13.-16.7.2011 První vícedenní vandr po české železnici
Vlaky a adrenalin, to má zajisté hodně společného. A už odpradávna. Každý, kdo cestuje alespoň trochu pravidelně, zajisté ví, o čem mluvím. Klasická situace je příjezd s mírným zpožděním do stanice, kde má navazovat přípoj, ze kterého jsou vidět už jenom koncová světla kdesi v dáli u návěstidla. Nebo například rozjíždějící se souprava, bohužel s neblokovanými dveřmi a do ní naskakující opozdilci, kteří mají vlastně 3 možnosti, jak to dopadne. Buď se jim to povede, což je nepravděpodobné, nebo spadnou pod vlak a ten je v lepším případě zabije rovnou, v horším připoutá na invalidní vozík na celý život. Normálního člověka zajisté napadne otázka, jak to může mít ještě někdo jako svoje hobby. A přece tito lidi existují. Sice by se měli přirovnat třeba k lovcům bouřek a fotografům tornád, protože tyto záliby jsou zhruba stejně nebezpečné, ale přesto takoví lidé existují, a protože všichni Kolejáci se už od útlého věku učí, jak se správně u dráhy chovat, můžou si cestování dovolit. Ba dokonce je cestování velice láká. A protože mladí Kolejáci mají naštěstí ještě prázdniny, nebylo od slov a plánů daleko k činům.
A tak jsem si společně s Mirkem udělal menší prázdninovou dovolenou. V nabídce ČD jsem si vyhlédl týdenní síťovou jízdenku ČD Net za 1250 korun. Možná se to jeví jako hodně, ale když si člověk představí, že jednodenní ČD Net stojí 550 korun, je týdenní varianta velmi výhodná. A přesně toto jsme si ve středu ráno s Mirkem v Brně na hlavním koupili a mohli vyrazit na předem naplánované poznávání tratí naší vlasti a spaní pod širákem. Jak se nám náš výjezd podařil a co se z plánů nakonec vyvinulo, si můžete přečíst i vy níže. Nuže, směle do toho.
Středa 13.7.
Přestože je volno, oba vstáváme už chvíli po páté hodině ranní. Já dobaluji ještě poslední věci, Mirek se pro změnu musí ještě dostat z Řícmanic do Brna. Jak už několikrát podotkl Kamil, v tomhle jsem mírně ve výhodě. Na hlavní nádraží přicházím krátce po šesté hodině a Mirek už mě netrpělivě vyhlíží. Vydáváme se k ČD centru a kupujeme jízdenku. Já si zároveň nechávám dát první razítko do sbírky. Aby mi z tohoto putování zbyly i jiné vzpomínky než fotky, rozhoduji se, že budu sbírat razítka jednotlivých stanic, přes které pojedeme, nebo ve kterých budeme přestupovat. Někde sice nejsou otevřeny pokladny nebo jsou stanice úplně opuštěny, ale některá razítka opravdu stojí za to.
To už stojíme na druhém nástupišti a netrpělivě čekáme spěšný vlak z Hodonína, jehož souprava obrací na rychlík do Olomouce přes Břeclav, do které se potřebujeme dostat. Na minutu přesně, 6.36, odjíždíme souběžně s jednotkou 560 jedoucí směrem Sokolnice-Telnice. Za tři čtvrtě hodiny jsme v Břeclavi, kde přestupujeme na Znojmo do vozů Btx, které jsou taženy „Lachtanem“ neboli lokomotivou řady 714. Připadáme si jako na pouti, vozy poskakují a přejeme si dojet ve zdraví do Znojma. Zde máme pár minut na přestup do legendárních vozidel Českých drah. Každý znalý problematiky určitě odhadne, že se jedná o „Šukafon“ řady 810, kterým se musíme dostat do Okříšek. Ve stanici Moravské Budějovice máme asi 20 minut pobyt, snad kvůli dnes již zastavenému provozu na trati do Jemnice. Zda zde jezdí Jindřichohradecké místní dráhy, nebo ne, se mi nepovedlo zjistit, ale žádný jiný vlak kromě našeho a protijedoucího „Orchestrionu“ jsme neviděli. Asi je holt „Singrovka“ kamarádů z KPKV doma v depu.
Okříšky na sebe nenechaly dlouho čekat a nás čekala první zkouška nervů. Mezi Třebíčí a Jihlavou totiž probíhala výluka, takže vlaky nahradily autobusy. Výpravčí nás poslal před nádraží, kde byla i zastávka normálních linek. Autobus se objevil přesně, ale dalo by se srovnat následující, jak praví spolužák: „Co je Šukafon na železnici, je Karosa na silnici.“ K našemu překvapení jsme ale cestu přestáli, protože pan řidič si dal závazek, že navazující rychlík do Plzně, který jel mezitím odklonem přes Havlíčkův Brod, zbytečně nezpozdí. To se také stalo, rychlík jsme bez problému stihli a se zanedbatelnými pěti minutami se vydali do Kostelce u Jihlavy.
Zde jsme měli naplánovanou delší pauzu. Po dotázání se pana výpravčího, kudy k obchodu, ukázal za kopec a řekl: „Přes kopec, přes přejezd a pak asi ještě 300 metrů, tak 15 minut cesty.“ My jsme pravou vykročili a za necelých 5 minut stáli před krámem s výbornými uzeninami, proč asi, když je tady vyrábí. O výrobě nás přesvědčovala také nákladní auta s klasickým znakem Kosteleckých uzenin, hojně jezdící vesnicí tam a zpět. Po studeném, ale dobrém obědě jsme se vrátili na nádraží, já doslova vyžebral na výpravčím razítko, které mi dal do brožury ke všemu vzhůru nohama a po vykřižování dvou Plecháčů s osobními vlaky usedli do motorové jednotky řady 814 „Regionova“ směrem Telč. Zde jsme dokoupili zásoby jídla, dali si zmrzlinu, protože bylo hrozné dusno, a vrátili se na nádraží. Od Dačic k naší smůle přijela opět 810 s vlečňákem, ale ani tento fakt nám nezabránil celou cestu prospat. V Kostelci jsme chtěli pokračovat rychlíkem přes Jindřichův Hradec do Veselí nad Lužnicí, který měl necelých 20 minut zpoždění, pravděpodobně kvůli výluce. Naštěstí byl pan strojvedoucí chlapec šikovná, takže jsme vystupovali pouze s deseti minutami, což je pěkný výkon. Zde jsme vyměnili kupé opět za 2 Regionovy, spojené za sebou. Přiběhl pan výpravčí, zvedl svoji plácačku a náš vlak odjel do Českých Velenic. Na trati je spousta ještě obsazených hradel, protože u trati je spousta mechanických závor, které musí někdo zvedat. Nicméně jak jsme názorně viděli, namáhavá práce to není, to točení klikou. Nebo mají místí takovou praxi, že to jen nevypadá. Jo, kdo ví.
Velenice přišly dřív, než jsme si mysleli a soupravu regiošuků jsme opustili. Pokoušela se o nás žízeň, ale nebylo možné najít obchod. Naštěstí jsme ještě měli zbytky z Kostelce, proto jsme se pustili na vedlejší peron, kde nás překvapil další regiošuk do Budějovic. Opět nechápu, proč po nově zmodernizované trati s elektrickým vedením jezdí motorové jednotky. Zatímco jsme přemýšleli nad touto neúspornou variantou provozu, ani ve snu nás nenapadlo, že jsme ve Velenicích absolvovali poslední přestup dle plánu na hodně dlouhou dobu. A také jsme si moc nevšímali, že nebe už zdaleka není modré, ale temné a zlověstné.
Z úvah nás vytrhl až první hrom a následný liják. Bylo nám jasné, že z Budějovic pokračovat do stanice Rybník a Vyššího Brodu je sebevražda. Povedlo se mi vyčíst, že krátce po osmé večer jede na Prahu poslední rychlík. Potom by následoval nějaký noční rychlík zvučných jmen jako „Metropol“ nebo „Excelsior“ do Pardubic nebo Třebové, přestup zpátky na Prahu a opět na Budějovice, kde bychom pokračovali na Kájov a Černý Kříž dle původního plánu. Mezitím 814-ka nabírala postupně zpoždění a ve mně byla malá dušička. Co když rychlík ujede? Spaní pod širákem nepřipadalo v úvahu a stavět v bouřce stan? Zhola nemožné… Přijíždíme do Českých Budějovic, ruce na otevírání dveří. Rychlík vzorně čeká a má psáno 10 minut zpoždění. Radostně oslavujeme, že neujel a sedáme do prvního volného kupé, do kterého nezatíká. Vybalujeme jídlo a čekáme na odjezd. Jenže ten stále ne a ne přijít. Na pragotronu už svítí velká dvacítka a ostatní vlaky na tom nejsou lépe. Není nic snazšího, než vytáhnout přenosný telefonní aparát a podívat se na internet. Byl to hodně šokující pohled, protože v úseku Chotoviny – Ševětín a na celé trati 190 až do Plzně byl zastaven provoz po velmi silné bouřce. Na trakční vedení popadaly stromy a blesky vyřadily zabezpečovaní zařízení v několika stanicích. Přichází pan průvodčí a přímo říká, že kdo nutně nemusí, ať cestu odloží na ráno, protože ani síťový dispečer neví, kdy se pojede. Většina lidí pakuje svoji bagáž a vyráží vytvořit dlouho frontu k pokladně, kde požadují vrácení peněz na jízdenku. Já vyrážím do obchůdku na nádraží, kde bystrá paní prodavačka pochopila, že zavřít podle otevírací doby by byla jistojistě škoda, protože většina lidí si ve stresu a bezmoci jde obvykle dát něco na zub nebo něco ostřejšího na uklidnění.
Čas se strašně vleče, některé osobáky odjely, dle babitronu ale daleko nedojely. Problémy má i motorová trakce, která není závislá na poškozeném vedení. Na odjezdové tabuli přiskakují minuty zpoždění v pravidelných intervalech. Ocitáme se potmě, protože baterky vozů jsou vybité. Bohužel a naštěstí už to v soupravě netrvá dlouho. Po dvou hodinách je rychlík bez náhrady odřeknut. Naštvání lidí nezná mezí a přesouváme se do haly, kde přemýšlíme, co dál.
Z rozhlasu se ozývá, že rychlík „Junák“ bude nahrazen autobusy až do Plzně. Společně s dalšími lidmi, kteří chtěli do Prahy, nastupujeme. V autobuse, asi dopravního podniku České Budějovice, je už i nějaká vlaková četa a zjišťuje, kdo kam jede. Brzy se dovídáme, že naše cesta povede přes kde jakou … (stanici), jako je Protivín, Číčenice, Ražice, Písek, Vodňany a podobně. Krátce před 23. hodinou konečně vyrážíme, jen pro informaci, rychlík měl odjezd přibližně v osm večer. Silnice jsou plné hasičů a zbytků popadaných větví. Aby to nebylo tak jednoduché, každý, kdo se chce dostat domů, musí navigovat šoféra, aby se mu to povedlo. Nebylo tedy nic zvláštního, když jsme couvali s celým autobusem a krkolomně projížděli pravoúhlé zatáčky. Pět minut před půlnocí zastavujeme ve Strakonicích u nádraží a dopřáváme si malou přestávku, u většiny využitou cigaretou a protažením. Ve stanici je tma a je vidět odstavené soupravy, které patrně čekají na ranní výjezd. S úderem půlnoci pokračujeme na další únavnou a nekonečnou cestu. Alespoň že jsme v suchu a je nám trochu teplo.
Čtvrtek 14.7.
Krátce po půlnoci usínám a budím se na necelou hodinu a půl, už v Plzni cestou na nádraží. Zde staneme se zpožděním něco málo přes 200 minut a jdeme do čekárny, mimořádně otevřené pro všechny noční bouřkové ztroskotance. Oproti dalším cestujícím jsme s Mirkem ve výhodě, rozbalujeme karimatky, vytahujeme spacáky a usínáme mezi stoly v čekárně, kde se na nás spousta dalších jen závistivě dívá, jaký že to máme „komfort“. Chvíli na to přicházejí dovnitř další cestující ze zpožděných rychlíků, kterým ujely přípoje domů. Ticho by se dalo krájet, mně je to ale jedno, usínám jako jeden z prvních.
Náš spánek bohužel neměl dlouhého trvání, protože krátce před čtvrtou hodinou ranní přišel jakýsi zaměstnanec a všechny nás vzbudil a poslal pryč. Přemýšleli jsme, co dál. První rychlík do Prahy jel 10 minut po čtvrté hodině, ale co potom? Domů se nám nechtělo a při pohledu na internet tratě 190 a 220 stále stály kvůli stromům. A šumavské lokálky též, takže ani pokračovat v původním plánu nemělo význam. Moji pozornost upoutal osobák do Karlových Varů s odjezdem 4:20. Vzhledem k informaci od jednoho dobrého známého, který mi řekl o velmi levném ubytování zde, byla to pro mě s Mírou jasná volba. Posuďte sami, za 215 korun na noc žít si jak páni v Karlových Varech? No není to krása? Kvůli obavám se skryté reklamy neuvádím jméno, ale kdo umí trošku na internetu hledat, zajisté najde.
Osobák vyjel naprosto přesně a náš obrovský dík patří vlakové četě, která se sice za cestu 2x střídala, ale mezi sebou si dávala vědět, že ty dva, co jedou z Plzně do Varů osobákem, nemají budit. Díky tomu jsme celou cestu mohli v klidu prospat natažení ve voze pro cestující s dětmi do deseti let. No jo, vím, že se to nemá… Ale díky tomu jsme krátce po půl osmé mohli vystoupit v cílové stanici alespoň trošku při smyslech a životaschopní. Podle mapy v mobilu jsme se vydali k cíli, ubytovně, ale bohužel jsme si dost zašli. Po krátkém dotazování jsme vytoužený podnik objevili a ubytovali se ve třetím patře v pokoji dokonce s televizí. Sociální zařízení bylo sice na chodbě, byl to ale ten poslední detail. Po příchodu jsme oba padli do postelí a přestože bylo okolo deváté ráno, tvrdě usnuli až do oběda.
Po studeném obědě jsme se rozhodli, že si uděláme výlet do města a prozkoumáme obě pozemní lanové dráhy zde provozované a možná i další zajímavá místa. Cesta do lázeňské části podél říčky Teplé byla neskonale kratší než cesta na ubytování. Spousta lidí se na nás dva dívala jako na blázny, protože se nám zdálo teplo a tudíž jsme vyrazili jen v kraťasech a krátkých rukávech. Začali jsme koštem tradičního pramene, Vřídla, o různých teplotách a různě ho míchali dohromady. Vodu s minerály jsme zajedli teplým oplatkem a vydali se na nejzajímavější exkurzi dne, do muzea tehdejšího legendárního 13. pramene Karlových Varů, světoznámé Becherovky. Objevili jsme je náhodou cestou z nádraží a řekli jsme si, že určitě stojí za prozkoumání.
Přišli jsme akorát, prohlídka v češtině začínala za necelou čtvrthodinu. Po seznámení se s rodinou Becherů a informaci o správném množství na léčení Becherovkou, přesně 2 „panáky“ za den, ani víc, ani míň, jsme se přesunuli do nově zrekonstruovaných sklepů. Zde krásně voněly bylinky, narovnané v jutových pytlích, které Becherovka obsahuje. Správný poměr všech přísad znají pouze dva lidé na světě, není proto divu, že jsme se ho nedověděli. Poté již následovala nejzajímavější část exkurze, protože jsme usedli za stoly a byl nám puštěn film. Během něho probíhala ochutnávka tří nejznámějších produktů, klasické Becherovky, Becherovky lemon a Cordialu, velice sladkého pití s chutí amareta. Chudák Mirek dostal kelímek s limonádou, k jeho velké nelibosti. To už jsme muzeum opustili a vrátili se na kolonádu.
Zde jsme po dlouhém hledání konečně objevili uličku vedoucí až k lanovce Diana. Na ní proběhla první jízda již v roce 1912 a jezdili po ní otevřené vagony. Proto se provoz na zimu přerušoval, ostatně, není divu. Po rekonstrukci v roce 1965 zde začaly jezdit kryté vozy a po druhé rekonstrukci v roce 1988 vagony z Polska. Na vyhlídku jsme sice nešli, naši pozornost ale zaujala minizoo s poníky, kozami a prasaty, která měla mladé.
To už nastal čas vrátit se do dolní stanice, přejít Teplou a hledat druhou lanovku „Imperial“. Ta vede úplně celá v tunelu a je mnohem kratší než první navštívená. Využívají ji lázeňští hosté, převážně Rusové, pro cestu do svého stejnojmenného hotelu jako lanovka. Po zjištění, že v horní stanici není co dělat, jsme sjeli zase dolů, opustili kolonády a přes obchodní dům se vydali na ubytovnu, kde jsme rozbalili jídlo a v klidu si dopřávali volna. Po zhlédnutí zpráv a několika telefonních hovorech jsme se uložili na kutě do postele, která se konečně nehoupala, nebrzdila, nerozjížděla se a byla krásně měkká.
Pátek 15.7.
Ráno přišlo dřív, než mi to bylo milé. Ale co naplat, jednou máme jízdenku, tak se musí vyžívat. A protože změn plánu už bylo dost, rozhodli jsme se, že se vrátíme do našeho milovaného dopravního prostředku, vlaku, a projedeme, co jsme projet chtěli. Odjezd z Varů byl naplánován krátce před devátou hodinou rychlíkem „Excelsior“ do Chebu. Z důvodu opravy trati jsme postupně nabrali 20 minut sekeru, ale v Chebu jsme měli na přestup asi půl hodiny, takže nám to nedělala těžkou hlavu.
Přestup vyšel a už jsme seděli v Regionově směr Luby u Chebu, první koncová stanice našich tratí, kterou jsme chtěli navštívit tento den. Ve stanici proběhl krátký pobyt a jelo se zpět. Okolo 12. hodiny jsme přijeli opět do Chebu a nastal čas něco sníst. Po obědě jsme nasedli na osobák do Nového sedla u Lokte, kde jsme chtěli přestoupit do osobáku, se specifickým způsobem odbavování, do stanice Loket předměstí. Stanice Nové sedlo u Lokte by si dokonale mohla zahrát v hororu, včetně mříže v podchodech. Naštěstí vlak přijel včas a my mohli odjet. Snažil jsem se fotit hrad, ale trať byla hodně zarostlá, proto se mi to samozřejmě nepovedlo. V Lokti předměstí měl náš vlak delší pobyt před cestou zpátky, proto jsem zde fotil z nejrůznějších pozic. Trať zde sice končí červeným terčem, podle mapy ale vede dál a zajisté by stálo za to ji projít alespoň pěšky. No, třeba časem při příští návštěvě.
Nastal opět čas návratu a tentokrát nám odpadl přestup, protože šukafon jel až do Varů. Zde jsme odběhli udělat nákup a poté vyjeli do třetí koncové stanice, do Merklína. Stanice byla krásně zrenovovaná, ale naprosto opuštěná. Pobyt zde byl pouhých 5 minut, ale na fotky to stačilo. Alespoň vše proběhlo v klidu, ne jak jedna moje cesta před asi pěti lety, kdy strojvedoucí zpožděného šukafonu potřeboval stíhat přípoje a zároveň prodávat jízdenky. Vyřešil to skutečně zajímavě. Rozjel vlak, zahoukal na přejezd a vydal se prodávat jízdenky. Co by na to říkala drážní inspekce, je mi záhadou, ale asi nic moc pěkného. Naštěstí se tehdy nic nestalo.
Okolo páté jsme se opět vrátili na ubytování a čekala nás poslední noc v něm. V televizi dávali Taxi 4 a večer příjemně utíkal. Ani nevíme jak, ale oba jsme usnuli u zapnuté TV.
Sobota 17.7.
Jednu věc bych si na dovolené dokázal vážně odpustit. Je to ranní vstávání. A Mirek zajisté taky. O prázdninách vstávat před šestou ráno, no bavilo by vás to? Čekal nás poslední den výletu a hlavně dlouhá cesta domů. Naštěstí jsme si batohy sbalili už večer.
Rychlík Karlex odjížděl krátce po sedmé ráno z Varů a byl skoro prázdný. My ho využili na naši cestu do Chomutova, kde jsme měli 5 minut na přestup, opět do Orchestrionu, směrem Vejprty. Na této trati jezdí poslední 2 páry vlaků a k tomu ještě v sobotu a v neděli. Bohužel, stav kolejí, vegetace kolem a hlavně nádražních budov tomu odpovídá a naskýtá se otázka, zda zde není poslední grafikon normální provoz. No, kdo ví, každopádně, my jízdu klasickým vlakem stihli. Po asi hodině a půl jsme dojeli do cíle s krásně opravenou nádražní budovou. Čekala zde jednotka německých drah „Desiro“ na cestující dál do Německa. My tuto jízdu oželeli, Mirek se ujal zavazadel, protože mu došla baterka ve foťáku, a já se naplno věnoval focení. Jaký to byl krásný šok, když se blížil čas odjezdu a místo šukafonu přijelo již zmíněné Desiro! Vlak byl nádherně čistý, rychlý a tichý. Sice mě mírně rozčilovalo hlášení v německém jazyce, ale za to pohodlí se to dalo oželet. Cesta do stanice Komotau neboli Chomutova proběhla hladce a krátce před polednem jsme už čekali na rychlík „Salubia“ do Ústí nad Labem.
Cestou jsme v Mostě málem přejeli pozdě nastupující cestující do odjíždějícího spoje, po hlasitém nadávání výpravčího ale vlak ujet nechali a my se tam mohli vyhnout nepříliš pěkném pohledu, jak říkají strojvedoucí, na „osmdesát kilo sekané.“ Během krátké chvíle jsme už projížděli pod lanovkou na Větruši a na přivolávací návěst brzdili na ústecké hlavní nádraží. Mirek si zde koupil další model do své jistojistě početné sbírky a dojídali jsme zbytky jídla. Hodinové čekáni na jediný vlak EuroCity v našich plánech uteklo rychle a už jsme nastupovali. Zde jsem pochopil, jak je sardinkám v plechovce, protože ve vlaku to bylo podobné. Velkoprostorový oddíl plný nahlas mluvících německým občanů. Místo jsme sice chytli, ale z původních plánů spát sešlo. Vlak se vyprázdnil až v Praze na hlavním nádraží, vyměnila se vlaková četa a ničím nerušeni jsme dojeli až do Brna, kde jsme vystoupili krátce před půl sedmou večer. Mirek si šel koupit něco k jídlu a potom čekat na spoj na Letovice a já zamířil domů, kde jsme se nemohl dočkat teplé vany. Ještě před rozloučením jsme se shodli, že podobnou cestu musíme určitě zopakovat. Kam a kdy je samozřejmě ve hvězdách. Jak jsem strávil další tři dny, kdy mi ještě platila jízdenka, určitě brzy popíšu. Už teď ale musím říct, že moc zajímavě.
Podrobnosti cestyBěhem naší čtyřdenní výpravy jsme ujeli vlaky Českých drah 1428 kilometrů. Využili jsme 1 vlak EuroCity, 6 rychlíků, 6 čtyřčíselných a 10 pětičíselných osobních vlaků. Obvykle platí, že pětičíselné vlaky jezdí na lokálních tratích a jedná se obvykle o vozidla řad 810 nebo 814, ale ne vždy. Úctyhodný je zajisté i čas strávený ve vlacích, celkově 25 hodin a 27 minut. Zvláštní kapitolou jsou 2 autobusy náhradní dopravy, z Okříšek do Jihlavy a z Českých Budějovic do Plzně, ty ale do našeho celkového součtu času a kilometrů nepočítáme, stejně tak obě lanové dráhy navštívené v Karlových Varech. I přes tyto náhradní autobusové spoje se nám cesta líbila. Snad se příště přidá víc lidí.
Text a foto: Honza Nekvapil