2.7.2011 Slavnosti pernštejnského panství
Také máte občas pocit, že při příchodu na nádraží, ale nejen tam, se zastavil čas? Že prostě vše je jako za vašeho dětství, nebo dokonce za dětství vašich rodičů či prarodičů? Vlaky, vozy, ale i průvodčí a cestující, případně i nádraží? Utrápené pohledy žen, které přišly o svého milého odveleného do války, prvorepublikové honosné šaty a do toho všeho uprostřed postava ze známých knih Jaroslava Haška? Existuje několik možností. Buď jste to den předtím v oblíbené putyce trochu přehnali, nebo po pracovní šichtě vidíte nesmysly a nebo konečně jste si prostě jenom zdřímli a zdál se vám tento nádherný sen. Ale co když ne? Co když je to všechno přece jen realita, byť ve 21. století? Je to realita, jen člověk musí vědět, kam a kdy má zamířit. A přesně taková situace nastala první červencový víkend v Nedvědici blízko Tišnova. A Kolejová u toho nesměla chybět.
Vše začalo příjezdem málem už taky kousku historie, jednotky 560 „Pantograf“, do Brna na hlavní nádraží. A začalo klasické chaotické hledání sebe navzájem. Naštěstí byl cíl jasný. Na 3. koleji už čekala krásně zelená, naleštěná a historická souprava. U té jsem potkal Kamila s předsedou a brzy poté dorazili další. Pozornost cestujících i personálu stanice upoutal nejdříve Zdeněk, který se přibelhal o holi, protože si pár týdnů předtím zranil nohu. Na tom by asi normálně nebylo nic divného. Jenže proč svého zranění „nevyužít“? Pár kusů správného oblečení a dobrý voják Švejk je na peronu. Chvíli po něm dorazila Jana v nádherném oblečení z období 1. světové války, její téměř dvouletý syn a Míša Malý, oba v překrásné námořnické uniformě. A oči už tak početného davu lidí se obrátily k podchodu potřetí, když se z něj vynořila Veronika ve světlých šatech z 1. republiky. Také Leoš u toho všeho nemohl chybět, a tak ještě před odjezdem probíhalo focení u vlaku, s lidmi i personálem vlaku, podle toho, jak si kdo přál. Poté se všichni přesunuli do vlaku, kde už seděl Tomáš ještě s jedním kamarádem, Libor, Mirek, Roman a předsedovi dva nezbedníci. Po odjezdu mírně zpožděného Jana Jesenia se ozvalo známé pískání a vlak se vydal k Nedvědici. Cesta probíhala klidně za běžného hovoru a řešení všeho možného okolo dráhy a plánů sdružení. V Tišnově jsem jenom vyběhl pořídit fotku čela vlaku, protože zde byl delší pobyt než jinde.
Ani jsme se nenadáli a už jsme brzdili v Nedvědici. Kromě světelných návěstidel byla iluze historie dokonalá a věřím, že spousta lidí dokázala přivřít oko nad tímto technickým pokrokem, který zachránil už nejeden život. Odfotit tady Šlechtičnu bez lidí bylo zhola nemožné, Leošovi se povedla alespoň ta, která přitáhla protijedoucí vlak od Žďáru nad Sázavou. Dámy, mladí námořníci a Švejk byli dále středem zájmu a spousta lidí si je fotografovala u soupravy. Zbylá část výpravy se mezitím nalodila do bufetového vozu a u piva případně postrku plánovala zbytek dne. Během chvíle jsme stanuli v Rožné na nových peronech, které opravdu nevypadaly historicky. Naštěstí bylo příležitostí na pořádnou fotku dost, ať už houpačka, nebo portál a staré dřevěné dveře. Zájem budili také námořníci, protože rodiče si k nim dávali své děti a fotili si je všechny dohromady. Leoš byl ve svém živlu a vyloženě si hrál a snažil se přijít na něco nového. Jak se mu dařilo, můžete posoudit níže. Mírně sprchlo, a proto došlo i na teplou kávu a grog. Docela rádi jsme usedli opět do bufetového vozu a vyjeli zpět do Nedvědice. Zde se ztratila většina lidí, ať už do restaurací či hospod nebo na různé akce do Nedvědice, přilehlých vesnic i na Pernštejn. My zamířili na oběd také, do hospůdky nedaleko nádraží. Zatímco dospělí jedli, mladí už byli po jídle a navzájem se pokoušeli nebo se houpali na klasické dětské houpačce.
Po dobrém obědě jsme se přesunuli do soupravy, kde si většina dál povídala, ovšem já s Leošem, naše dvě dámy, Švejk a Míša jsme měli docela jiné plány. Vymyslet něco originálního a pěkného, poté to vyfotit na několik způsobů a nechat schválit. Jak se dařilo, můžete posoudit také, nicméně myslím, že dobře. Snažil jsem se jak o fotky historické, tak o volnější, plné zábavy, převážně nejmladších členů. Zbytek Kolejáků se přesunul do hospůdky ještě na jedno nebo na dvě, ale my v klidu pokračovali ve focení. Po vystoupení z vlaku jsme se opět stali středem zájmu, ale na mě jako na kolemjdoucího občas dolehla rázná výzva o uhnutí, neboť jsem se motal u mašiny. Tímto jsou Slavnosti pernštejnského panství bohužel dost nechvalně proslulé. Snad lidem někdy dojde, že napřed slušnost a pak teprve fotka.
Hodin přibývalo a nastal čas sbalit saky a paky, nastoupit do již známé zelené soupravy, která byla ještě plnější než ráno a vydat se s plzeňskou Šlechtičnou 475.111 k domovům. Na Slavnostech je totiž zvykem, že mašina, která přiveze v sobotu vlak od Brna, pokračuje tentýž den s druhou soupravou do Havlíčkova Brodu a zase obráceně. Přes noc se v obou depech otočí a další den se zase prohodí zpátky, aby každá odjížděla do svého domovského depa. Od kamarádů šotoušů jsem se doslechl, že v neděli byly na jedné soupravě páry dokonce tři, protože původně plánovaná děčínská 475.179 nakonec nejela, asi kvůli kompresoru, a zjevně zůstala stát v Brodě. Zda byla nebo nebyla činná, už zdroj neuváděl, takže jde pouze o spekulace, o co jsem vlastně přišel.
V Tišnově naposledy vyskakuji a pořizuji fotku zase téměř bez lidí, ale pod dráty. Ve vlaku je klidná nálada, neposední mladí jsou utahaní (konečně) a uháníme k Brnu, kam dojíždíme okolo půl šesté večer. Přemýšlíme, jestli je lepší Pálavský okruh, nebo Slavnosti a nemůžeme se dohodnout, až kdosi přichází s kompromisem, že každé je dobré, něčím typické a přitom něčím jiné. V odjezdové hale se loučíme a každý jde na vlak svým směrem, tentokrát už všední, obyčejný, ten nejlepší, protože jede až domů.
Text: Honza Nekvapil
Foto: Leoš Knecht a Honza Nekvapil