Malé zamyšlení nad velkou stávkou
Jak patrno z předchozího příspěvku, postihla naši zemi stávka. Stalo se tak ve čtvrtek 16.6. a kolega Honza popsal tuto situaci z pozice fotografa, který byl v té době v centru dění. Já bych se na věc podíval trošku jinak. Stávka je jistou krajní možností, jak v demokratickém systému vyjádřit, že něco není v pořádku a donutit vedoucí garnituru, aby více přemýšlela nad svými činy. Tou poslední možností už by byla snad pouze defenestrace, která se v hluboké minulosti také osvědčila. Tenkrát asi ale neuměli dělat lidé stávku. Otázkou však zůstává, zda stávka nebyla ukvapená a pokud nebyla, tak zda vůbec měla, nebo bude mít nějaký efekt. Je nad slunce jasné, že reformovat spoustu věcí v naší zemi je potřeba, ale s tím už se mělo začít v devadesátých letech a zcela jinak. Je sice chvályhodné, že se dopraváci i nádražáci postavili za lidové masy, ale leckdy by i občan mohl stávkovat právě tak za to, aby i oni zlepšili své služby a přístup k zákazníkům. Nehledě na to, že jsou na železnici lidé, kteří pobírají větší platy, než leckterý politik a ve vzduchu visí dotaz, zda si to zaslouží. A podíváme-li se na věc očima politika co se dostal v kariéře až do sněmovny, tomu je možná sice líto, že někdo vyhlásil stávku, ale bere to pouze jako zprávu dne. Má svoje jisté. Tak co by se staral. Kde je chyba? Selským rozumem odvodíme, že všude, v celém systému. Se státem je to vlastně jako s rodinou. Ve velké většině jsou děti obrazem rodičů a společnost obrazem vlády a naopak. A s reformami u nás je to asi jako v situaci, kdy tatínek vysvětluje synovi, že alkohol a tabák škodí zdraví, měl by se tedy toho vyvarovat... a u té přednášky pije kořalku a kouří. Pokud by měli lidé reformy pochopit a všichni v čele s železničáři je ustát, není nic jednoduššího, než začít s nimi od vlády. Je samozřejmě pochopitelné, že když železničáři sáhnete na jeho výhody, mezi kteréžto patří hlavně režijní jízdenka, bude se vztekat. Ať mu místo ní slíbíte cokoli. Ono jet o prázdninách na dovolenou vlakem skoro zadarmo a přijet do cíle odpočatí, nebo jet za tisíce autem a ve stresu, to je sto a jeden. Železničář je někdo, je zvyklý na vlak a tyto jízdenky tu existují snad již od dob dráhy Ferdinandovy. Ale kdyby si politici řekli: „Tak my se v rámci šetření vzdáme nízkých cen v naší kantýně, šatného, příspěvků na byt, telefon, služebního auta a snížíme si platy o padesát procent, prostě půjdem příkladem…“ Už by si i obyčejný občan nechal leccos líbit. Prozatím veškeré kroky v této zemi směřovaly zdola nahoru, systémem „nejdřív kmán a potom možná pán.“ A to budí dojem, že lidstvo v podhradí dělá jen na to, aby se lidé na hradě měli dobře. Pak se stávkuje, nejezdí vlaky, odboráři si ničí hlasivky na demonstracích a vládnoucí garnitura má z toho legraci, proč ne, jich se to v podstatě nedotklo. Neviděl jsem politika, že by použil MHD, o vlacích ani nemluvím. Na velkou vzdálenost si letí letadlem, na malou vzdálenost má přece auto. To auto vlastně ani nemusí řídit, jen se veze. Stávka se tedy dotkla ponejvíce řadového občana, ne všichni máme auta. Já neříkám, že jsem to měl stávkujícím za zlé, v něčem jim rozumím, ale lepší než stávkovat, by bylo se rozumně mezi sebou dohodnout a volit ve volbách jinak, hlavně změnit systém v politice. Možná by také pomohlo zavést čestnou funkci poslance, tj., že každý poslanec zvolený do parlamentu, by vykonával své občanské povolání a za funkci poslance by nebral žádný plat - byla by pro něj čest, že ho lid zvolil. Nejen že by se tím dost ušetřilo, ale takový člověk by více myslel na lidi, to moře výhod by ho nezaslepilo. A vlaky by mohly dále v klidu jezdit, bylo by i na výhody a dost možná i na nové soupravy pro celou zemi. Ale dokud to bude nastaveno tak, že peníze budou ví, než lidský charakter, můžete se milí pánové v modrém ustávkovat a třeba i celý rok a nikam to nepovede. Vlastně ano povede… budeme zdravější, neboť stávka donutila lidi vytáhnout kola…
Text: Kamil KYZLINK