8.12.2012 Předvánoční Drážďany
Přišel prosinec, napadlo to hnusné bílé mokré svinstvo a přišla tak nejspíše definitivní tečka pro veškeré parní jízdy. Co naplat, do jara to budeme muset vydržet, však máme jinou zábavu, jako je třeba focení v nádherně bílé přírodě. Jenže tam může jít člověk leda sám nebo s partou podobně bláznivých přátel. Že tato výprava dříve či později skončí v hospodě, je více než jisté. Poslední dobou tohle už pro mě moc není. Daleko víc mě láká poznávání nových měst. Po delší době se na mě opět usmálo štěstí, mám velice příjemnou a milou společnici Peťu, která se ráda vrhne do každé akce, která by mohla být alespoň trochu zajímavá. Jenže kam vlastně jet? Na co mladé cestovatelky obvykle slyší, jsou vánoční trhy. Kromě tradiční Prahy, která nás absolutně nelákala, jsme vybírali z Vídně, Budapešti a Drážďan. S ohledem na jazyk dané země, cenu dopravy, množství turistů a vyhlášenost místních vánočních trhů nakonec zvítězily Drážďany.
Jako jízdenka nám posloužila naprosto úžasná nabídka SONE+DB za pouhopouhých 700 korun. Sice jsme museli cestou přestupovat, ale za tu cenu se to dá určitě oželet. Další mínus této cesty byla doba odjezdu, jako jediný použitelný se jevil vlak EN 476 „Metropol“ s odjezdem přesně v jednu ráno. Jenže co by člověk neobětoval, aby měl na svůj výlet po Drážďanech co nejvíc času. Nicméně nebudu předbíhat a vezmu věci pěkně chronologicky.
Jak už bývá tradicí v našem sdružení před cestou nočním vlakem, ani my jsme nezamířili před odjezdem na kutě. Jenom s rozdílem, že místo hospody jsme skončili na tanečním parketu, kde mi moje drahá polovička dala co proto. Tančírna končila před jedenáctou večer, já tak měl čas se vzpamatovat. Dobalit batohy, teple se obléci a hurá do páteční noci a do víru velkoměsta, pokud se teda ta naše vesnička Brno, kde se zná pomalu každý s každým, dá tak vznešeně nazvat. Někdy po půl jedné jsme dorazili na hlavní a koupili jízdenku, která se nedá sehnat v předprodeji. Následně jsme zjistili, že si na kýžený vlak budeme muset o 20 minut déle počkat. Zpoždění postupně narostlo až na krásně kulatou půlhodinu, z hlavního jsme odráželi přesně o půl druhé v kupé ve společnosti spící Maďarky a nerudně vypadajícího Slováka. Že jsme cestu využili ke spánku je asi zbytečné říkat, nicméně v Děčíně jsme byli příjemně překvapení, že šikovní fírové a hlavně asi dlouhé pobyty v Pardubicích či Praze udělaly své. Vlak dojel do Děčína na minutu přesně.
Vypotáceli jsme se rozespalí z vlaku a zamířili do nádražní haly. Podobně jako místní bezdomovci jsme se jali okupovat ústřední topení. Pomohlo to, zahřáli jsme se a příjemně strávili 40 minut při čekání na osobák dál do Bad Schandau. To jsme ale ještě netušili, co nás čeká. Osobák byl tvořen jednotkou DB známou jako „Desiro“ a při otevření dveří studeně profouklo celým oddílem. Ještěže tahle hrůza v okolí Brna nejezdí… A také štěstí, že cesta touhle vymrzlou potvorou trvala jen 25 minut.
V Bad Schandau na nás čekal německý osobák, na jednom konci řídící vůz, na druhém lokomotiva. Uvnitř teplo a místo, parádička. S nadšením jsme přestoupili, stejně jako další cestující, vesměs ženy pracující jako uklízečky v některém z ubytovacích zařízení Drážďan. S ohledem na tuto skutečnost je zde asi zbytečné srovnávat pracovní trh náš a našich sousedů, když se to dotyčným evidentně vyplácí, práce takhle daleko od Děčína. Trať do hlavního saského města vede celou dobu podél řeky Labe, zde už nazývané jako Elbe. Z míst, kde vlak zastavoval, mě zaujal název Pirna. Jedná se o jednu z mála stanic na této trati. Mezitím se moje drahá pustila do plánování letního výletu, akorát s tím rozdílem, že by to bylo podél řeky a na kole. No, uvidíme…
Náš osobáček dojel na minutu přesně do stanice Dresden Hbf. Po vystoupení a pořízení několika fotek jsme se vydali pro místní nádražní krabičku. Poté jsme nádraží opustili, šli jsme totiž dál do centra dění. Místní kešky mě šokovaly. Tam, kde byste v Brně našli filmovku nebo krabičku od tiktaku se v tomto kešovém ráji nacházela krabice velikosti regular. V jedné takové pěkně velké jsem zanechal i Kamilův cestovní předmět – myšku. Snad se konečně holka podívá trochu do světa.
Pomalu, ale jistě jsme došli až do centra dění, na hlavní vánoční trhy. Jenže příliš brzo, kolem deváté, a to je na stáncích ještě zavřeno. Jistila to nedaleká obchodní pasáž podobná naší Galerii Vaňkovka, akorát že tahle byla mnohem větší. Protože nám byla pořádná zima, od vrchu až dolů jsme ji prošmejdili. Došlo i na nákup vánočních dárků a já konečně pochopil, proč sem většina Čechů míří. Ceny jsou zde skutečně příznivější než v naší vlasti. Třeba 0,3 litru kávy jsme zde pořídili za jedno „éčko“, tedy v přepočtu asi za 25 korun, což jsem v našem státečku zatím nezahlédl nikde. Prodavači milý, jazyk se dal použít libovolný, lidí zatím poměrně málo, zkrátka idylka.
Protože už jsme se dostatečně zahřáli, vyšli jsme zase do mrazivého dne a vrátili se zpět na trhy, kde už se prodávalo vše možné a málem i nemožné. Nicméně oproti trhům v Brně zde měly stánky úžasnou a dost často i pohyblivou výzdobu. A zelenými větvemi Němci rozhodně také nešetřili. Pomalu jsme došli až k místním atrakcím - kolejím pro děti a o jednu fotku se podělím. Jedna věc mi ovšem vadila. Tou bylo množství lidí, které se zde kolem dvanácté sešlo. Stánky jsou sice mnohem lépe seskupeny než u nás, ale uličkami se stejně skoro nedalo projít. A bohužel většina turistů mluvila česky. Kdyby nebyla taková zima, okamžitě bych si začal myslet, že jsem na sluncem zalitém Jadranu. V tu chvíli jsem si vybavil titulky o přecpaných vlacích do Drážďan nebo cosi o soukání strojvedoucího oknem do soupravy, aby vlak mohl jet. (Co je na tomto pravdy netuším, pouze se tahle zpráva ke mně dostala.) No, cesta zpět bude nejspíš ještě hodně zajímavá…
Ochutnal jsem poprvé v životě svařené pivo, zatímco Peťa si dala svařené víno nebo něco na ten způsob. Ovšem kdo by čekal, že dostane kelímek po vršek plný čehosi univerzálního, bude překvapen. Zákazník si musel k pití přikoupit hrníček za 2,5 Euro, ale když ho vrátil v pořádku, dostal tento finanční obnos zpět. Kdo chtěl z trhů originální suvenýr, mohl ho mít. Hold se máme od našich západních sousedů stále co učit. Moje svařené pivo (Glühbier) mělo svoje kouzlo. Ani jsem nečekal, že bude tak dobré. Přikládám pár fotek na dokreslení situace, obrázky řeknou obvykle víc než dlouhé věty… Trhy začínaly být přeplněné. Ještěže v mojí navigaci svítila spousta zadaných cílových bodů. Díky bohu, můj úžasný doprovod se již také aktivně věnuje geocachingu. Nemuseli jsme proto plánovat dlouho a jednoduše jsme vyrazili k nejbližší krabičce.
Při té příležitosti jsme se dostali až ke zdejšímu veletoku, řece Labi. Zasněžené břehy, v dáli železniční most s nejrůznějšími soupravami a kolem dokola honosné budovy. Nádhera. Při té příležitosti jsem konečně pochopil zdejší systém semaforů pro chodce při přecházení šalinových (tramvajových? nebo tu mají S-Bahn?) kolejí. Semafor pro chodce je zhasnutý, nicméně jakmile zařízení registruje vozidlo, naskočí chodcům červená a jakmile je vozidlo dostatečně daleko, opět zhasne. Hezky vymyšleno, že? Při našem toulání jsme též potkali průvod městem s bubeníky a také vyhlídkové, tuším že patrové, autobusy na vyhlášenou turistickou atrakci – Stadtrundfahrt.
Díky keškám jsme se dostali na zajímavá místa, potkali mnoho českých kačerů a já dokonce směnil 4 česká dřevěná kolečka neboli CWG. Když mi později psal Kamil, že po návštěvě eventu v Brně jich má 5, přišlo mi to nanejvýš úsměvné. Chvílemi šly keše dokonce z ruky do ruky a ještě nám němečtí kačeři přáli hodně štěstí u toho, ale vše se dařilo a to je hlavní. Poslední keše byly náročné i pro mě, taky mohlo být o pár stupínků tepleji… A jestli tohle rozdýchám bez nějaké nemoci, budu vážně dobrý a odolný jedinec. Můj drahocenný doprovod se cítil podobně a proto jsme se na trhy už nevraceli.
S náskokem jsme skončili na hlavním nádraží. Smutně jsme sledovali odjezd vlaku EC 177 J. Brahms, na který nám neplatila naše jízdenka, ale necelá hodina, kterou jsme museli počkat na spoj domů, byla velice zajímavá. Pořádně jsem si prohlédl místní nádraží, pořídil, snad legálně, několik fotek a mohl jen obdivovat některé místní příměstské vlaky. Dále jsem si všiml, že většina kolejí je zde kusých a při selhání brzd jede vlak skutečně až do pokladny. Neméně překvapený jsem byl, když projel nákladní vlak, ale ne kolem nástupišť, ale hezky bokem po krajní koleji, která je dokonce mimo halu. V závěru našeho čekání se mi splnil malý šotoušský sen, protože odkudsi přijelo ono známé a legendární německé ICE, prostě to nejlepší, co německé dráhy DB mohou nabídnout. Opět jsem se chopil focení a jak se (ne)dařilo můžete vidět níže. Taktéž jsem byl příjemně překvapen, že mi nebylo nic vyčítáno od mé drahé, která mé počínání sledovala z povzdálí. To se nestává každý den…
Nastal čas přesunout se na správné nástupiště, od kterého měl odjíždět minutu po šestnácté hodině osobák do Bad Schandau. Čekal jsem klidnou cestu věnovanou svačině, v Bad Schandau přestup do poloprázdné jednotky jako ráno, v Děčíně pár krabek u nádraží a pak rovnou domů. Ale, jako obvykle, chyba lávky! Po příchodu na nástupiště jsme spatřili místní mládež s pivem v ruce a se šálami jakéhosi klubu, kterému evidentně fandí. Na klidnou cestu jsme mohli zapomenout. Byli jsme vděční za místa k sezení, naproti nám opět usedly již zmiňované uklízečky či pokojské a kus od nás ožralí fandové. Chvílemi jsme přemýšleli s Petrou, zda na nás poletí pivo nebo šavle, nicméně nakonec jsme vystupovali čistí. Ve vlaku bylo příjemné teplo a my tak mohli konečně rozmrznout. Já si dal pořádně „postrku“, abych se zbavil nevítaných návštěvníků – bacilů a virů. Jak jsem o pár dní později zjistil, nepomohl ani postrk a já stejně padl.
Přestup přišel dřív, než nám bylo milé, ale konečně jsme se zbavili potenciálního nebezpečí – fanoušků. Sláva. Čekal na mě menší šok, protože „Desira“ byla tentokrát dvě a už před příjezdem našeho vlaku celkem slušně obsazená. Cestu jsme tedy strávili v kloubu na stojáka, necelou půl hodinu se to dá vydržet. Na minutu přesně jsme dojeli na hlavní do Děčína a hned jsme zamířili na nádražní kešku ukrytou nedaleko podchodu. Pak jsem opět zalezli k topení a nadávali, že někteří jedinci nemají vánoční stromeček doma, ale v …, protože neumí zavřít dveře do vstupní haly. Že tu neznají Brano, které zavírá samo, je věc druhá.
Naštěstí se „Karl Maria von Weber“ přihnal se svým „Bastardem“ neboli lokomotivou řady 371 naprosto včas a my vklouzli do kupé k rozumně vypadajícím cestujícím. Ti nás v Praze Holešovicích opustili, k mé radosti, protože nám zbylo až do Brna volné kupé. Cestu jsme strávili večeří zbytků jídla. Další debatou byla řeč o zálohovaných PET lahvích u našich sousedů. Inu, dostáváme se pomalu, ale jistě na úroveň rozvojových zemí, protože i v takovém Chorvatsku jsou plechovky od piva zálohované. Akorát u nás se jenom zvyšují poplatky za komunální odpad. Pak se naskýtá otázka, proč vlastně třídit...
Raději jsme tohle přestali řešit a trochu se prospali, přece jen jsme předchozí noc moc času na spánek neměli. Vlak přijel do Brna s náskokem téměř 10 minut, což byla příjemná tečka za naším prvním společným výletem. A že se povedl! Pravda, mohlo být tepleji, co by ale člověk v prosinci chtěl, že? Jako kačeři jsme si vezli 16 bodíků, 4 CWG a 2 cestovní předměty, 1 TravelBug, 1 GeoCoin (TB, GC). K tomu pěkné vánoční dárky, výbornou německou čokoládu a skvělé zážitky. Prostě a jednoduše, ideální výlet s velice levnou dopravou. Mohu všem jedině doporučit!
Text a foto: Honza Nekvapil