Malé zamyšlení nad tím, proč máme rádi železnici
Lidé jsou různí: někdo holduje fotbalu, někdo miluje zvířata, jiný zase dobré jídlo či krásné ženy. A já často slýchám větičku: „Co na těch vlacích vidíš?“ Ano, co vlastně? Proč lidé, mezi něž bezesporu patříme i my, mají rádi železnici? Podívá-li se na železnici realista, zákonitě si tuto otázku musí položit, protože co je na dráze v dnešní době hodno obdivu? Média nás masírují zprávami o miliardách utopených v koridorech, o hořících rychlících, nařezaných kolejích či opilých výpravčích. Většina mých známých po vyslovení slova vlak znejistí a okamžitě mi vyjmenují několikero negativ, mezi kterými prim drží vysoká cena a zpoždění. Když se snažím hájit třeba romantické lokálky, s hrůzou zjišťuji, že i těch rapidně ubývá a nejčastějším důvodem je „nerentabilnost.“ Sama dráha už není jedna firma, ale firem několik a tak chudák cestující netuší zda vůbec dojede. Tak proč máme rádi vlaky?
Tohle vše byl pohled realisty. Ale železniční fandovství zde existuje více než století a jeho počátky se datují do dob krátce po uvedení fenoménu železnice do provozu. V roce 1905 se nad otázkou, proč lidé obdivují vlaky, zamýšlel i Sigmund Freud, známý rakouský lékař a psycholog. Jeho teorie byla vcelku svérázná: uvádí, že zájem o železnici je způsoben mechanickými vzruchy, které dráždí houpání, kolébání nebo vyhazování do vzduchu. Otřásání při cestě vlakem má tak fascinující účinky na starší chlapce, že se všichni alespoň jednou za život zatouží stát průvodčím nebo strojvedoucím. Dění na železnici vzbuzuje u nich nevysvětlitelný zájem mimořádné síly a v období fantazijní činnosti (krátce před pubertou) se jim stává jádrem vyloženě sexuální symboliky. Nutkání k takovému spojení jízdy po železnici se sexualitou zřejmě vychází ze slastné povahy pohybových počitků – to uvádí ve své teorii Freud.
Od jeho doby uplynula řádka let a fandovství přetrvalo, sexuální podtext bych mu však zrovna nepřisuzoval, spíše asexuální, neboť nejen ze své zkušenosti vím, že ženám - partnerkám, tento zájem často vadí i když i mezi ženami najdeme obdivovatelky železnice. Já mám pro to vysvětlení zcela jiné - dnešní fandovství železnice je o přátelství a o únicích z reality všedních dnů, někdy splnění dětských snů. Realista vidí ve vlaku kus neforemného plechu, automobilista zbytečnost, která jej zdržuje na přejezdech. Fanoušek však kus techniky, ty hodiny strávené v dílnách a jde-li o parní lokomotivu, tak tu inteligenci a nápaditost tehdejších inženýrů, mistrů a zámečníků. Kde jinde potkáme své dobré přátelé, se kterými si máme co říci, než právě na toulkách okolo vlaků.
Začátkem 21. století se pro tyto lidi vžilo slovo „šotouš“ (z anglického to shoot - střílet, fotit, pořizovat snímky), právě v anglosaských zemích se také ještě užívá slov trainfans či trainspotters. S tím focením to však není tak jednoznačné, ne každý fanoušek železnice fotí a ne každý fotograf železnice je její fanda. Já razím ryze český ekvivalent „vlakař.“ Jeden časopis uvedl, že není snad tak specifický obor, který by měl tolik obdivovatelů jako právě doprava. A jeden zajímavý průzkum uvedl, že na prvém místě u fandů se drží auta a motorky a na druhém jsou to právě vlaky, takže na nich musí být cosi fascinujícího. A je to tak.
Shrnu-li to, jsou to dálky, technika, i ten respekt z velikosti a jakýsi dril a řád, který kolem vlaků vládne, nebo by vládnout měl. A tak se milenky, přítelkyně a manželky mohou stavět třeba na hlavu, dokud bude železnice (a Kolejová) fungovat, neustále se budou muset se svými fanoušky železnice dělit o místo v popředí s vlaky, vláčky a toulkami po kolejích. A snad je to tak i dobře…
Text a foto: Kamil KYZLINK