-žluté barvě. Když jsme dorazili do stanice Balatonfoldvár, bylo šero. Hladina jezera prosvítala mezi stromy v posledních záblescích slunce a v domech okolo trati se rozsvěcela světla. Lidi asi usedali k televizím. Stevardi nám předělali kupé na noc. Ze tří sedadel se stala 3 lůžka nad sebou, opatřena žebříčkem. Když jsme se vrátili s Havlisem z chodbičky, Karol vypadala, že spokojeně spí. Vydrápal jsem se na prostřední lehátko, Havlis ulehl do spodního. Setmělo se, tmu protínaly jen občasné záblesky světel zvenčí a ticho přerušoval pouze občasný zvuk lokomotivní píšťaly. Prostě nádhera, o tom jsem dlouho snil, ležet v kupé, poslouchat dunění kol a houkání, s vědomím toho, že dlouho nemusím vystupovat.
Nemohl jsem ale usnout, v kupé bylo docela horko. Ale lůžko bylo pohodlné a kolega Havlis už pochrupoval. Před jedenáctou večer se mi podařilo usnout, zaregistroval jsem Havlise jak odchází z kupé a po chvíli i to, jak zastavuje vlak. Po chvíli začalo být na chodbičce rušno. Otevíraly se dvířka oddílů, kdosi mluvil. I na naše někdo rázně zabušil. Chvíli jsem čekal. Zabušení se opakovalo. Pak se otevřely dveře, v nich se objevil Havlis v doprovodu dvou policajtů. Chvilku jsem nechápal o co jde. Až jeden řekl anglicky s chorvatským přízvukem, že jde o pasovou kontrolu, že stojíme na hranicích s Chorvatskem, ve stanici Gyekenyes. Doklady jsme měli v pořádku, policisté tak pokračovali vedle. V této stanici jsme stáli víc jak hodinu, pak jsme přejeli do stanice Koprivnica, kde bylo další zdržení. Protože jsem stále nemohl usnout, šel jsem na chodbičku a sledoval dění. Drobně pršelo a zepředu z nějakého vozu kohosi vyváděli. Zase nějaký neúspěšný uprchlík... Zalezl jsem zpátky pod deku, vlak opět vyjel. Začalo silně pršet a blýskat se. Opět jsme zastavili. Zesílil vítr i blesky. V kupé bylo se záblesky světlo jako ve dne. Stáli jsme opravdu dlouho, snad se čekalo, až ta bouřka trošku ustane. Asi jsem i chvíli usnul, protože jsem nepostřehnul, že jsme vyjeli. Ve stanici Ogulin končila elektrická trakce. Jemné škubnutí vozu prozradilo, že elektrická lokomotiva byla odpojena od soupravy. Pak přijela těžká dieselovka, bylo slyšet bublání motoru. Za moment motor zařval v obrátkách a dlouhý rychlík Adria vyrazil kupředu. V Zagrebu jsem chtěl jít fotit, ale pršelo tak, že jsem zůstal v kupé.
Usnul jsem okolo čtvrté ráno, když jsem se probudil, bylo čtvrt na sedm, venku světlo a vlak se vlnil dalmátskou krajinou, mezi kamennými pustinami a kopci. I Karolínka už byla vzhůru a Havlis studoval jízdní řád, uvažoval, kde asi jsme. V 7.10 vlak zastavil ve stanici Knin. Podle jízdního řádu tam však měl zastavit už v 5.54, no co se dá dělat, do Splitu je fůra času. V 8 tam určitě vlak nebude. Vylezli jsme na chodbičku, kde už vládl ruch probuzených cestujících. Ani sami stevardi netušili přesně, jak jsme na tom časově, tak jsme jim naše propočty sdělili. Vlak měl cca 80 minut zpoždění. No jo celní prohlídka, pak ještě ta bouřka...
Opět stojíme u okna a fotíme, až do stanice Perković. Nádražní budova, u ní chorvatská vlajka, okolo nic. Za moment okolo projíždí motorák v protisměru.. Tratě jsou zabezpečeny dost retro. Je vidět drátovody k návěstidlům, na mnoha přejezdech jsou ručně ovládané závory. Motor řve ve vysokých obrátkách, vlak se vlní v obloucích na jednu, hned na druhou stranu. Konečně, za okny se objevuje Jadran a v dáli přístav. „To vzadu, to už je Split,“ oznámí nám jeden ze stevardů. Vlak projíždí tunelem, míjí odstavné nádraží s malým depem, zase tunel, za ním nádraží. No... kdybych nevěděl, že jsem u moře, v přístavním městě, myslím si, že jsem dojel do Frýdlantu nad Ostravicí, než byla stanice rekonstruovaná. Dvě nástupiště, 5 kolejí. Oprýskaná nádražní budova, omšelý průchod, nefungující infotabule. Lokomotiva odjíždí na opačný konec vlaku, lidí vystupují a spěchají pryč s těžkými kufry? Mnozí do nedalekého přístavu, na trajekt k ostrovu Rab, mnozí na autobusy k hotelům.Před nádražím silnice, za ní už moře. Jsme hnáni davem, podél stánků, kde si lze koupit snad vše. Pohlednice, papuče, plavky, šnorchly, kabelky s motivy Splitu a moře...
Split je druhé největší město Chorvatska, s asi 210 tisíci obyvateli. Žije z velké části z turismu, což je vidět na každém kroku. Jeho nejvýznamnější památky jsou katedrála svatého Dominika a zbytky Diokleciánova paláce, jehož součástí je věž a podzemí. V okolí paláce se pak konají trhy, v podstatě po celou sezonu. Město má i jakousi svou MHD, kterou tvoří pár autobusových linek, problém není si pronajmout třeba loď. Při cestě právě k nedaleké katedrále jsme si všimli, že jak chodci, tak řidiči, si nedělají starosti s předpisy. Lidé přecházejí vozovku, kde to zrovna trochu jde a řidiči mezi nimi obratně manévrují. Na opravdu frekventovaných místech přechody jsou i semafory. Před nádražím dokonce u přechodu stáli místní policisté a řídili plynulost jízdy i chůze. Cestou ke katedrále začalo drobně pršet, když jsme se k ní dostali, déšť zesílil. Vlezli jsme tedy všichni do nádvoří, kde zrovna zpíval mužský sbor dalmátské písně. Ty jsou hodně melodické a zpívá se v nich, jak jinak, než o moři. Rozpršelo se natolik, že jediným řešením bylo najít hospodu se střechou. To opravdu nebyl problém, protože hospod je ve Splitu mnoho. Na promenádě, poblíž přístavu, jsme zasedli pod pergolou jedné z nich. Byl odsud výhled na moře, lodě a bouřku. Taky nám solidbě pršelo na záda. Dali jsme si pivo Karlovačko, v průměru za 20 kun (což je, věřte nebo ne, asi 70 korun). Káva stojí ještě o něco více. Jak jsme tak pili, rozhodovalo se, co dál. Nouzový plán byl, že pokud déšť trochu ustane, přesunem se na nádraží, kde se utáboříme, najíme z vlastních zásob a počkáme co dál. Déšť okolo 13. hodiny ustal zcela. Vydali jsme se tedy k přístavu a udělali pár fotek lodí, i sebe s mořem za zády. Bylo rozhodnuto, že půjdem k nedaleké pláži a zkusíme najít keš, co by tam měla někde být. Ovšem asi jsme byli všichni geoslepí, protože ani po téměř hodině hledání, nikde nic. Vzdali jsme to a šli k moři. Na pláži osiřelá lehátka i slunečníky, ve vodě asi dva lidé. Do moře se odvážili pouze Havlis s Karolínkou, já hlídal věci. Moře prý bylo teplejší, než okolní vzduch, jak později Havlis referoval, protože on se do vln ponořil docela. Po koupeli, jak jinak, nám cestu zkřížil plážový bar, nastala ochutnávka dalšího místního piva – Ožujsko. Chutnalo lépe, a na to, že jsme byli u pláže, bylo i o dost levnější. Za pouhých 16 Kun. Za okny baru opět začalo pohřmívat. Vyhecovali jsme se, že aspoň jeden bodík musíme přece dovézt, abychom nepřijeli s ostudou. Dopili jsme a vrátili se opět k oné katedrále, kde jsme byli už dopoledne. Martin se opřel do hledání, držíce v ruce můj mobil a ještě GPS. A opravdu, po asi 20 minutách, kdy se nám ztratil v křivolakých uličkách, lemujících katedrálu, vítězoslavně držel v ruce filmovku s logbookem. Nebudu zastírat, že se právem tvářil jako hráč fotbalu, když v poslední minutě zápasu obrátí skóre. S uspokojením se zapsal a keš vrátil na místo. Protože nám stále zbývalo dost peněz, rozhodli jsme se nakoupit nějaké suvenýry, abychom taky dokázali, že jsme opravdu byli ve Splitu. V nedalekém obchůdku se suvenýry, tam opravdu člověk sežene vše, od kýčů, po docela slušné věci. Prvně jsme koupili samozřejmě pohlednice, pro nás a pro jednoho vášnivého sběratele od nás z vesnice. Cena lepší pohlednice se pohybuje okolo 5 kun. Karolínka koupila ještě nádherný hrnek se lžičkou. I Marťas nakoupil pár věcí, ať každý vidí, že když Kolejáci dělají výlet, musí to za něco stát. Cestou křivolakými uličkami starobylého Splitu už se oblaka protrhala, vykouklo přímořské slunce, jako by se nám vysmívalo. Do odjezdu zpět nám zbývaly asi dvě hodiny. Cestou k nádraží jsme všichni zakotvili ještě u stánku s občerstvením, abychom nakoupili domů vzorky piva. U nádraží v malé kavárně jsme si sedli, odpočali nohám a hodnotili zážitky. Že kdyby nám půl dne nepokazil déšť, i když teplý, bylo by lépe. No počasí si holt nevybereš...
O půl 7 večer už s foťáky v pohotovosti a v šotoušském postoji, jsme očekávali příjezd Adrie. Zanedlouho se z tunelu ozval řev motoru a vynořila se modrá lokomotiva amerických tvarů. Za ní dlouhá řada vozů, včetně toho našeho. Do vlaku nasedali lidé, co už se po týdnu vraceli do svých domovů, po zhruba deseti hodinách jsme nasedali pouze my. Personál nás vítal s úsměvy na tvářích, i věci nám přestěhovali do našeho kupé, kde budem trávit následných dvacet hodin. Poslední fotka nádraží, člen personálu poslední cigáro, zazní hvizd... a je tu odjezd. Jak říkají místní – odlazak.
Vlak se vnoří do tunelu pod městem, opět projede okolo místa, kde celý den odpočíval a ukusuje kilometry dalmátskou kamenitou krajinou. Slunce se kloní k obzoru, v dáli se leskne Jadran a když mineme stanici Kastel Stari, zmizí pobřeží za kopci. Za stanicí Labin Dalmatinski motory zvýší otáčky a vlak opět stoupá do hor. Nebe se černá a slunce pomalu mizí. Projíždíme kolem stavědla, kde signalista sleduje elektromechaniku, zatímco vedle v okně mu oddaná žena vaří večeři. Krátce odskočí od sporáku, když lokomotiva Adrie zapískne. U nedalekého přejezdu zase jiná žena čeká až se proplížíme kolem a pak otáčí klikou závor. Ve stanici Perković už je skoro tma, takže když nám výpravčí pokyne signální lampou, zavírám okno. Uléhám v našem kupé a docela unaven konečně usínám. Budím se po půlnoci, zrovna když dojíždíme do stanice Ogulin, kde začíná elektrická trakce. Jdu na chodbičku, naše kupé, i celý vůz spí. Jen stevard sedí na svém sedadle. Prohodíme pár slov a já sleduju odjezd motorové lokomotivy podél soupravy. Následně trhnutí prozradí přítomnost lokomotivy elektrické. Hvizd... a jedeme jakoby zpět na Split, ale odbočujeme na Zagreb, už po kvalitnější trati. Za okny je opět černá tma. Jdu si lehnout, podaří se mi usnout, ale před 3 ráno mě budí Martin, byli jsme domluveni, na fotku v Zagrebu. Za okny světlo jako ve dne, osvětlený peron a spěchající lidé s batohy a kufry. Zagreb hl.n – uděláme pár fotek z okna a na čas odjíždíme. Oba opět uléháme. Budíme se až v pohraničním bodě, v Koprivnici, přichází Chorvaté kontrolovat doklady. Tentokrát jsme se připravili a před spaním si doklady dali pod hlavu, takže to jde ráz na ráz. Chorvaté zdraví a odchází. Vlak přejíždí do nedaleké stanice Gyekyenes na území Maďarska. Zde přichází znovu Chorvati, opět kontrola, pak půl hodiny nic a přichází Maďaři. Dveře oddílů bouchají, znějí rozespalé hlasy cestujících, i úsečné „Pasport kontrol!“ To už za okny pomalu tma řídne. Jakmile vlak vyráží dál, opět všichni usínáme.
Nevím jak ostatní Kolejáci, ale já se vzbudil po deváté, venku modrá obloha a vlak uháněl nížinou k Budapešti. Tam jsme dorazili asi se 40 minutami zpoždění. Adria zde ukončila svou cestu. Tentokrát jsme se rozhodli, že ven nepůjdem, to se Karolíně moc nelíbilo, ale nakonec se povozila s náma na posunu, do doby než nás připojili na začátek soupravy vlaku EuroCity Slovan, ten s námi vyrazí k domovu. Asi 25 minut před odjezdem to Martinovi nedalo a posílen získaným bodem ve Splitu chtěl jít pro nedalekou keš. Karolínka se přidala a já raději zůstal u vozu. Kdybych odjel, abych pro ně od nás mohl někoho poslat. Myslel jsem to v legraci a skoro se tak stalo. Nakonec to ale stihli a vlak vyrazil se všemi na cestu ku Praze. Opět nám už známá místa, jedem kolem Dunaje, i hradu na kopci. Odcházíme do jídelního vozu, kde si dáváme oběd, už za koruny. V jídelním voze je živo, kdosi tu slaví rozlučku se svobodou a rundy jen lítají. Asi taky nějaký vlakový nadšenec. Jeden z party se dokonce rozplácne před barem a servírka od JLV se směje. Marťas s Karolínkou si dali nějaký toust s masem a zeleninou, já svou oblíbenou svíčkovou. A samozřejmě pivo, že... Za dobu co jsme jedli, přejel vlak na Slovensko a zastavil v Nových Zámcích (čiže v Nových Zámkoch?), Štúrově a Bratislavě, kde vystoupil budoucí ženich i jeho kamarádi. Zbyl po nich jen binec a prázdné lahve... a zaplacený účet samozřejmě. Za Bratislavou jsme zaplatili i my a odešli si užít poslední chvíle v našem voze. Pro poruchu na zabezpečovacím zařízení a přejezdech, jsme se k naší hranici blížili pomalu, ale krátce před třetí odpoledne, v neděli 7. srpna vlak přejel řeku Moravu a my se po téměř 50 hodinách zase nadechli českého vzduchu. Jak příjemné bylo opět slyšet na stanicíh český staniční rozhlas. Zastavení v Břeclavi, Havlis fotí a je tu odjezd. Jdeme balit. Uklízíme, kupé už je nastaveno opět na denní režim se třemi sedadly. Projíždíme Hrušovany u Brna, kde vzpomeneme na našeho člena Libora. Za moment vlak zpomaluje v Modřicích. Těch pár lidí, co vystupuje v Brně, už vyklízí kupé, stevard nám vrací jízdenky. S půlhodinou zpoždění zastavujeme tam, odkud jsme v pátek vyrazili – u prvního nástupiště v Brně na hlavním nádraží. Při vystupování má jedna rodina problém u dveří. Vezou si loď ve velkém vaku a ten se jim ve dveřích vzpříčí. Průvodčí venku už pískají, skoro to vypadá, že pojedeme dál, nakonec vystupujeme i my. Loučíme se se stevardy a Slovan tiše odjíždí. Nás nikdo nečeká, tentokrát nikdo nemává. Ale zvládli jsme to. Na cestě vlakem jsme byli téměř 42 hodin, urazili asi 2250 km a projeli 4 státy. Pro někoho možná nebetyčná bláznovina, nebo vyhozené peníze, pro nás naplněný sen. Sen o tom, že nasedneme do vlaku a on jede, jede a jede. Vy jen sedíte, nebo ležíte a nemusíte na nic myslet. Až dojedete, tak prostě dojedete. Celý vůz je svět sám pro sebe a svět venku, jako by prostě jen běžel za okny a netýkal se vás.
A tak se loučím v duchu Havlisova hesla, které zcela vystihlo tuto cestu. Že na pivo vlastně chodí každý. Ale na pivo na sobotu do Splitu, to mohou pouze Kolejáci. Je to za námi a už vymýšlíme destinaci na příští rok...
Text a foto: Kamil Kyzlink