13.-14.8.2011 Půlnoční expres
Parní vlak a letní (dříve teplé a pěkné) noci k sobě neodmyslitelně patří. Bohužel parních jízd ubývá, teda alespoň u nás doma v Brně. Za svými koníčky tak musím, a určitě nejen já, cestovat na nemalé vzdálenosti. Zatímco část Kolejové si vybrala parní jízdu v okolí Telče na trati 227, já zamířil mnohem dál. A jak už Kamil „vtipně“ podotknul, nejen za párou. V kalendáři akcí na webu zelpage.cz mě zaujal titulek „Půlnoční expres“. Jednalo se o noční parní jízdu s „Kafemlejnkem“ a otevřenými vozy ze Stožce přes Nové Údolí do stanice Nová Pec a zase zpět. Jízdy se konaly v rámci jakési akce, kdy jsou zajímavá místa přístupná za svitu měsíce, který byl v sobotu v úplňku. Spolek ze Stožce vlastnící páru se neváhal připojit a udělal zajisté moc dobře. A protože je doba dovolených a lidé se rekreují, i společnost jsem si našel skvělou. Nebudu ale předbíhat a vezmu události pěkně postupně, ať na nic nezapomenu.
Cesta do Nového údolí
Můj, tedy náš výlet začal v sobotu v ranních hodinách na 5. nástupišti hlavního nádraží. Odtud odjíždí každý den chvíli před půl osmou rychlík „Rožmberk“ směr Jihlava, České Budějovice a Plzeň. Vzhledem k tomu, že na mé dobrodružství se nejlépe hodil lístek SONE+, nabídl jsem Kolejákům jedoucím do Telče, že můžou jet se mnou. A tak jsem se v pohodlném kupé sešel s Kamilem, Martinem a jeho babičkou. Cesta do Kostelce utekla v příjemné debatě o všem možném i nemožném, převážně z okolí dráhy železné. Ovšem po přistoupení jakéhosi tábora a poté, co se mi do kupé usadilo asi 5 mladých dívek, jsem měl pocit, že jsem se ocitl v drůbežárně a na původně plánované spaní jsem mohl zapomenout.
Ve vlastním zájmu jsem nakonec šel na chodbičku jenom koukat na cestu. A tak jsem viděl všechno možné z dění okolo trati. Bohužel i vjezd na boční kolej se staženými sběrači v Jarošově nad Nežárkou. Začal jsem tušit potíže a taky že jo. Od postaršího milého průvodčího jsme se během chvíle dověděli, že na vjezdu do Jindřichova Hradce je předchozí rychlík zamotán ve vedení. Sice říkal, ať všichni raději sedíme v soupravě, ale většina lidí si šla zapálit k výpravní budově a zavolat, že se zdrží. Po asi hodině čekání dojel jeden narychlo sehnaný autobus a přivezl lidi jedoucí na Brno. Náš „Plecháč“ si mezitím objel svoji soupravu a chystal se na cestu zpět do Jihlavy. Ve svém zájmu jsem se nacpal do autobusu hned napoprvé, ale později jsem zjistil, že zbytečně, protože náš rychlík byl plný a řidič tak jel 3x, aby všechny odvezl do Jindřichova Hradce. Zde stála na hlavní průjezdné koleji souprava rychlíku s Plecháčem, co měl utržený zadní sběrač, který se dráteníci snažili pevně upevnit. Od pana výpravčího jsme se dověděli, že po odzkoušení lokomotivy pojedeme dál, jen pro informaci, naše zpoždění byla necelá hodina a půl. Zkouška asi proběhla úspěšně a my se nasoukali do soupravy a na přední smeták se vydali dále na České Budějovice.
Kus za Veselím nad Lužnicí prošel soupravou opět postraší průvodčí a smutně nám oznamoval, že náš poškozený rychlík je mimořádně ukončen v Budějovicích. Většina lidí tuto informaci přijala se smíchem a se slovy o celodenním výletu.
V Budějovicích nás potkala velká průtrž, proto jsme jen seděli na nádraží a přemýšleli, jestli stihneme přípoje, když měl rychlík „Vajgar“ psáno 20 minut už půl hodiny před odjezdem.
Po odjezdu z Budějovic nám došlo, že na přestup máme přesně -3 minuty. Naštěstí paní průvodčí po mém dotazu ihned vytáhla služební mobil a jala se přípoj zajišťovat. Povedlo se jí to, dokonce lépe než jsme čekali, protože trať 190 je jednokolejná a protijedoucí rychlík byl také zpožděn. Nechal jsem si orazit razítko a nastoupil do regionovy směr Vimperk a Volary. Na této trati je provoz v režimu D3, kdy místo výpravčího jsou ve velkých stanicích „dirigující dispečeři“ a jednotlivé dopravny nejsou obsazeny ani vybaveny návěstidly. Strojvedoucí se ve vybraných stanicích chodí do dopravní kanceláře, od které má klíče, ohlásit jednomu z těchto dispečerů. Je nad slunce jasné, že křižování na této trati vyžaduje přesnou souhru všech, zapojuje se do něj i průvodčí, a sebemenší pochybení mívá nedozírné následky. ¨Tentokrát vše dopadlo dobře i přes zpoždění. Na mě sice padala dřímota, ale věděl jsem, že musím sledovat okolí.
Strakonice, Strunkovice, Volyně, Čkyně. Konečně. Sice o 130 minut později, ale konečně se setkávám s Aničkou, výbornou organizátorkou výletu v okolí Štramberku a skvělou společnicí na nejrůznější bláznivé akce, jako byla tahle. Z původní plánu zastavit se ve Vimperku a hledat keše díky zdržení sešlo. Přes nejvýše položenou železniční stanici u nás, Kubovu Huť, jsme dojeli až do Volar, kde nám navazoval přípoj směr Černý Kříž. Zde jsme si odlovili keš a po drobném občerstvení se vrátili na nádraží a vyjeli posledním spojem ten den do Nového Údolí, krásně opravené stanice. Určitě ku velké zlosti místních hoteliérů jsme se vydali do kopce, jednak kvůli keši, ale hlavně najít nouzové nocoviště. To je plácek s chemickým WC a dřeveným stolem ohraničený jako ohrada pro dobytek, naštěstí bez elektriky. Pozitivní na tom ovšem je, že se zde smí legálně spát, i když se nacházíme v národním parku Šumava. Protože zde bylo pěkně, poseděli jsem a povečeřeli. Jakmile se začalo stmívat, vrátili jsme se dolů do Nového Údolí a museli vyzkoušet největší zdejší atrakci.
Pošumavská jižní dráha
Kdo by to byl řekl, že zrovna v Novém Údolí bude nejkratší mezinárodní železnice na světě. Dneska zde trať od Stožce sice končí, ne vždy tomu ale tak bylo. Plány na obnovu již dříve zrušené dráhy sice byly, nicméně naši západní sousedé postavili na tělese cyklostezku, proto z těchto plánů sešlo. Obecně se říká, že nejlepší motivace je sázka. Nejinak tomu bylo zde, kdy se nám Němci posmívali, že dráhu za hranice naší země ve velmi krátkém časovém úseku nepostavíme. Chlapi to přesto dokázali, trať má něco málo přes sto metrů a jízda na ní trvá skoro půl minuty. V den příjezdu půlnočního expresu na ní stála „parní“ drezína. Divíte se uvozovkám? Parní proto, že v topeništi normálně hořel oheň a z komína se kouřilo. Uvozovky proto, že to byla dekorace a jízda se konala díky člověku ze spolku, který nás tlačil tam a zpět. Mezitím přijel Půlnoční expres a konala se komentovaná prohlídka všech atrakcí Nového Údolí. Mezi ně patří pomník, pod kterým je pochován poslední jindřichohradecký Rum, který se později musel přejmenovat na Tuzemák. Že se tak stalo těsně před vstupem naší země do Evropské unie, netřeba doufám dodávat. Pod kterýmže kamenem to je nepovím, ale obávám se, že po této akci už tam nebude.
Další záchvat smíchu cestujících nastal při ukázání Euroskulptury. Pro neznalé: jedná se o klasický záchodový klozet postavený pod stromem. Na to by asi nebylo nic divného, kdyby nebylo prkýnko natřeno na modro a polepeno zlatými hvězdami. Jediná škoda, že jich není 12, ale to by asi už vážně neprošlo. Podle vykládání místních byl na odhalení přítomen starosta z německého Haidmühle. Ten pro jistotu těsně před akcí dostal papír s proslovem, který nečetl. Nebylo divu, že po odhalení odešel zahanben. Inu, v těchto místech evidentně Evropskou unii moc rádi nemají. Ještě za hlasitého smíchu jsme se všichni přesouvali do vagonu s velkým nápisem Muzeum. Zde bylo vystaveno přesně to, co je snem mít i v kolejáckém muzeu. Fotky, modely i různé věci nezbytné pro provoz dráhy.
Půlnoční expres
Čas postoupil a přiblížila se doba odjezdu Půlnočního expresu do Nové Pece. S Aňou jsme obsadili otevřený vůz skoro na konci soupravy a jen zasněně sledovali národní park za svitu měsíce. Pokoušeli jsme se sice o nějaké focení, ale za jízdy to bylo zcela nemožné. V Černém Kříži se projevil zákon schválnosti a zasekla se výhybka. Protože noci už nejsou nejteplejší a v otevřených vozech se velmi rychle prochladne, zamířili jsme k lokomotivě, ze které nádherně sálalo teplo. Toto místo mělo i další skvělou výhodu – široko daleko nebyl jediný komár a nejen my jsme to ocenili.
Než jsme se nadáli, stavěli jsme v Nové Peci, kde už náš mírně pozdější příjezd očekávali hasiči, kteří dali Kafemlejnku pít. Lokomotivní četa zmizela pro uhlí a většina cestujících se snažila fotit. Na cestu zpátky jsme se usadili v uzavřeném vozu s kytarou, které se hned po odjezdu chytili „mírně podnapilí“ mladíci. Songy opravdu stáli za to, ale alespoň jsme pochopili, jak asi vznikl slavný hit Maxim Turbulenc „Jede, jede mašinka“, ve kterém se zpívá mimo jiné, že „veze samý vožralý“… Hluboko po půlnoci se dostavila zima a došlo na postrk, který už dlouho čekal v batohu na svoji chvíli. Opravdu bodnul, stejně jako pivo Ježek, které tou dobou beztak koštovali moji kolegové v Telči (že?).
Okolo půl jedné jsme vystoupili opět v Novém Údolí a vydali se do kopce k tábořišti, kde jsme byli zcela sami až do rána. Po pozdní večeři jsme okolo půl druhé ráno ulehli zabalení do spacáků.
Druhý den ráno…
Všechno zlé je pro něco dobré. Že je doprava v Jihočeském kraji v ranních a večerních hodinách mizerná, je obecně známo. Ale tentokrát jsme ocenili, že první vlak do Českých Budějovic jede až po deváté hodině ráno. Teda vlastně má jet, ale nepředbíhejme. Skoro odpočatí a po snídani ze zbytků jídla jsme se krátce před devátou odebrali z našeho tábořiště na nádraží v Novém Údolí, které zelo prázdnotou co se vlaků týká a překypovalo turisty, převážně německy hovořícími. Odjezd se blížil a vlak stále nikde. Po vyslovení černé myšlenky o náhradní autobusové dopravě se jako na zavolanou objevil německý autobus, naštěstí jedoucí na své normální lince. Ovšem o chvíli později se ozval nezaměnitelný zvuk a mně bylo jasné, že je zle. A po chvíli se objevila v celé své kráse stará karosa, narychlo odvolaná z nedaleké výluky u Prachatic. Její řidič se dal do vysvětlování německým turistům, že mají jet s ním a že cestou si snad někde přestoupí na vlak. Po chvíli jsme skutečně vyjeli do Černého Kříže, kde jsme si přestoupili na jiný autobus, již trochu modernější. A následovala projížďka po Národním parku, o kterou bychom byli zajisté ve vlaku ochuzeni. Krásné stráně, romantické silničky a malinké dopravny D3, které jsme všechny objížděli. Co víc si přát? Možná osobní auto a ne autobus, vyhýbání s protijedoucími vozidly totiž byla noční můra všech přítomných.
Po více než hodinové jízdě jsme konečně dojeli do stanice Hořice na Šumavě, kde na nás čekal „bardotkový panťák“, neboli 4 spojené vozy a na každém konci vlaku jedna mašina řady 749. Jedna očouzená a nepojízdná, druhá narychlo splašená v Budějovicích, ale plně funkční. Stanice Hořice asi tyto mimořádnosti přitahuje, protože sotva jsme opustili všichni autobus, začalo se z něj kouřit. Jak řidič tento problém vyřešil už nevím, protože mezitím dojel protijedoucí vlak a my se mohli konečně vydat dále k Budějovicím se zpožděním kolem 60 minut. Cestou jsme byli na více než 15 minut zastaveni ve stanici Kremže, asi proto, aby protijedoucí vlak nedostal pár minut zpoždění, když dalších x stanic neměl jediný přípoj, zatímco na náš vlak čekaly v Budějovicích rychlíky i osobní vlaky.
S rovnýma osmdesáti minutami jsme konečně dojeli do Budějovic a přeběhli na vzorně čekající rychlík do Prahu. Sice o hodinu později oproti plánům, ale alespoň něco. V původních plánech byla návštěva Vlašimi, ale nezbývalo by moc času, protože jsem měl sehnanou místenku za nula do Slovenské strely na Bratislavu.
Každý výlet někdy končí
Místo Vlašimi jsme nakonec zamířili do Černošic u Prahy, kde bylo objektů našeho zájmu, keší, také hodně. Odlov byl ale problematický, protože zde probíhala Mariánská pouť. Aňa si přála zůstat v Praze u příbuzných a ještě více si přála odlovit kešku, proto se rozhodla, že počká, až pouť skončí. Do elefantu na hlavní jsem tedy usedl již sám a měl co dělat, abych zůstal vzhůru, neboť se dostavila únava.
Na hlavním jsem jenom přeskočil do již vedle stojícího „potěmkina“, natáhl budík a zavřel oči, protože ani třída SuperCity nemá ve druhé třídě zásuvky na nabití mobilu. Stále ještě mírně znechucen absencí zásuvek jsem se probral na výjezdu z Židenic. Rychle pakuji věci a během vystupování slyším hlášení o příjezdu rychlíku „Rožmberk“ od Plzně. Vzpomněl jsem si na své kolegy a odebral se je očekávat na páté nástupiště. Martin s babičkou kolem mě jen proběhli na svůj vlak domů do Ivančic. Vzápětí šel i Kamil, se kterým jsme probral zběžně svoji i jeho akci.
Hlavní je, že se obě vydařili a že jsme si je všichni užili plnými doušky. Sice mě zaráží, že jsem se dokázal zamotat do dvou mimořádných událostí, ale výlet by byl asi mnohem větší nuda bez nich. Pak už následovalo rozloučení, já se odebral utahán domů a Kamil na svůj vlak na Letovice. Už příští víkend je pln železnice, mě čeká další vandr po kolejích a zbytek Kolejové vlak do Zastávky u Brna a Oslavan. Slibuji, že se polepším a článek o vandru dodám dříve než tento. Teda alespoň v to plně doufám.
Text: Honza Nekvapil
Foto: Honza Nekvapil a Anna Pasterňáková