10.-19.7.2021 (Nejen) za drážními zajímavostmi severních Čech
Léto přineslo, jako loni, uklidnění situace okolo koronaviru, mohli jsme pouvažovat kam se vydat. Pomohl nám kamarád Petr, se kterým se znám od dětství. Bydlí na trati mezi Ústím nad Labem a Děčínem. A to doslova, jak se dozvíte níže. Bydlí v obci Povrly, části Roztoky. Nabídl nám, abychom přijeli, že nás povozí po zajímavostech širokého okolí. Cíl byl znám, mohlo se jet. Už cesta tam byla malinko dobrodružná. Pamatuju doby, kdy každý vlak Eurocity z Maďarska jezdil do Německa a do Děčína se z Brna dalo dojet každé dvě hodiny. Dnes valná většina mezinárodních vlaků končí v Praze, přímé vlaky co vás dovezou na sever Čech zbyly pouze dva. My si vybrali vlak EC Hungaria. Na Břeclavsku se v tu dobu opravoval úsek trati, stejně jako kolem Bratislavy a to i přes to že byla druhá letní, dosti teplá, sobota. Vlak si už do Brna dovezl 45 minut zpoždění. O místa jsme se bát nemuseli, dlouho dopředu jsem zajistil místenky, abychom s Kolejačkou Karolínkou nestáli na nohou... a ještě ne na vlastních. Další komplikací bylo, že na koridoru na Třebovou probíhají přípravné práce na nadcházející výluku. Většina mezinárodních vlaků jezdí přes Vysočinu. Trať sice krásnější na krajinu než ta koridorová, ale pomalejší. Nastoupili jsme tedy do modernizovaného maďarského vozu Astra, velkoprostorového a plně klimatizovaného... a vlak vyrazil. Mám rád ten pocit, když vlak skoro tři hodiny jen jede a jede. Za okny se měnil ráz krajiny, od té zvlněné přes Vysočinu, po nížinu u Kolína až po opět rozbitou u Poříčan. Tam si to vlak dotáhnul na celou hodinu zpoždění. Když jsme opouštěli Prahu, měli jsme podle jízdního řádu vystupovat v Ústí. Za okny Vltavu vystřídalo Labe a opět kopečky. Minuli jsme Větruši s lanovkou a vlak dojel slavně na ústecké hlavní nádraží. Tam už nás čekal Petr s autem, aby nás odvezl do našeho dočasného bydliště. Tím byl...
... dům mezi dvěmi tratěmi
Asi si řeknete, jak může být dům drážní zajímavost. Sám o sobě jistě ne, spíš tím, kde leží. Kdo náš web sleduje, ví že už o něm byla zmínka v reportáži z NDŽ v Děčíně. Zadní stěna domu, kde kamarád žije, totiž přímo naléhá na trať Praha – Děčín – Drážďany. Když jsem tam jezdil ještě jako kluk, za domem byl taras s udírnou a odtud jsem vydržel celé hodiny sledovat vlaky. Pro šotouše dům snů, na vlaky si lze téměř sáhnout. V koupelně má člověk chvíli pocit, když jede vlak od Ústí, že se řítí přímo na něj. A z kuchyně v prvním patře, tam by se asi daly dělat nádherné fotky vlaků. Petr ale moji radost nesdílí, protože když jede náklad s kontejnery, drnčí skleničky v poličkách. A Správa železnic se moc nestará o odvodňovací kanálky podél trati, takže při velké vodě má Petr na dvorku veškeré vyplavené bláto a listí. Z druhé strany domu je silnice na Hřensko a Labe. Na protějším břehu Labe je... další trať. Tentokrát trať, co vede z Kolína na Poděbrady, Ústí nad Labem západ a do Děčína překračuje Labe nádherným mostem. Vlaky jsou zde opravdu, kam jen se podíváte.
Lanovka na Ještěd
Před časem jsem slíbil Karolínce, že ji vezmu na Ještěd. Když jsem před časem navštívil Liberec, coby cvičenec Sokola, neopomněl jsem se na Ještěd vydat a moc se mi tam líbilo. Tedy hlavně kabinová lanovka: jediná kabinová lanovka provozována Českými drahami. Jde o kyvadlovou lanovku, zprovozněnou již v roce 1933, v roce 1975 prošla první velkou rekonstrukcí. Jezdí na ní protisměrně dvě kabiny s přepravní kapacitou 525 osob za hodinu, její šikmá délka je 1188 m a jízda trvá pouze 4 minuty. Před nedávnem prošla lanovka další rekonstrukcí, kdy byl v horní stanici vyměněn motor a celé řídící zařízení, včetně telekomunikace. Kabiny dostaly klasický Najbrt nátěr jako vozy ČD. Dolní stanice leží v liberecké části Horní Hanychov. Nedaleko začíná ještě lanovka sedačková, tu jsme však nevyzkoušeli. Protože jde o lanovku ČD, platí zde veškeré slevy dle SPPO, jen malinko upraveny. Dokonce zde stále platí i zpáteční jízdné. Z vrcholu Ještědu je nádherný výhled do okolí a my si ho užili díky krásnému počasí do sytosti.
Malé železniční muzeum Zubrnice
Když jsme jeden z dalších dnů uvažovali kam se vydat, pomohla náhoda. Psal jsem si s předsedou a on se ptal, jestli už jsme byli v Zubrnicích, když jsme v tom Ústeckém kraji. Hned jsem se zajímal, jak je to daleko. „Kdybychom to vzali přes Labe, je to v podstatě naproti v kopcích,“ přiblížil náš kamarád Petr a dodal, že přívoz přes Labe sice jezdí, ale jako kdy a jeho auto, že by mu stejně nesvěřil. Tak že to tím pádem musíme objet, nejbližší most je v Ústí. I tak tam ale do půl hodiny lze dojet. Potěšující zpráva. Obec Zubrnice leží nedaleko Velkého Března a její součástí je nejmladší skanzen v ČR, který má představit lidem, jak se asi žilo v pohraničí. V obci se totiž dochovalo mnoho staveb, hrázděných i zděných, například škola, mlýn, obchod... Nás ale zajímala budova železniční stanice z roku 1890. Ta je od roku 1985 kulturní památkou a je součástí trati Velké Březno – Lovečkovice. Ve stanici a okolo ní je právě plno zajímavostí. V budově samotné je historicky vybavená dopravní kancelář, s telegrafem, původním dopravním deníkem a starými pendlovkami. Můžete taky vidět původní čekárnu, pokladnu a místnost věnovanou úštěcké lokálce, tedy trati Velké Březno – Úštěk. Před stanicí jsou pak umístěny historické toalety, plně funkční, sloužící veřejnosti. Dále zde je také malé kolejiště LGB a kousek od něj depo se sbírkou drezín. Od těch s ručním pohonem, přes šlapací, až po motorové. Je tu i drezína z muzikálu Rebelové. V obvodu stanice pak stojí nákladní vozy, v nichž je expozice Světlo na železnici. Jde o sbírku různých lamp, svítilen, či jiných zdrojů světla, co se kdy používaly. V dalším voze je pak zabezpečovací technika. Hradlové přístroje, reléové zabezpečovací zařízení, JOP, dále telefony, ústředny, zvonky atd. V zadní části vozu jsou pak výměny, přestavníky, skříňka s výměnovými klíči a různé druhy přejezdových zabezpečovacích zařízení, taktéž funkčních. Vyzkoušel jsem a v prostoru vozu byl docela rachot. Asi bych tu vydržel hodně dlouho, ale kamarád je spíše automobilista a navíc se přiblížil konec provozní doby. Ještě zmíním že na trati je sezonní provoz historických vlaků a byly zde točeny scény do filmu Páni kluci.
Lanovka na Komáří hůrku
I lanovky jsou drážní vozidla a mám je v oblibě jako vlaky. Proto když jsem zjistil, že z nedalekého města Krupka, vede historicky cenná lanovka na Komáří hůrku, hned jsem u Petra sondoval, zda je v našich možnostech tam zajet. Bylo. Ke Komáří vížce, tak se totiž jmenuje hotýlek na vrcholu kopce, se dá vyjet autem. Ani Karolíně ani Petrovi se na sedačkovou lanovku moc nechtělo. Sedačková lanovka Bohosudov – Komáří vížka, je totiž nejstarší provozní lanovkou u nás. V nezměněné podobě je v provozu už od roku 1952. Její šikmá délka je 2348 m a jízdní doba 15 minut. Lanovka má dvoumístné odpojitelné sedačky a je tzv. systému Von Roll. Když jsme zaparkovali u horní stanice, šel jsem se tam ihned podívat. Natrefil jsem uvnitř na pracovníka a když viděl můj neskrývaný zájem, ochotně mi vše ukázal. Sedačka s cestujícími po vjezdu do stanice, se pohybuje po kolejnici u stropu po obvodu stanice. Zde výrazně zpomalí, takže lze pohodlně a bez stresu vystoupit. O kus dál případní zájemci o cestu dolů nastoupí a sedačka se vydá na konec stanice, kde vyrazí na cestu do údolí. „Lanovku vyrobili ještě soudruzi z Transporty Chrudim a je nejdelší v Česku. Akorát malinko hlučná,“ dodal nakonec vesele pán od lanovky. Jeho slova se potvrdily: když stroj spustil, už jsem mu nerozuměl. Ale osud mi nedopřál se projet. Karolínka nechtěla, zřejmě babičce lanovce nevěřila a Petr byl autem. Nakonec tedy zbylo jen u podívání. Napadlo mě, že jsem je mohl nechat u kávy a jet dolů a hned nahoru, ale pozdě bycha honit. Snad příště.
Vše jednou končí...
Viděli jsme toho mnohem, mnohem víc, ale to už s dráhou nesouvisí. Navštívili jsme Teplice, Terezín... tam by se snad ještě dala zmínit neslavná vlečka, po které jezdily nacisty vypravované transporty, samozřejmě Ústí a Děčín... Ale vše má svůj konec a bylo třeba myslet na návrat. A ten byl, jak jinak, s komplikacemi. Pár hodin před naším odjezdem okolí Děčína zasáhla průtrž mračen. Blesková povodeň se prohnala městem a mimo jiné zničila silnici u Hřenska a podemlela koridor kousek za českou hranicí. Takže náš vlak zůstal stát v Německu, ve stanici Krippen a my v Ústí hledali další alternativy. Když už měl vlak EC Hungaria 90 minut zpoždění, připadal v úvahu rychlík do Prahy, co jel na čas. Tak jsme do něj nastoupili a sotva jsme dosedli, hlásil rozhlas zvenčí, že EC nakonec dorazí. Vidina toho, že nebudeme muset přesedat, nás vyhnala z rychlíku ven, ten odjel a za moment dorazila i Hungaria. Jenže jsme se spletli. Po odjezdu z Ústí nám průvodčí sdělil, že v Praze stejně budeme přesedat, a to do maďarské soupravy, která cestou do Německa ukončila jízdu právě v Praze. A tak jsme tím pádem dorovnali zpoždění na dvě hodiny. Ale do Brna jsme nakonec dorazili celí a spokojení. Kdo by myslel, že severní Čechy jsou jen o nepřizpůsobivých menšinách a hnědém uhlí, ten se plete. Sami jsme se přesvědčili...
Text a foto: Kamil Kyzlink