13.4.2013 130 let trati Bystřice pod Hostýnem – Hulín
Tak konečně se ukázalo, že jaro nikdo neunesl a sezona nostalgických jízd mohla nastat. My jsme si jako první vybrali tu konanou u příležitosti krásných „stotřicetin“ výše zmíněné trati. Tahle trať je mi taky dobře známá, neboť mám babičku ve Frýdlantě nad Ostravicí a svého času jezdil z Brna pár rychlíků na Ostravu spojen až po stanici Kojetín s motorovou soupravou, co pokračovala tímto úsekem, až do Valašského Meziříčí a dál pod Beskydy až do Ostravy. Ty časy jsou pryč. V pátek, 12.dubna si však mnozí nadšenci mohli připomenout spojení Brna a Kroměříže.
Do Kroměříže totiž právě kvůli výroční akci bylo třeba dostat motorový vlak s vozem M131.1 v čele. Vyřešilo se to tak, že vlak odjel s cestujícími z Brna - Králova Pole pod názvem „Po stopách rychlíkového spojení z Brna do Kroměříže.“ V tomto vlaku seděl i náš člověk, Martin Havlíček a snad se od něho pár slov taky dočkáme o této jízdě. My jsme slíbili Marku Říhovi z VSPHŽ, že se zúčastníme jízdy parního vlaku v sobotu. Do Valašského Meziříčí jsme se přesunuli taktéž o den dříve, rychlíkem a osobním vlakem přes Hranice na Moravě. Nocleh jsem zajistil v místní podnikové ubytovně „U mlékárny,“ nedaleko nádraží. Všechny nás překvapilo komfortní zařízení, na ubytovnu opravdu nezvyklé. Cestovalo nás šest: Mirek Polák, už zmíněný Martin, ten na nás čekal už v Meziříčí, Adélka, Karolína, moje skromná maličkost a vedoucí výpravy Svaťa. Obdrželi jsme tedy dva třílůžkové pokoje-logicky spali chlapi a ženské zvlášť. Každý pokoj měl vlastní ledničku, televizi a umyvadlo. Součástí pokoje byl skromný nábytek - skříňka, stoleček a čtyři židle. Sociální zařízení bylo k dispozici na chodbě, rovněž velice upravené, všude čisto a teplo. Toto ubytování mohu všem, kdo se na Valachy chystají, jen doporučit. Cena byla více než příznivá, 200 korun na osobu.
V sobotu ráno se vstávalo už před půl šestou, Karol s Adélkou se šlechtily a měnily v dámy z let první republiky. My s Mirkem zase v pány a la Olda Nový. Na nádraží jsme se svezli taxíkem za 60 korun. Zjistili jsme, odkud parní vlak pojede a šli dát do úschovy naši bagáž, která by nám kazila dobový zevnějšek. Před půl osmou k prvnímu nástupišti dorazila historická souprava složená z vozů třetí třídy (Rybáků) a lokomotivy řady 433.002, známé jako „Matěj.“ Celou soupravu zapůjčilo DKV Ostrava. Osádku tvořili lidé z VSPHŽ, ČD a Kroměřížské místní dráhy. Jednosměrná jízdenka Valašské Meziříčí – Kroměříž stála pouhých 70 korun, což je proti našim cenám nostalgií za podobně dlouhý úsek velmi příznivá cena.
Ale… pořadatelé zřejmě podcenili zážitkuchtivé místní a vlak už byl z počáteční stanice nabutý k prasknutí. My chytli kupé, společně s jednou paní, co cestovala s vnučkou, ty dvě se ukázaly jako bezva spolucestující. Vnučce, co se jmenovala Jitka, bylo 18 let a velice se líbila Mirkovi, ten, aby to zakryl, provokoval Adélu. V Bystřici pod Hostýnem nás přivítala dechovka z obce Zdounky. Pobyt vlaku, plánovaný na čtvrthodinu, jsme využli ke korzu okolo vlaku pro radost lidí i fotografů. Dále vlak pokračoval s pár zastávkami do stanice Kroměříž, kde měl probíhat program k oslavám. Sice probíhal, ale na tak významné výročí hodně chudičký. V nedalekém depu bylo vystaveno pár lokomotiv, vesměz z modernější éry a v nádraží stál již zmiňovaný motoráček M131.1, co vozil lidi do nedalekých Zborovic. V jedné z budov stanice se nacházela expozice mnoha artefaktů od železnice-části návěstidel, výpravky, kusy výhybek, drážní telefony… prostě mnoho věcí, co máme v archivu i my, ale šli jsme se podívat, jak je na tom konkurence. Zjistili jsme, že lépe…
Poté se i náš vlak vydal do Zborovic. Opět solidně nacpaný. Dostat se vlakem do jídelního vozu bylo zhola nemožné a v Kroměříži u nádraží asi strachem z návalů hostí, zavřeli veškeré dostupné hostince. Jako doprovodný program pro tak významnou akci hodnotím velmi záporně, tohle bylo organizačně velmi nezvládnuté. Po návratu ze Zborovic proběhlo dozbrojení lokomotivy, před cestou do Kojetína, čehož jsme využili opět, abychom se lidem, jako doboví cestující předvedli. Jedna paní nás dokonce zasvěceně ukazovala svému pejskovi, ten vypadal vcelku chápavě. V Kojetíně se vlak zdržel už jen pro obrat lokomotivy. Vyšel jsem tedy chvilku před vůz, zrovna odjížděl rychlík na Brno. Lokomotiva byla přepřažena, mohlo se jet. V Kroměříži už jen krátká zastávka a už uháníme zpět k Valašskému Meziříčí. V Rajnochovicích nás opouštějí maše spolucestující, děkují nám za hezky strávenou cestu a vlak se s houkáním sune dál. V 16.23, tedy téměř včas jsme dorazili tam, odkud se ráno vyjelo. My s Martinem se přesouváme udělat poslední fotky a ostatní šli pro zavazadla. Zbývalo vyměnit historii za přítomnost v podobě oprýskaného pantografu do Hranic a pak domů, do Brna.
Z akce jsem, nejen já, měl smíšené pocity - samotná jízda bezchybná, včasná, fíra zřejmě uměl a znal. Možná to chtělo delší soupravu, zjevně kapacitně byla tak tak. Ocenil bych i jízdenku na všecky jízdy, byť by byla třeba dražší, nicméně aby byla cenově výhodná pro všechny obraty. Nicméně, zážitek to byl, snad pro všecky a pevně věříme, že když jsme slíbili účast a přijeli, že jsme Marka a jeho kolektiv z VSPHŽ nezklamali. Takže naviděnou zase na nějaké trati.
Text a foto: Kamil Kyzlink