Kolejová - občanské sdružení příznivců kolejové historie a současnosti

5.5.2012 Napříč Valašským královstvím

Rok se s rokem sešel a do Bylnice měl opět vyrazit parní vlak. Tentokrát ale s jasným titulkem – nižší ceny než loni. Patrně tato nenápadná větička u mě rozhodla. Pojedu. Trochu mě mrzelo, že z Kolejové se nikdo další nepřidal, nicméně fakt, že je v sobotu tradiční Pálavský okruh, je omlouvá, alespoň částečně. Díky tomu, že jsem jel sám, jsem naplánoval zase docela vražedné kešení a spojení. Sám sobě se občas divím, ale nepředbíhejme a pusťme se do zážitků postupně.

První otázkou bylo, jak to udělat s jízdenkou. Po dlouhém počítání zvítězil RegioNet Zlínský a zákaznická zpáteční Brno – Kojetín. Na páru mi bohužel síťová jízdenka neplatila, ale tak už to bohužel chodí, nicméně necelou stovku na jízdné párou obětuje snad každý šotouš. Protože jsem měl tip na jednu keš v Kojetíně, vyjel jsem zase v 5 ráno, tento týden už podruhé. Cesta do Kojetína trvala něco málo přes hodinu a já se příjemně prospal. Nelitoval jsem, že pára jede až z Valašského Meziříčí, protože kolem šesté ráno byla v Kojetíně mlha jako mléko.

Obě místní plánované krabičky jsem ale našel bez problému a taktak jsem stihl další rychlík do Hranic na Moravě. Při jeho odjezdu jsem si všiml ještě na nádraží odstavené „Singrovky“ kolegů z KPKV, která měla jezdit oba víkendové dny mezi Kojetínem a Tovačovem. Chtěl jsem ji vyfotit, ale mlha mi to překazila. Proto jsem usedl do rychlíku a odjel do Hranic.

Zde jsem měl na přestup asi půl hodiny, prostě ideální čas na odlov jednoho restu, který jsem zde zanechal na Den železnice. Poté už od Olomouce po koridoru přijel expres „Vsacan“ a já se vydal do Vsetína, kde jsem měl stihnout bez problému páru. Tu jsme nakonec předjeli už ve Valmezu a já si stačil všimnout, že místo deklarovaného „Matěje“ je v čele nádherná nákladní lokomotiva „Krémák“. Proč došlo k této změně nevím, každopádně mě příjemně potěšila, protože z mašiny čišela mohutnost a síla. Bohužel, na konci soupravy byla řazena motorová lokomotiva „Pilštyk“. Škoda, podle mě by to pára zvládla i sama… To už můj expres uháněl pěknou krajinou podél vody ke své konečné stanici – Vsetínu.

Zde na historický vlak čekaly davy lidí a já zde nenašel plánovaný bod schovaný snad někde v historické mašince u nádraží. Náladu mi to nepokazilo, však ono se podaří někdy příště. Netrvalo dlouho, objevil se oblak kouře a za chvilku i nablýskaná lokomotiva. Díky tomu, že vlak zastavil hodně vpředu, povedlo se mi zabrat místo u okna na straně se správným násvitem. Obsazenost byla nižší, než jsem čekal, mě to ale nevadilo, konečně bylo alespoň ve vlaku trochu k hnutí. „Krémák“ si mezitím nechal načepovat plnou nádrž vody od místních hasičů a mohlo se s drobným zpožděním vyrazit ku Bylnici.

Až do Horní Lidče je trať elektrifikovaná, ale potom jsme se vedení zbavili a konečně se dalo trochu solidně fotit, protože pára pod drátama nepotěší nikoho a retušování ze zásady odsuzuji, snad kvůli potrhlým fotografům ze Želpage… No, raději nechme být. Jak jsme se postupně blížili k Bylnici, cestujících přibývalo a nakonec jsem byl rád, že stojím na jedné noze a že není cizí. Ovšem ve stanici Brumov hodně lidí vystoupilo, snad šli do městského muzea, případně na hrad, kde mělo cosi probíhat. Pouze šotouši pokračovali dál do Bylnice, kde měl vlak konečnou.

Já si zde počkal na „Regionovu,“ která se prokousávala po trati za párou a vyjel do Vlárského průsmyku. Zde jsem měl v plánu odlovit 2 kešulky a pěšky se vrátit do Bylnice, protože vlak jezdil v intervalu 4 hodiny. Nakonec to nebylo nutné, protože jsem zjistil, že Slovensko posílá do Brumova zvláštní motorový osobní vlak. Čas ve Vlárském průsmyku jsem měl tedy jen 20 minut ale na tradičku asi 100 metrů za hranicemi ČR to stačilo. Poté jsem si počkal na motorák, vyfotil ho a pelášil na nádraží, abych tady náhodou nakonec nezůstal. Stihl jsem ho a vyjel k Bylnici, kde se žádný poklad nenacházel, což mě udivuje. Proto jsem osobákem pokračoval až do zastávky Broumov střed.

Měl jsem v Brumově asi 2 a půl hodiny času, ale uplatňují zde jednu mnou nepříliš oblíbenou geokešerskou zásadu – co kopec, to keš. Proto jsem se škrábal na hrad ze strany, odkud šli dobyvatelé, a cestou mě napadala spousta věcí o inteligenci dobyvatelů, co šli na hrad touto cestou. Keš se mi povedlo najít, ale cesta dolů byla zajímavá a poslední úsek jsem sjížděl nekontrolovatelně a málem až do jakéhosi rybníku. Naštěstí u něj mají zábradlí, asi tu počítají s kačery… Poté jsem se vydal na další, naštěstí ne tak prudký kopec, kde stála kaplička sv. Cyrila a Metoděje. U ní seděla čtyřčlenná rodina a já se tak nemohl moc soustředit na hledání údajně šikovně schované kešule. Ovšem když jsem vylezl z lesa, slyším, že děti si zpívají pro mě známý „FTF song“ od kačerů „Bojánci“. Pochopil jsem, že dotyční mudlové asi nebudou (ostatně, který normální člověk by se škrábal na kopec a seděl u zapomenuté kaple), mohl jsem se plně soustředit a keš byla po chvíli moje. S rodiči dětí jsem jako kolega kačer příjemně povykládal o všem možném, směnil své dřevěné kolečko CWG a v závěru povyprávěl o našem sdružení. Následně jsem byl požádán o odkaz na web Kolejové ke svému logu, aby si mohli přečíst článek, protože do Brumova též ze Vsetína, svého bydliště, dojeli parním vlakem jako já. Pevně věřím, kolegové, že se vám bude moje vyprávění alespoň trochu líbit…

Pak už následoval návrat do Brumova, kde jsme se rozloučili. Zatímco Fajki team šel na zmrzlinu, já přes krám s potravinami na další kopec s kapličkou, která má neudržovanou keš. Čas postoupil a já se cestou necestou, spíš necestou, vydal na nádraží Brumov očekávat „Regionovu“ směr Horní Lideč. Cesta probíhala v pohodě a rychle. V Horní Lidči jsem měl naplánován přestup do expresu „Košičan“, ten měl ale psáno 15 minut navíc. No, co se dá dělat, zpoždění k životu šotouše neodmyslitelně patří.

Foťák se mi dávno vybil i přes to, že jsem měl náhradní zdroj. Poslední možnost focení je mobil, nečekám ale že ho použiji ještě tento den. Chyba. Expres přijíždí a já vidím v čele „Kocoura.“ Rychle se chystám na focení a vlak mezitím dobržďuje. Za „Kocourem“ se nachází „Brejlovec“, za ním už naštěstí jenom vlakový „Banán“ v reklamním nátěru na vlaky EC a IC a jejich rychlost 160 km/h. Pak už konečně následovala slovenská souprava pro cestující. Musím říci, že reklama na mašině pobavila, zvlášť teď. Kus od sebe slyším něco ve stylu, že cedule „Cirkus Humberto“ asi někde spadla cestou nebo že když člověk spatří tuto sestavu, že okamžitě pochopí i to zpoždění. Na vysvětlenou, kus za Horní Lidčí směrem Slovesko se za peníze z EU modernizuje trať, proto byla patrně i tato napěťová výluka a obě motorové lokomotivy byly v Lidči odvěšeny. Řazení bylo ovšem úsměvné, o tom zajisté nelze pochybovat. Věřím také, že silně nekvalitní fotku z mobilu, zato ale vše hezky dokumentující, protentokrát snad prominete.

Nakonec jsem nastoupil a nezbývalo než doufat, že zpoždění neporoste, protože už jsem se těšil domů a v Hranicích nebylo moc času na přestup. Vše mi ale vyšlo, rychlík na Brno se ani nezpozdil. Utahán po celém dni usínám a budím se krátce před šestou večer na výhybkách při vjezdu na Hlavní. Spokojenost s akcí maximální, počasí navzdory hrozbám bouřek exkluzivní, 7 geobodů k tomu, no co víc si přát? Doma si dopřávám teplý oběd a rovnou pokračuji dál, do milované tančírny. Inu, asi jsem vážně blázen. Je mi ale jasné, že s tím nic nenadělám…

Text a foto: Jan Nekvapil

Copyright © 2009 l Design by Iva "Smajlenka" Svozilová