1.5.2011 Den otevřených dveří ve Vítkovických železárnách
„Na nástupišti číslo tři, kolej pátá ukončete nástup do rychlíku číslo sedm set třicet tři „Radegast“ ve směru Přerov, Ostrava - Svinov, Ostrava hlavní nádraží a Bohumín, pravidelný odjezd sedm hodin dvě minuty. Vlak je připraven k odjezdu.“ Ptáte se, co se děje? Proč v neděli a ještě k tomu na prvního máje jsem už v sedm ráno na hlavním nádraží u rychlíku na Ostravu a místo toho nehledám se svojí milou nějakou rozkvetlou třešeň? Důvod je prostý. První květen je již tradiční den otevřených dveří v železárnách Vítkovice a to si nikdo, kdo má rád dráhu železnou, přece nemůže nechat ujít i za cenu přátel, kteří pro můj koníček zrovna moc pochopení nemají. Na můj první výlet do železáren mě zlákal kamarád Michal, se kterým jsem již zmíněným „Radegastem“ vyrazil směrem Ostrava - Svinov.
Zde jsme po necelých dvou a půl hodině vystoupili a vydali se společně na tamní „šalinu“ směr centrum. Díky Michalově připravenosti nám vše krásně vycházelo, a proto jsme ještě před desátou hodinou procházeli branou do Vítkovic. Zde se měly každou celou hodinu od 9:00 do 12:00 konat jízdy vítkovického metra po areálu firmy. Metro sestávalo ze dvou vyřazených vozů ruské výroby a lokomotivy jezdící na zemní plyn. O tuto jízdu byl velký zájem a souprava byla nacpaná až po střechu. A tak jsme pohodlně viděli postupně Vítkovice západní nádraží, Vítkovice východní nádraží a Vítkovice dolní nádraží. Zde následovala úvrať a cesta zpět. Během celé cesty se z reproduktorů ozýval hlas zaměstnance, který nás seznamoval s historií a budoucností výroby. A tak jsem již po chvíli věděl, že výroba začala díky arcibiskupovi z Olomouce a rozšířena byla díky slavné bankéřské rodině Rothschildů, nebo fakt, že ještě v nedávné době byl areál dostupný osobním vlakem, avšak kvůli mostu přes Odru toto spojení skončilo.
Bohužel až do oběda drobně ale vytrvale pršelo, focení mi to ale nepřekazilo. Po výstupu z metra jsem zamířil do depa vozidel a následně k přejezdu, abych si počkal na jízdu oné lokomotivy na plyn. Michal si jako „správný šotouš“ zapomněl fotoaparát doma, proto mi ochotně radil, jak pořídit co nejlepší snímky, což si myslím, že se mi dařilo.
Mezitím jsme pomalu zamířili do hal, kde se železo nesype, ale nalévá. Rozbíjení strusky, vysypávání jejích zbytků a samotný odpich železa za pocitu, že se nacházíte v pekle, je nezapomenutelný. Moji úctu mají nejen zaměstnanci, kterým musí být párkrát taky docela úzko, ale i jeřábníci, kteří s nádobami s tekutým železem vážícími přes 70 tun manipulují po hale lehce, jako by nikdy nic jiného ani nedělali. Samo sebou nám uschlo i mokré oblečení z venku a byl jsem rád, že foťák přežil bez úhony. Překvapilo mě, že v neděli na státní svátek je ve firmě docela dost dělníků a nedokázal jsem si představit, jak hala vypadá ve všední den.
Poté jsme se přesunuli do válcovny, kde se vyrábí a vyřezávají výrobky k expedici. Přesun výrobků byl plně automatický a zaměstnanci jen kontrolovali, aby vše fungovalo, jak má. K čemu jsou ale velká kovová koryta zde vyráběná, se mi ale zjistit nepovedlo. To už jsme šli zase venku kolem hal, kde se tyto výrobky skladovaly do doby odvozu. Povedlo se nám dojít až na nějaké posunovací nádraží, ale na vlak jsme měli tentokrát smůlu.
Mezitím přestalo pršet a my se vydali do druhé části závodu, s generálním ředitelstvím a halami, kde se kovové výrobky obrušují a dále zpracovávají. Tato část exkurze byla méně zajímavá než tekuté železo, ale nudná rozhodně nebyla a obří stroje stály za zhlédnutí. Čas pokročil a zbývala poslední hodina na to nejzajímavější.
S úderem druhé hodiny odpolední oficiálně den otevřených dveří končí a s drobným zdržením opouštíme areál a jdeme na tramvaj směr město. Michal mě přesvědčil, že pokaždé, když je v Ostravě, jde na radniční věž, a než jsem se nadál, byl jsem tam taky. Naštěstí zde mají výtahy až nahoru, po celodenní chůzi by se mi pěšky po schodech vážně nechtělo. Ten pohled na Ostravu z výšky za to ale tál a za doplnění výkladu usměvavé průvodkyně dvojnásob. Zjištění, že Vítkovická železárna si dala cíl jednu z vysokých pecí díky výtahu zpřístupnit veřejnosti „zevnitř“ a počítačově simulovat odpich železa, bylo nádherné. Poslední fotka zveřejněná nad tímto odstavcem pochází právě z věže. Dále nám bylo řečeno, že v Ostravě již havíře nenajdeme, protože poslední důl byl již uzavřen a zbyly zde jen haldy, na kterých se kvůli procesům uvnitř neudrží nikdy sníh. V dáli za městem směr Karviná je vidět uhelná elektrárna a další doly, zde údajně ještě fungující.
Poté jsme věž opustili a po návštěvě prodejny potravin se vydali na hlavní nádraží. Zde kvůli opravě I. nástupiště mám vyfoceno pendolino u nástupišť směr Frýdlant. Okolo půl páté se na pragotronu objevuje rychlík na Brno, do kterého zmoženi nastupujeme. Michal usíná hned za Svinovem, já až u Jistebníku. Probouzíme se oba v Brně - Černovicích a kladně hodnotíme tuto velmi zdařilou akci.
Během dojezdu na naše hlavní nádraží přemýšlíme, zda naše druhá velká železárna v Třinci pořádá také dny otevřených dveří, protože výroba kolejnic může být přinejmenším zajímavá. No, snad se to povede někdy příště. Nyní mi zbývá jenom jedna věc ohledně dráhy železné – těšit se na sobotu a tradiční Pálavský okruh. Snad bude slunečné počasí již od rána.
Text a foto: Honza NEKVAPIL