Kolejová - občanské sdružení příznivců kolejové historie a současnosti

17.12.2011 80 let motorového vozu M 120.417 „Věžák“

Týden se sešel s týdnem, nad hradem Křivoklátem se ještě nestačil rozplynout kouř od Albatrosu a už tu byla další akce. Historických jízd párou, těch se dá najít hodně. U nás v Brně a okolí sice moc ne, ale na to si už všichni bohužel zvykli. Stejně, když nad tím uvažuji, je to smutné. Máme tu Šlechtičnu a kromě dvou víkendů je celý rok v depu. No, zpět k tématu, raději. Pára, ta jezdí často, ale co taková motorová trakce? Dnes už málem taky kus historie, legendární orchestrion, bere každý jako nutné zlo, které díky PARSu mizí. Starší z nás si zajisté při slově motorák vybaví vozy M131 neboli „Hurvínka“. Je jich sice méně než 810tek, ale při nostalgii se potkat dají. Jen málokdo si ale představí vozy řady M120 „Věžák“, který drží prvenství. Je tomu již 80 let, co byl první z nich kopřivnickou tatrovkou předán ČSD. A věk je to nemalý, proto se tato celá událost musela patřičně oslavit. Klub přátel kolejového autobusu a zároveň majitelé „Věžáka“ tyto oslavy naplánovali v okolí Uničova, což není ani moc z ruky.

„Věžák“ už toho totiž hodně zažil a po delší době byl pojízdný, takže jsem toho musel využít stůj co stůj. Ze „života“ tohoto vozu jmenujme kromě pravidelného provozu s cestujícími i různé stěhování po republice i jeho ukončení služby u drah roku 1950. Poté byl poslán do Českého Brodu, kde sloužil jako posunovací lokomotiva v místním cukrovaru a později už jen jako skladiště. Odsud se dostal až roku 1984 a od roku 1991 je díky šumperské partě nadšenců provozní. Větší potíže ho potkaly na „Tovačovce“ roku 2009, kde nastal problém s mazáním motoru. Opět díky partě ze Šumperka a obrovskému úsilí se mohla letos v listopadu konat zkušební jízda ze Šumperka do Libiny a vůz se mohl účastnit svých „narozenin“ jako provozní. Technický popis tohoto unikátu si nechám na později a místo toho raději popíši své zážitky z tohoto zajímavého dne.

Zda se účastnit či ne bylo bezpředmětné řešit. Co jsem ale řešit musel, bylo, jak si užít nostalgii a přitom najít alespoň nějakou pěknou kešku. Proto jsem z Brna odjížděl už v pět hodin ráno rychlíkem na Bohumín. Protentokrát jsem ale jel jenom do Přerova, kde mi navazoval jiný rychlík do Olomouce a z ní osobák „nahoru“ směr Šternberk a Uničov. Očekával jsem rychlík z Brna prázdný jako vždy, když s ním jezdím, ale tentokrát jsem se přepočítal. Přestože jsem na hlavní došel už kolem půl páté ráno, bral jsem za vděk posledním volným místem v kupé pro 8 lidí. Důvod? Jakási hudební akce v Brně, o které jsem neměl tušení. Na spaní tahle cesta tedy nebyla, ale rozhovory „společensky unavené“ mládeže vážně stály za to. Ani jsem se nenadál a už jsem musel přestupovat. Cestou ke dveřím jsem asi třikrát odpovídal rozespalé mládeži, že ještě není Ostrava Svinov, ale teprve Přerov. Vrchol mělo moje vystupování z vlaku těsně u dveří, kde stála další mladá dáma a zoufale se mě ptala, kdy už bude Ostrava hlavní, že jí je hrozně zle z cesty vlakem. Moje odpověď, že za necelou hodinu, jí vážně nepotěšila.

To už jsem ale stál na peronu a vyhlížel rychlík od Břeclavi. Ten po chvíli přijel a byl téměř prázdný. Nerušeně a včas mě dovezl do Olomouce, kde jsem jenom rychlostí blesku přeskočil do „Regionovy“. Nakonec jsem s ní jel jen do Šternberka, kde na mě čekala poslední neodlovená keška ve městě i jeho širém okolí. Tu jsem zdárně zdolal a vlakem o hodinu později vyjel k Uničovu. Zde jsem se dal do lovu a během něho v blízkosti kolejí fotil projíždějící nostalgii, štěstí jsem měl ale spíš na „Hurvínka“. Počasí bylo všelijaké, ale předpovídané polojasno ani náhodou. Hlavní ale bylo, že lov se dařil a fotky občas též. Kolem poledne jsem měl odloveno a vydal jsem se na nádraží, ze kterého jezdil „Věžák a Hurvínek“ střídavě do Troubelic a Újezda u Uničova. Jízda vozem M131 mě nelákala, proto jsem nastoupil do „oslavence“ a vydal se do Troubelic. Zde jsem byl svědkem ještě klasického sundávání petrolejek dlouhou tyčí, kterou držel v ruce vlakvedoucí. Je celkem škoda, že tento krásný detail ostatní spolky zanedbávají, atmosféru totiž doplňuje skvěle. To už vymezený čas pobytu uplynul a vůz se vydal opět do Uničova a následně do Újezda, kde byla půl hodinová pauza na průjezd pravidelné osobní dopravy.

Během čekání na osobáky si tedy povíme něco o vzhledu „Věžáka“, jeho vybavení a zvláštnostech. Na každé straně vozu jsou pouze jedny dveře, uprostřed boku a k tomu zásuvné, dnes použité například u rychlíků se službou úschova během přepravy. První obrovskou zajímavostí je zajisté pouze jedno stanoviště strojvedoucího, navíc umístěné uprostřed vozu, takže obyčejný cestující vidí na trať. Nevím, proč se od tohoto řešení dnes upustilo, ale v případě nehody je fíra mnohem lépe chráněn než v běžném „Šukafonu“. Pokud se teda vůz nepřeklopí na bok, ale to už je asi rozdíl v umístění stanoviště zanedbatelný. Další zajímavostí je určitě benzínový zážehový šestiválcový motor Tatra se čtyřstupňovou planetární převodovkou. Díky tomu je změna směru jízdy problematická a musí se u ní motor vypínat. Pojezd vozu je dvounápravový a jedna z těchto náprav je hnaná. Tímto chápu průvodčího, který přišel na jednu půlku vozu obsazenou šotouši a vážným hlasem řekl: „Chlapi, ta protější náprava je hnaná. Vždyť jste nám ji zvedli do vzduchu.“ A se smíchem odešel. Zatížení samo sebou během jízd není poznat. Poslední zajímavostí je kostra vozové skříně, zvenku oplechovaná a vyplněná dřevem a vyrobená z ocelových lisovaných profilů.

To už se od Uničova neslo houkání „Regionovy“ do Olomouce, kterou jsem odjel i já, abych se vrátil domů v rozumnou dobu. V Olomouci vlaky nenavazují, takže vzniklých asi 100 minut jsem využil k lovu, hlavně mystery keše „Bobina“, kterou jsem na rozdíl od jiných kačerů luštil z hlavy a na první pokus správně. Námět je to skvělý, ale provedením to byla pouze klasická krabička, ale alespoň udržovaná, když už nic. Po oběhnutí nejbližšího jsem nastoupil do rychlíku na Brno, ve kterém jsem se krásně prospal až domů, teda až na probuzení ve Vrbátkách, kde se opravují přejezdy a proto zde fíra musel velmi pomalu a celou dobu houkat. Opět naprosto včas brzdíme v Brně na hlavním a já se pln zážitků odebírám domů na vydatný oběd. Jenom víc takových povedených akcí blízko domova.

Text a foto: Honza Nekvapil

Copyright © 2009 l Design by Iva "Smajlenka" Svozilová