Kolejová - občanské sdružení příznivců kolejové historie a současnosti

14.-15.8.2010 Parní léto Telč

Každoročně se zúčastňujeme alespoň jedné víkendové jízdy, pořádané Společností Telčské místní dráhy, která po šest víkendů křižuje lokální tratí mezi Kostelcem u Jihlavy, Telčí a Slavonicemi, se soupravou historických vozů, v čele s parní lokomotivou 310.922. Tuto soupravu si spolek každoročně propůjčuje z DKV v České Třebové a celé prázdninové „řádění“ má název Parní léto.

Nejinak tomu bylo i letos. Pro naši výpravu jsme si vybrali víkend, kdy se konaly dvě nejdelší jízdy z celého souboru vyjížděk, prvý den, tedy v sobotu z Telče do Kostelce a zpět, v neděli pak do Slavonic a zpět. Naše akce měla ale také dvě prvenství - poprvé s námi Parní léto neabsolvovala žena (v minulosti vždy alespoň jedna jela) a poprvé nám ujel vlak, což se nám nestalo nejen v Telči ale vůbec na žádné akci…ale popořádku.

V sobotu 15.8. jsme se sešli v devět hodin dopoledne před brněnským hlavním nádražím, Zdenek s Romanem, já a Martin Havlíček, který byl s námi poprvé na této akci. Nastoupili jsme do Zdenkova „modrého autobusu“ (má dodávku právě modré barvy) a vyrazili k Telči. Jako každým rokem, tak i letos jsme za slabé dvě hodinky dorazili do Telče a vyjeli na malý brdek nad nádražím, kde je chata manželů Chalupských, kteří nám poskytují louku u ní vždy jako zázemí. V 11 hodin už byl rozložen tábor, na loučce stála kopule malého stanu a Zdenkova dodávka uvniř upravena ke spaní, protože jsme věděli, že se vrátíme z parní jízdy až za tmy. Odjezd vlaku byl stanoven na 14.40, tak jsme se rozhodli čas který zbýval, strávit prohlídkou lokomotivy, která dýmala na kusé koleji stanice a také někde vydatně pojíst.

První část plánu nám vyšla - došli jsme k lokomotivě, kterou v Telči nazývají Kačenka a detailně ji prolezli, udělali fotky a zaposlouchali se do jejího oddychování. Lokomotiva 310.922 byla vyrobena už v roce 1930, firmou Novák a Jambor, akc. spol. pro stavbu strojů a mostů Adamov, ale také ji vyráběla plzeňská Škodovka. Po asi půlhodince strávené ve společnosti osamocené mašinky, jsme se vydali za nějakou tou potravou. Protože Telč navštěvujeme již dlouho, máme místa, kde se lze dobře a vcelku i levně najíst. Jenže Telč žila nejen Parním létem, ale právě zde končil i festival Folkové prázdniny a tak město bylo plné cizinců, i našinců, kteří přijeli za kulturou. Tím se stalo, že naše tradiční místa byla totálně obsazena. Někteří z nás navrhovali najíst se až v Třešti, ale to bychom byli hlady ještě další 3 hodiny. Nakonec nám do cesty přišel podnik s názvem Hotel na hrázi. Schválně uvádím celý název abych varoval budoucí návštěvníky Telče aby se mu vyhnuli. Na jídlo, jehož doba přípravy je normálně asi 25 minut, jsme čekali skoro hodinu a půl. Tím se stalo, že parní vlak do Kostelce odjel bez nás, k velkému smutku Martina s Romanem, ale mrzelo to samozřejmě všecky. Jídla jsme se dočkali a nezbylo než ze stanice Telč osedlat moderní soupravu RegioNova a přemístit se do stanice Třešť, kde měl parní vlak na zpáteční cestě z Kostelce dlouhou pětihodinovou zastávku, protože na nádraží probíhal zábavný program.

Cesta motorákem uběhla, vystoupili jsme v Třešti, spatřili jsme, že parní vláček už stojí ve stanici. Šli jsme se přivítat se známými lidmi z bufetového vozu, kde jsme si taky tradičně dali tamní pivo Ježek. Na nádraží vyhrávala kapela, zpívalo se, za asistence místních hasičů se opékaly špekáčky a po setmění proběhla ohňová show za doprovodu irských rytmů. Na cestu k Telči jsme se už vydali parním vláčkem, který opustil Třešť ve 21.35 a byla to nádhera jet noční tmou. Za okny vlaku sršely jiskry, zvuk parní píšťaly se rozléhal po ztichlé krajině, no prostě silně emotivní zážitek, protože zde na Moravě se tak často za tmy nostalgie nejezdí. Po 22. hodině jsme dosáhli Telče a přes koleje se vydali na místo, kde jsme rozbili základnu. Po cestě šerem a nepřehledným terénem, se mi zaklínila bota do výhybky, naštěstí ji nepřestavovali zrovna, to by asi dost bolelo. Vše dobře dopadlo a my ulehli ke spánku, Zdenek s Romanem do auta a Martin a já do stanu.

Po půlnoci se nad Vysočinou hnala snad vichřice, poryvy větru kvílely a opíraly se do naštěstí dobře zakolíkovaného stanu, do toho kolega Martin měl divoké sny a křičel ze spaní, prostě téměř horor ve skutečnosti, ale já mám horory rád a tak jsem to ustál, ne už tak ten vítr, ten ustal až po páté ranní. Vstávali jsme už kolem osmé a sbalili co šlo a naložili do auta. Paní Chalupská nám po ránu vykouzlila bramboračku a čaj, našlo se i něco ostřejšího a byl čas odjezdu párou do Slavonic. Tento odjezd jsme stihli a vlak vyjel. Cestou i chvíli pršelo, pak se však počasí umoudřilo, takže jsme jízdu malebnou tratí k rakouské hranici prožili na plošině vozu Ci, hned za lokomotivou. Taky jsme všichni podle toho vypadali, jako bychom právě vyfárali z dolu.

Ve Slavonicích už jsme v naší tradiční hospůdce místo našli a dobře jsme se najedli, jídlo bylo velmi chutné a rychle připravené. Cestou zpět jsme navštívili městskou věž, kde mají dobře vyřešeno vstupné. Vy vylezete asi 150 schodů na vrcholek věže, pak 25 dřevěných a než vyjdete na ochoz, musíte dát 30 Kč vstup. Dá rozum, že když už vylezete až tam, tak už to zaplatíte. Být kasa dole, asi by si to lidi dost rozmýšleli, zvláště dnes. Cesta vlakem zpět byla zase ve znamení jízdy na plošince za mašinou a zajímavá byla tím, že kolega Martin přišel o čepičku, prý jeho oblíbenou. Inu, kdo ji chce, leží v Peči u trati. Po příjezdu do Telče, jsme ještě sledovali posun soupravy a poté spěchali k Chalupským, sdělit jim dojmy a dát si poslední kávu před cestou zpátky domů. Martina si oblíbil jejich pes Nero a málem jel s námi. Nicméně vše má svůj konec a tak jsme se rozloučili s tím, že za rok snad zase dorazíme a vydali se k domovu. Na to jakou jsme měli zpočátku smůlu, se akce nakonec vydařila a snad příští rok pojede i nějaká ta žena zase s námi…

telc1

telc2

telc3

telc4

Autor článku: Kamil KYZLINK
Autoři fotografií: Kamil KYZLINK a Zdeněk OTOUPALÍK

Copyright © 2009 l Design by Iva "Smajlenka" Svozilová