6.10.2013 Návštěva železničního muzea v rakouském Strasshofu
V neděli 6. října se v rakouském muzeu Strasshof konala oslava stého výročí parní lokomotivy 629.01. Na tuto akci byli pozváni i kolejáci prostřednictvím manželů Seifertových, s kterými se Jirka Šimkůj a Libor Kokeš seznámili na pravidelném srazu RENDEZ v červnu v Bratislavě.
Po postupném naložení pasažérů, který čítal pět osob: Jirka Šimkůj, Libor Kokeš, Zdeněk Otoupalík, Roman Otoupalík a Leoš Knecht jsme před desátou hodinou dorazili k muzeu.
U vstupu se Jirka a Libor pozdravili s paní Evou Seifert a při této příležitosti jsme se s ní seznámili i já se Zdeňkem. V areálu výtopny a muzea bylo v ten den v provozu celkem pět parních lokomotiv, kromě již zmíněné oslavenkyně 629.01, tu byla další rakouská 17 C 732 z roku 1891, dále tu byly hostující lokomotiva z Maďarska původem rakouská 109.109, z bývalé NDR BR 01 5513-17 a naše Všudybylka 354.195 z Lužné.
V jedenáct hodin byla oficiálně zahájena oslava již zmíněné lokomotivy, pan ředitel muzea nejprve obecenstvo seznámil s historií lokomotivy a zmínil též, že stroje této řady jezdily na tratích v českých zemích rakousko-uherského mocnářství. Do roku 1917 jich u nás jezdilo 15 kusů. Po vzniku samostatného Československa se ve Škodových závodech rozhodli využít této zdařilé konstrukce k dalšímu vývoji a výrobě a nové lokomotivy se od roku 1925 pod novým označením 354.1 a pod zlidovělým názvem Všudybylka staly jednou z nejpočetnějších lokomotiv na našich tratích. Takže návštěva lokomotivy 354.195 z Lužné nebyla náhodná, je to tak trochu sestra nebo blízká příbuzná lokomotivy 629.01. Nakonec byl slavnostně rozkrojen dort, který byl vyroben jako velice zdařilá maketa této lokomotivy.
Během poledního odpočinku jsme se sešli s paní Evou a Nikolausem Seifert na kus řeči, naší výhodou bylo hlavně to, že paní Eva hovoří velice dobře česky a řeč se hlavně točila kolem našich dojmů z akce.
Jinak areál celého muzea je rozsáhlý, bohužel počasí příliš nepřálo k tomu aby jsme ho prošli úplně celý, přesto jsme toho viděli spoustu, za zmínku stojí určitě kromě již velkého množství neprovozních exponátů lokomotiv všech trakcí a vagonů, také staré vodní jeřáby, které u nás nejsou v této podobě vidět, dále roubená stavba vodárny a návěstidla. Velkým bonbonkem pro nás byla návštěva prezidentského salonního vagonu, který byl vyroben na začátku šedesátých let minulého století a také expresní souprava Modrý šíp.
Závěrem mohu říct, že muzeum stojí minimálně ještě ne za jednu, ale alespoň za několik návštěv, řekl bych minimálně jednou ročně.
PS: Nutno podotknout pro případné čtenáře, že nejsem nějaký němčinář, ale pan ředitel určitě ve svém výkladu nepoužil slovo mocnářství, dále povídání o vývoji lokomotivy řady 629 jako pozdější řady 354.1 jsem použil z dostupné literatury abych připomněl úzkou propojenost rakouských a našich drah, které pokračují v podobě např. lokomotivy Taurus i v dnešní době.
Text a foto: Leoš Knecht