2.4.2011 Otevření výtopny Zdice a exkurze do pivovaru Herold
„Cink cink, cink cink“ Co se to sakra děje? Venku je tma a je přece sobota, tak proč mi zvoní budík na mobilu, ještě ke všemu s tóny přejezdu ve výstraze? Líně otevírám oči a rozsvěcuji lampu. Na hodinách je strašný čas okolo čtvrt na čtyři ráno. Usedám na postel a v hlavě se mi honí otázky, zda jsem ještě šotouš, nebo už šílenec. Den předtím jsem byl na bowlingu a i když jsem přišel ještě docela brzo z této vydařené akce, přece jen později, než jsem původně předpokládal. Pravděpodobně tento fakt je i důvodem, proč v polospánku vstávám a naposledy kontroluji, zda mám vše, co mít mám. Snídani beru do batohu, protože ve vlaku vždy vytráví a tiše odcházím s domu, kde se nehne ani myš. Obvykle chodívám na hlavní nádraží pěšky, nicméně tentokrát rád využívám „ilegálních závodů autobusů“, které se konají každou noc v Brně. Díky tomu jsem na hlavním ještě před čtvrtou ráno a netrpělivě očekávám soupravu Františka Křižíka, která je přistavena okolo 4.15. Usedám, jím část snídaně a usínám.
Již jako fungující a trochu odpočatý se probouzím na Novém spojení a zjišťuji, že máme docela slušný náskok. V Praze na hlavním přijíždíme k nástupišti, u jehož druhé hrany stojí elefant na Beroun, který jsem nedoufal, že stihnu. Naštěstí se povedlo a ničím nerušen a bez mimořádné události na trati 171 dojíždím okolo osmé do Berouna. Zde zjišťuji smutný fakt, že nádraží a hlavně kolejiště vypadá ještě hůře než na podzim, i když to snad ani nejde. Vyhlížím zpožděného „Švejka“, který se po dvaceti minutách objevuje. V čele místo očekávané Bardotky je ale Brejlovec z produkce CZ LOKO Česká Třebová v najbrtu. Smutně uklízím foťák a nastupuji.
Po necelých 15 minutách se přede mnou objevuje moderní nádraží s digitálními pragotrony. Vystupuji z rychlíku, a protože mám spoustu času do otevření výtopny, jdu si prohlédnout Zdice. Již cestou z nádraží potkávám postaršího příjemně vypadajícího Jardu z Černošic u Prahy, se kterým se náhodou dávám do řeči a zjišťuji, že se mi bude hodit jako místní znalec tratí, míst na focení a jízdních řádů. Vysvětlil mi například, že Zdice před modernizací byly velké seřaďovací nádraží, nicméně kvůli úsporám byla většina nákladních kolejí vytrhána a nenahrazena. Mezitím čas pokročil a já se přesunul na berounské zhlaví, abych očekával Herold expres vedený nádhernou M262.1117 a několika vlečňáky. Poté jsem se vydal k výtopně nacházející se nedaleko nádraží.
Zde jsem zjistil, že kromě vlaků v ní najdu i staré nádherné automobily, autobusy a hasičskou techniku. Chybět samo sebou nemohl soudek s nápisem Herold, usměvavé mladé dámy prodávající pivo a další občerstvení a Třebáňská hudební skupina, která svým zpěvem a hraním krásně doplňovala historii zde vystavovanou. Po odfocení všeho možného jsem usedl s Jardou ke svačině z vlastních zásob doplněných o Herolda v kelímku. Poté již opět nastal čas přesunout se na nádraží a nastoupit do Herold expresu ve směru Březnice.
Cestou jsem se od Jardy dověděl další zajímavé věci o řece Litavce, bývalé odbočce z trati na stavbu Orlické přehrady i o Brdech a v okolí proklínaném radaru. Dále jsem zjistil smutný fakt, že na trati je dálkovina řízená z Březnice, proto jsou stanice pozamykané, zamřížované a lidově řečeno v nich chcípl pes. Mezitím proběhl vlakem průvodčí alias chodící výčep a my samozřejmě neodolali a během chvíle jsme již pomlouvali pivo Starobrno, které Jarda znal a zároveň by ho nejraději neznal. To už jsme s vlakem pomalu dojížděli do Březnice, na minutu přesně.
Po příjezdu se průvodčí ujal celé bandy nedočkavců a v čele skupiny vyrazil k pivovaru. Tam jsme byli rozděleni na dvě skupiny, jedna šla na prohlídku pivovaru a druhá na akce pořádané v zahradě blízkého zámku. Společně s Jardou jsme nejdříve zamířili s panem průvodcem, věčně usměvavým chlapíkem do sladovny. Po schodech, kde se do hlavy nepraští jen trpaslík, jsme vystoupali až pod střechu, kde se suší slad, a poté jsme postupně klesali do místnosti, kde je slad uložen, kde se čistí a kde se nechává klíčit. Za nabídku pana průvodce, slad z hromady ochutnat, já a určitě i spousta dalších děkujeme, akorát po této ochutnávce vznikla ohromná chuť na pivo. Naštěstí jsme se již přesouvali do varny, kde nebylo co pokazit a my mohli obdivovat masivní kovové konstrukce. Dále jsme viděli zbytky po vaření, mláto, o které se můžou okolní vepříny porvat, protože obsahuje velké množství výživných látek. Zda jsou po tomto žrádle prasata také „pod vlivem“, pan průvodce se smíchem odpovědět nedokázal. Následovala jednoznačně nejzajímavější část exkurze, neboť jsme zamířili pod zem do krásně klenutých sklepů. Nejprve jsme viděli nádherné obří vany s připraveným chlazením a pak konečně 90 hektolitrů velké tanky, všechny plné voňavé dvanáctky, kterou jsme dostali ochutnat v plechových džbánech. To už nastal čas exkurzi ukončit a pan průvodce si vzal druhou skupinu. My s Jardou zamířili do zámecké zahrady, kde jsme nadávali na sluníčko, které začalo svítit na naše hlavy. Mezitím jsme zjistili, že v zahradě je program jen pro malé děti, proto jsme se vydali zpět, kde jsem na dvoře potkali druhou skupinu mířící ke sklepům. Na otázku pana průvodce, zda jdeme na druhé kolo, jsme neváhali ani minutu. Ve sklepě se mi povedl menší skandál, protože po odebrání korbelu a napití se povídám panu průvodci: „Tož dobré škopek máš, kemo.“ Průvodce se dal do smíchu a bylo na něm vidět, že k Brnu má vztah a ví, co jsem řekl, nicméně o dalších návštěvnících, převážně z Prahy, se to podle výrazu říci nedá. Jejich výraz jako po spadnutí z višně a šuškání „cože to říkal?“ byl vše vypovídající.
To už nás ale opět honil čas a po nákupu několika lahví do Brna, kde Herolda neseženu, jsem se vydal do stanice k Herold expresu, kde bylo nejhorší čekání, neboť cedulku „WC se nesmí používat, pokud vlak stojí ve stanici“ zná asi každý, ale respektovat ji po návštěvě pivovaru je přinejmenším nesnadné. Nakonec vše dobře dopadlo a mě bylo úzko, protože jsme měli zpoždění a já měl ve Zdicích pouze 3 minuty na přestup. Naštěstí byl pan strojvedoucí člověk, který za to uměl vzít, proto jsem ve Zdicích stihl rychlík bez problému a vydal se k Berounu, kde jsem se loučil s Jardou, který čekal na osobák domů do Černošic. Já dojel až do Prahy na hlavní, kde jsem v ČD centru získal i místenku za 0,- do Slovenské strely. Soupravy Pendolino sice nijak neprožívám, ale proč sedět ve vlaku asi o 20 minut déle, když se dá jet Pinďou zadarmo. Z cesty si pamatuji akorát mimořádné vysazování kohosi v Tuklatech a průjezd Židenicemi. Ale upřímně musím říct, že sedačky mně tvrdé tak moc nepřišly, akorát místa na nohy mohlo být víc. No, třeba se zdaří ČD nákup příště.
Po příchodu domů jsem si dal pozdní obědovečeři, teplou vanu a pln zajímavých zážitků padl utaháním do postele. Snad se brzy podobná akce bude opakovat, kéž by někde blíže Brnu. Ale i kdyby ne, jak říkal Jarda: „Uvidíme se tu příští rok, ne? Kemo...“
Text a fotografie: Honza NEKVAPIL