Kolejáci srovnávají: RegioJet vs ČD
Internetem i klasickými médii teď hýbe jedna událost. Soukromý dopravce RegioJet (Student Agency), expandoval na úsek 1. koridoru Břeclav – Praha. Se svými žlutými soupravami od neděle 11. prosince 2016 jezdí mezi Bratislavou a Prahou a Starým Městem u Uherského Hradiště a Prahou. Ohlas napříč veřejností je jasně pro vlaky žluté barvy, zatímco mnohým pravověrným železničářům vstávají vlasy hrůzou. Tak jak to vlastně tedy je? Média, která se pokusila o okamžité srovnání, nebyla zcela přesná, protože srovnávala rozdílné třídy. A dále hodně záleží na tom, jakýma očima se na celou věc podíváte. Než tak učiníme my, dovolte něco základních informací. Co nabízejí za cenu jízdenky oba dopravci mezi Brnem a Prahou ve 2. třídě? A to bez jakékoli slevy, předem zaplacené - tedy příjdu, koupím jízdenku, jedu...
ČD nabízí za cenu 219 korun (což je akční cena pouze pro tuto relaci a není podmíněna držením InKarty) přepravu v kupé se šesti místy. Chcete-li mít jistotu místa, musíte si připlatit 35 korun za místenku. Některé spoje mají k dispozici Wi-Fi, většinou však jde o její dosah z vozů první třídy. Toť vše. „A co by ještě měly dráhy nabízet, kromě přepravy? Já jsem zvyklý sednout do vlaku, nechat si zkontrolovat jízdenku a užívat si cestu. Ne aby mě každou chvíli někdo obtěžoval,“ uvedl v debatě k tématu jeden uživatel sociální sítě z řad odborných kruhů. K možnosti připojení k internetu se vyjádřil druhý: „Při jízdě vlakem se má člověk dívat z okna, ne do notebooku. I když uznávám, že s přibývajícími protihlukovými stěnami je to problém...“
Žlutý vlak Radima Jančury za stejnou cenu 219 korun ve třídě Standard (což odpovídá 2. třídě u ČD), nabízí přepravu a místenku, bez jízdenky s rezervací svého místa se do vlaku prostě člověk nedostane, kupé se šesti místy s polohovatelnými sedadly. Dále pak cca 3 deci balené vody a noviny. A to pořád není vše. Cestující ve všech třídách má nárok na teplý nápoj zdarma (káva, čaj), nebo chlazený jablečný mošt. Wi-fi funguje napříč celou soupravou. Co se týká občerstvení k prodeji, zatímco ve vlacích ČD se lehká snídaně dá pořídit hodně nad 50 korun, u RegioJetu se po ránu nasnídáte do padesátikoruny a to docela vydatně. „A vy nevydržíte 2 a půl hodiny nejíst?“ oponoval opět uživatel sociální sítě, z řad odborníků, na moje porovnání, „já se nasnídám doma a naobědvám až v Praze.“ pokračoval. Jistě, není problém vydržet tu chvíli bez jídla. Ale nejsem jen já. Jsou zde tací, kteří to z nějakého důvodu nestihnou, nebo prostě jíst musí a ty to potěší. O tom, že jak u ČD tak u RegioJetu se nikde ve vlaku nekouří, snad nemusím ani psát. Takto by se na to dívala veřejnost, obzvláště ta naše, česká. Našinci totiž rádi slyší na slovíčko „zdarma.“ A když jsme si řekli, že ČD nabízí ve 2. třídě pouze svezení a konkurence ještě něco navíc, je jasné kam veřejnost obrátí oči...
Pak je tady ještě jeden pohled... Mnoho desítek let jezdil po našich kolejích jediný dopravce. To jsou léta zkušenosti, léta praxe. Spousta železničářů svou práci bere jako koníčka a rozumí jí. Vlaky byly vždy v provozuschopném stavu a i když ještě dnes lze na trati vidět vozidla mnoho desítek let stará, stále fungují a konkurují těm novým. To už mluví za vše. Zatímco nějaký člověk si docela nedávno koupil pár vlaků a začal s nimi jezdit. Nešlo si nevšimnout mnoha mimořádných událostí, mj. projetí návěsti stůj. V takových momentech se člověk ptá, i když mají třeba lepší kulturu cestování, ale mají ti lidé i zkušenosti? Dá se jim věřit? Dostaneme sice kávu zdarma, ale dovezou nás bezpečně? České dráhy sice taky nejezdí zcela bezchybně, ale přece jen, v určitých obměnách je tady máme skoro sto let, ať už se jmenovaly jakkoli.
Tak a teď už k naší cestě. Za Kolejovou jsme dostali tu možnost, absolvovat z Brna cestu spojem RegioJet, který vyjížděl na trať poprvé, z Bratislavy. Měli jsme jízdenku s místenkou třídy Relax (což odpovídá zhruba 1. třídě u ČD). Vlak dále nabízí ještě třídu Business, což jsou 4 místa v oddíle (toto odpovídá třídě Business v soupravách RailJet u ČD a OBB, nebo jsem se setkal s označením 1 plus). Naše jízdenka do „jedničky“ stála 598 korun za dva, tedy 299 korun za osobu. Vlak přijel do Brna na minutu přesně a první zájemci tedy mohli nastupovat. Uvítala nás usměvavá slovenská stevardka, která, kdybychom si přáli, by nám ukázala naše místa. Označení míst jsou ale dobře značena a plán obsazenosti vozů má soukromý dopravce i na svém webu. Už jsme tak věděli z domu, kde budeme sedět. Sedadla jsou prostorná, kožená. I silnější člověk se celkem pohodlně posadí. Kámen úrazu je po sklopení stolečku, na sedačce před vámi. Už tak je mezi sedadly málo místa na nohy a po sklopení stolečku se můžete sotva hnout. Můžete si sice na stolek dát noviny, občerstvení atd., ale vy musíte sedět téměř nehnutě. Dost mě zamrzelo, že sedadla nešla polohovat. Možná jinak to bylo u sedadel na tzv. čtyřce, se stolkem uprostřed. Vlak vyjel, opět na minutu přesně a mužský hlas z reproduktorů, co se představil jako Lukáš, sděloval detaily o jízdě. Zatímco jsme uháněli přes Židenice, donesla nám stevardka malou láhev vody a ptala se, zda si dáme nějaký teplý nápoj. Na výběr je, jak už jsem uvedl, káva nebo mátový čaj s medem. Předseda Jirka si dal kávu, já dal přednost chlazenému nápoji zdarma a vybral si jablečný mošt. Za moment jsme byli obslouženi. Nápoje nám slečna vlakuška donesla v papírových kelímcích s logem firmy a milými obrázky. Kelímky měly na sobě víčka, čili nehrozilo ušpinění v případě razantnější jízdy, či brzdění. Mošt byl výborně chlazený. Já vyzkoušel i něco z jídelního lístku. Na výběr jsou v něm pochutiny od 15 až zhruba do 100 korun. Docela mě překvapila 320g porce kuřecích řízečků se salátem, za pouhých 80 korun. To jsem si tedy nedal, ale zkusil jsem dva croissanty se šunkou a sýrem. Za 40 korun jsem obdržel 2 velké housky s neošizeným kusem šunky a sýra. K nim ještě pytlík s vlhčeným ubrouskem. Pojídal jsem, zatímco Koleják Jirka fotil. Po vlaku se dalo pohodlně pohybovat, protože kromě stevardů se v uličkách nikdo nepohyboval. Nedalo mi, abych nevyzkoušel wi-fi připojení, fungovalo v rámci možností jak na mobilu, tak na tabletu. Dokonce jsem dělal i živý videovstup na internet, byť s problémem, protože signál wi-fi kolísal. Ale tento problém je na trati z Brna do Prahy i ve vozech ČD. Vydal jsem se projít soupravu. Jak už jsem uvedl, lze si vybrat ze 3 tříd: Business, Relax a Standard. Každá má svoje specifika. Nejzajímavější pro cestující je asi vůz Astra, který je velkoprostorový, má infosystém s informacemi o poloze vlaku, rychlosti, čase a v opěrkách sedaček je umístěn zábavní systém. Tam si cestující mohou číst e-knihy, poslouchat hudbu, nebo sledovat filmy. Personál na požádání zapůjčí sluchátka. Jeden uživatel sociální sítě však 13. prosince online z vlaku uvedl: „Sedím ve voze Astra a klepu kosu, protože tu nejde topení...“ Při naší cestě vše fungovalo. Rodiče s dětmi ocení kupé s hernou. Je to prostorný oddíl se šesti místy k sezení a prostorem, kde si děti mohou hrát. V oddíle jsou k dispozici hračky a pěnové komponenty, aby si děti při hře neublížily. V oddíle je rovněž obrazovka, na které běží pohádky. ČD rovněž mají takto vybavený dokonce celý vlak, jezdí jako Vláček-Hráček, ale ne na tomto úseku. V soupravách OBB a ČD RailJet je dětské kino. Dokonale nás překvapily toalety. Všude čisto, tekla teplá i studená voda, prostor voněl a byla zde dokonce orchidej. (Tu už dopravce na WC měl, když jsem s ním jel před časem s naší Kolejačkou Karolínkou z Ostravy do Ústí nad Orlicí). Kousek za Pardubicemi si dáváme pivo. Sice lahvovou, ale perfektně vychlazenou dvanáctku za dvacetikorunu. (Ve vlacích pivo obecně pořídíte zhruba od 25 až třeba do 70 korun, záleží na firmě, která prodává občerstvení.)
Asi o 4 minuty dříve před plánovaným příjezdem se blížíme k hlavnímu pražskému nádraží, proto chvíli stojíme na Novém spojení. Hlas z reproduktoru oznamuje, aby se lidé neznepokojovali, že vlak zastavil z dopravních důvodů. Toto hlášení zaznělo při naší cestě už před Svitavama, kdy vlak najednou prudce zabrzdil. Pravý důvod drsného zastavení nám však zůstal skryt. V Praze na nás čekalo pár zvědavců s fotoaparáty a pár lidí, co vítalo své blízké. My si šli ještě vyfotit lokomotivu Vectron, která byla v čele soupravy. Zbyl čas i na foto se stevardkou.
V Praze jsme si koupili jízdenky do 1. třídy a místenky na vlak EC 173 Hungaria. Oba Kolejáci, jak náš předseda, tak já, jsme držiteli InKarty 50, což zaručuje poloviční zákaznické jízdné. Cesta zpět nás tedy oba, včetně místenek, se slevou IN50 a ještě se skupinovou slevou, přišla na 522 korun. Čili o něco levněji, než s Jančurovým vlakem. Ale ten den naše dráhy, jakožto národní dopravce, neměly svůj den. Hungaria přijela do Prahy se zpožděním 5 minut. To by nebyla žádná tragédie, vlak má v Praze pobyt skoro půl hodiny. Jako držitelé jízdenek první třídy jsme mohli využít čekárnu ČD Lounge. Byl tam sice ochotný a příjemný pán a výborně chlazená voda, i avizovaná wifina šlapala, ale byl tam taky silný zápach a těžký vzduch. A smůla drah pokračovala. Vlak EC Hungaria je řazen z vozů maďarské železniční správy MÁV. Vozy první třídy mají prostorná kupé pro šest cestujících, s polohovatelnými sedadly z příjemného plyše. Cestující má dostatek místa na nohy a to i když si vytáhne stolek z boku sedačky. Kámen úrazu byly na voze toalety. Na jednom představku bylo WC ucpané a jeho obsah už hrozil vylitím na podlahu,(toto se nám na stejném vlaku, jen ve voze 2. třídy stalo už jednou), na druhém představku netekla voda. „My jsme tranzitní zemí, tento vlak tu jen projíždí, my to nevyřešíme. To měli řešit Němci.“ naříkal průvodčí na rozhořčené výtky cestujících. I z Prahy vyjíždíme o 5 minut později. Průvodčí zkontroloval jízdenky a donesl nám balenou vodu s novinami. Vody dostáváme o 2 deci víc než u Jančury. Mladý slovenský pár, co seděl naproti, odešel do jídelního vozu. Mezitím souprava, než jsme dorazili do Pardubic, dvakrát docela nešetrně mimořádně zabrzdila. Pokud někdo zrovna šel chodbičkou, asi nebyl rád. Klimatizace nasála zápach spálené gumy. Pokaždé se ale jelo dál. Nikdo však nic neoznámil. Po návratu páru z jídelního vozu jsem hned vyzvídal, co a jak. Slečna odpověděla, že jídelák je plný, že mnozí čekají na jídlo. Ona sama že neměla moc dobré jídlo, její partner si však jídlo chválil. Paní vedle mě, co cestovala do Břeclavi uvedla, že na Hungarii jsou problémy často. O deset minut později doráží souprava do Brna. Nám s předsedou to nevadí, na přestup na vlak domů máme více jak půl hodiny čas. Loučíme se s osazenstvem kupé a vystupujeme. No, kdybych to bral okem cestujícího, pro kterého je vlak pouze prostředek, co ho má někam dopravit, v tu neděli by to bohužel ČD prohrály a Jančurův vlak by dostal bod. Ale jak už jsem řekl, je mnoho pohledů, jak se na to dívat. Pro nás platí, že člověk kávu, noviny, i internet vcelku oželí, i když jsou to věci potěšující. Vlak má být v prvé řadě bezpečný, pak až pohodlný. Pak nás může těšit, i jak vypadá. Jestli je modrý, zelený, nebo žlutý. Ten žlutý je krásný, starají se tam o cestující hezké slečny, ale jestli bude i bezpečný, to ukáže až čas... Zatím stále trošku více věříme těm vlakům modrým a hlavně těm historickým. Alespoň my, Kolejáci.
Text a foto: Kamil Kyzlink a Jiří Šimkůj