11.8.2013 Yogiho drive-in geomaratonek
Co je drive-in, to jsme si vysvětlili minule a kdo je Yogi, už taktéž mnozí vědí. Kdyby se však našel čtenář, který sem zavítal poprvé, tak stručně: drive-in, je každá keš, co lze vyzvednout přímo z auta, nebo jen s minimálním pěším přesunem od něj. A Yogi je jednak náš člen Honza Nekvapil (stál vlastně za vznikem GeoKolejové) a jinak je to kačer-nezmar. Dokáže za den vyslídit i několik desítek úkrytů, klidně i okolo padesátky. Má-li navíc k dispozici auto, může zvládnout i jednou tolik.
Už někdy v polovině prázdnin jsme se dohodli, že bychom udělali společný výlet do jižních Čech. Když už se blížil konkrétní termín, hlásala předpověď počasí nádherný letní den a 36 stupínků. No řekněte sami, není lepší se válet někde u vody, než se smažit v autě? Rozumné bylo termín posunout, až se malinko ochladí. I stalo se. A ještě k tomu se zrovna v Jindřichově Hradci ten den měl konat event „S CéWéGéčky na 15. poledník“. Takže ta neděle se jevila jako více než příznivá. On už ten víkend byl od počátku náročnější, alespoň pro Honzu. Začal pátkem, kdy absolvoval event – oslavu narozenin, kde náplní nejspíš bylo „otrav se alkoholem a přežij,“ alespoň podle výrazu, jaký měl Honzík v sobotu, na dalším eventu, kde jsme byli i my, GeoKolejáci, abychom doladili potřebné k naší expedici.
Z čeho mě malinko mrazilo, byl čas odjezdu – Honza ho určil na 4 hodiny ráno. Ještě že byl ochoten se pro nás stavit, nic jiného by mu stejně nezbylo, první ranní spoj od nás odjíždí o půl páté… Takže zatímco celá obec spala, dokonce i psi, kteří jinak štěkají, jde-li někdo brzy po ulici, si užívali ono nedělní ráno a hezky spinkali. U nás už bylo živo ve čtvrt na čtyři. No já šel taky do hajan už v osm večer, to se mi povede málokdy. Ve čtyři už jsme stáli na návsi. Asi s desetiminutovým zpožděním se od Bílovic přihnala bílá Fordka s posádkou Nekvapil mladší a Nekvapil starší. Řidiče totiž dělal Honzův otec, velice fajn chlap. Už jen proto, že tohle by pro mě můj vlastní otec asi neudělal, aby celý den trajdal republikou autem a zastavoval na (skoro) každém kilometru. Nastoupili jsme, pan řidič otočil vůz a svižným tempem rozrážel ranní tmu kužely světel. Obával jsem se, že budu takto po ránu „mrtvola,“ ale vcelku jsem se probral. Už se povídalo o všem možném, od situací na silnicích, až po plán cesty.
Pohodová a plynulá jízda skončila v Zastávce u Brna, u prvního pokladu s názvem Kahan 01-Zastávka. Byla stále tma, i když na východě už obloha pomalinku světlala. Opustili jsme geovůz, ale zapoměli čelovky, takže posloužily displeje mobilů. Nakonec slavil úspěch Honza. Takže zapsán první bod a hurá dál. O moc ne, další krabička s názvem Trať 240 Zastávka žst., byla, jak už název napovídá, na tamním nádraží. Byla stále tma, zůstal jsem tedy v autě, zatímco Karol s Honzou kamsi zmizeli. Když za pár minut přiběhli zpět, nesli kromě bodu ještě i pivní půllitr. Inu, asi nějaký místní občan šel z hospůdky a cestou dopíjel chmelomok a když byl obal prázdný, nebylo třeba dále se s ním tahat že… Tak udělal radost jednomu Kolejákovi. Cestou k další keši s názvem SPORE 48-U lva, už se rozednilo. Keše série Spore jsou mikroschránky, šířeny od SPORE 1, ta je jich plná a když ji navštívíte, vezmete si z ní nějaou tu mikrošku, musíte ji někde založit a pojmenovat právě Spore xx… Taky my už jich máme pár na kontě, přibyla tedy další.
Za stále brzkého jitra dorazila naše posádka do Zakřan, aby zaskórovala u keší Kahan 11 a Památný kámen u Zakřan. Cestou do Náměště nad Oslavou jsme ještě zanechali svá razítka v keši Kahan 10, ležící v katastru obce Lukovany. V Náměšti, po nalezení krabičky Vlakové nádraží, jsme udělali malou pauzu v jízdě, vykonali veškeré lidské potřeby, od vyprázdnění, po naplnění útrob, opravdu v tom pořadí, jak je psáno. Svěží a nasnídaní jsme vyrazili do mlžného jitra v kraji Vysočina. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se nalézal jakýsi rybník a u něj poklad s názvem Sestra od Blátivky. Z okolí nebylo vidět mnoho, jen občasné šplouchnutí ploutve zvědavé ryby prozrazovalo, že jsme u vody. Krabičku však mlha neukryla. Pár kilometrů odtud opět zastávka pro bodík s názvem Studenecký rybník ver. 3, aha, předešlé dvě krabičky asi zabavil Studenecký hastrman, poté co hledače utopil… Asi ale ještě vyspával po sobotním tahu, takže krabička opět svá tajemství vydala. Pak nás naše GPS vedla kamsi do lůna lesa, kde odpočívala keš Niva Jihlavy I-Spraše a Mamuti. Mamuta jsme žádného neviděli, pokud všichni popíjeli v sobotu, jako Honza v pátek, asi spali s choboty vraženými v… A protože jitro pokročilo, jako slušní lidé, bohabojní jsme se pomodlili Pochválen buď pán Ježíš Kristus 2-takto se jmenoval náš další objev. A jako ateisti jsme již slídili okolo rybníka Fousáku, kde opět Honza zaskóroval, za moment šla krabička z ruky do ruky. Naše bílá Fordka nás už za příjemného tepla dovezla, podle Honzových vcelku přesných pokynů, do obce Předín. Zde měli keš s názvem Knoflíkářství v Předíně. Nedaleko odtud jsme navštívili Svatou Annu, která nám neudělala ani ranní kávu, až tak byla svatá. Bod však vydala. Cestou od ní krátká zastávka U Anděla (ne v Praze), pro bod a hurá do Želetavy. Máte rádi tavené sýry? Apetito, Smetanito, Tomík, Honzík… ne, ten ne, ten s námi seděl v autě. Tyhle produkty jsou z nenápadného podníčku v téhle obci. Není divu, že i on má svou kešku. Byla v… a bylo v ní ho… Teda, byl tam přívěsek s logem oné výrobny. Tak jsme jej vyměnili za samolepky s logem naším a aniž by nás někdo viděl, se vydali dále.
Naše další cesta vedla k opět známému místu – do Jemnice. Cestou padly dva body s názvy Humberk a Hrobka u Jemnice. Samotná Jemnice je známá výrobou pytlíkovaného čaje. Kdo by neznal Jemča Jemnice, že? A jo, že neznáte, že pijete pivo, no to my taky, ale tak určitě jste to už někde slyšeli. V městečku na nás čekala keš Jemnický zámek. Velikost Others (další, resp. neurčeno), dávala tušit nějaké kulišárně. Běhali jsme s GPSkami a museli být nápadní jak nudisté v trní, neboť se odkudsi vynořil usměvavý pán s dotazem, jestli jsme ten „geogaučing…“ Když jsme přisvědčili, nabídl prozrazení skrýše za deset korun. Počastovali jsme jej dvěma CWGéčky, čili, ještě vydělal. Zavedl nás do areálu zámku, kde opravdu byla dobře udělaná skrýš, jen nápověda nebyla zcela přesná. Pan správce nám doporučil návštěvu vojenského muzea, v zámeckém areálu. Šli jsme se tedy mrknout. V jedné místnosti byly vystaveny dokumenty, uniformy, prapory a dobové snímky vázány na 2. sv. válku. Muzeu vládl starší muž, co nám taktéž poskytnul zajímavý výklad. Vykládal by nejspíš déle, ale museli jsme jej přerušit. Honza už byl jako na jehlách, neboť jeho plán nepočítal s dlouhými pobyty. Takže jsme se rozloučili s oběma muži, poděkovali a zpátky k autu.
Čekala nás totiž série keší, kvůli níž jsme do jižních Čech jeli. Trojúhelník série 28 krabiček vesměs velikosti mikro, rozmístěných u tří silnic spojujících tři obce Dešnou, Županovice a Rancířov. Všechny krabičky jsou pravé drive-in, spousta z nich jde opravdu odlovit z auta. Abychom byli rychlejší, vždy jednu keš vystoupil najít Honza a nás jeho tatík převezl k další keši. Ty jsou od sebe vzdáleny průměrně cca 350 m. Jednu z krabiček, číslo 5, Honza obnovil, neboť zřejmě padla za vlast náporu hledačů. A že jsme jich potkali: rodinku na pěší tůře a mnoho cyklistů. Jeden z nich se nás fikaně držel a čekal, kde zastavíme, dojel nás a v klidu se zapsal. Cestou se zvládla nalézt i vzdálenější keš Cikánka. (Kdyby to snad četl někdo angažovaný do sociální politiky, tak pro něj Romka.) Čili za asi dvě hodiny nám přibylo 29 bodíků. Po nasbírání této hrsti bodů se náš tým jal pokračovat na Slavonice. Cestou ještě padly zajímavé keše jako Hrobka Collaltů a Židovský hřbitov Písečná, takový zajímavý hřbitůvek v soukromém lese, jehož majitele jsme potkali. Prohodili jsme pár slov na téma dřeviny a vydali se pro krabičku. Hřbitov byl opravdu pravý, židovský, s kamennými neotesanými náhrobky. V noci to tam musí být opravdu mystické místo. Krátce po poledni vjel náš vůz do městečka Slavonice. To je mi velmi známo, leží nedaleko Telče, kam jsme dlouhá léta jezdili a snad ještě pojedeme, na tradiční Parní léto. A jedna z jízd historické soupravy vedla právě do Slavonic. Zde měl Honza připravenou finálku jedné mystery keše s názvem Slavonice. Zahráli na nohy i s Karol a než jsme se s panem Nekvapilem vzpamatovali, byli v prachu. Šli jsme tedy v klídečku, pomalu, já Honzovu otci ukázal a povykládal kde jsem tam byl, mimo jiné i galerii řezbáře Netíka, ten je spjat tak trochu s naší obcí, působil u něj jako učeň jeden řícmanický řezbář. Naši dva lovci se najednou odkudsi vynořili, samozřejmě úspěšní. Rozhodli jsme, že se zajdeme někam občerstvit. Zapadli jsme do nedaleké, vkusně zařízené kavárničky. Náš řidič si dal kávu, tedy hned dvě, Honza jakousi americkou limonádu, Karol taktéž svou dávku kofeinu a já jako skoro všude, ledový čaj. Docela osvěžil. Ze Slavonic je to pouze skok do Rakouska, dříve tam také vedla trať, k ní se vztahovala tamní keš. Jeli jsme tam taky proto, abychom měli rakouský suvenýr, tedy virtuální obrázek, udělený za odlovení keše v jiném státě. Nebo ještě lépe: za první keš v určitém státě. Přejeli jsme hranice opuštěnými přechody a nedaleko městečka Fratres, keš objevili. Za slabou půlhodinku už naše autíčko bylo opět v Česku. Honzík se chystal na koupel. Keš Rybník Vrzalák, je totiž na ostrůvku. Takže kačere shodit šaty a hup do kalné vodičky. Honza zapadl po kolena do bahna, ale neohroženě se brodil k zeleni. Vyhnul se přitom sídlu s vosami, ty by ho asi hezky neuvítaly a v rákosí vyrušil relaxujíc
í kachnu, ta mu hlasitým kejháním, či co to kachny vyluzují za zvuky, dala najevo, že Honzova přítomnost jí fakt nevyhovuje. Když se pak geokolega navrátil, aby zvěstoval úspěch, podobal se trošku Jožinu z bažin. Celý od bláta a travin. Na vše připraven jeho tatík, jej polil vodou z připravené PETky, aby vůbec mohl mezi lidi. Umytý a převléknutý, vyrazil, my s ním, k nedalekému zámku. No zámku, spíše ruině. V jeho útrobách se nalézala CWG směnárna s Honzovým CWGéčkem! No není to pech? Jet tolik kilometrů a najít tam kolečko kolegy? A to nemluvím o lidech, kteří si přišli prohlédnout ty trosky budovy, dokonce s průvodkyní. Proč ne, že…
Čas se nachýlil, byl čas se ubírat k Jindřichovu Hradci, za naším druhým cílem, tedy eventem. Cestou jsme navštívili další židovský hřbitov, tentokrát v Olšanech a kostel Sv. Václava. Z časových důvodů jsme vynechali sérii Strmilovské bunkry, abychom krátce po 15. hodině parkovali v Hradci. Místo eventu bylo cca 600 m od geovozu a našim příchodem vzrostl počet účastníků na deset. Honza vyměnil nějaká ty CWGéčka, něco i my, přítomní si opsali naše trasovatelné kódy a my nějaké jejich. Pořadatelé měli s sebou zajímavou CWG směnárnu. Dřevěnou bedýnku s CWG. Když člověk na jedné straně vloží dřevěnou minci, na druhé straně mu jedna vypadne. Čili kus za kus. Hezký udělátor. Po opuštění eventu jsme opravdu šli překročit onen patnáctý poledník. Je naznačen v městské dlažbě. Nedaleko od něj je věž, na níž se ukrývá keš. Mě se nahoru nechtělo, zůstal jsem pod věží a hlídal batohy. Honzův tatík byl v J. Hradci na vojně, takže město znal. Zavedl nás do jakési menší restaurace. Dali jsme si pivo z místního pivovárku, i něco malého na zub. Pan řidič si dal taky pivo, bez alkoholu přirozeně. Poté jsme pěšky ve městě odlapili ještě dvě krabičky. Oranžerii, v historické části a cestou k autu keš Porcinkule. Kdesi u vjezdu do soudní budovy. Podle nových pravidel geocachingu, už by tam krabička být nemohla. Dovlekli jsme se k autu a v okolí města odlovili další keš SPORE, tentokrát č.54-Vajgar, tedy místní rybník, pak Moto GP Hradec a RUM. Je to benzínka u likérky, na níž kromě pohonných hmot, dostanete načepovánu i tuto lihovinu, mají ji dokonce na velké tabuli pod cenami benzínu a nafty. Sem by asi jezdil tankovat můj otec, ten by za rum dal i život. A jako poslední keš v katastru Hradce byla Splítka. Každý milovník železnice ví, že Hradec je městem úzkokolejek. Rozbíhají se od města na dvě strany. Ale taky tudy prochází trať o normálním rozchodu. A aby se ušetřilo, část trasy vedou obě tratě souběžně tak, že jedna kolejnice je společná a uprostřed je druhá pro úzký rozchod. Však tu také došlo ke kuriozní nehodě. Rychlíku na Brno postavili vlakovou cestu do odbočky na úzkou trať, ten na konci splítky sjel jednou stranou z koleje a zabořil se do bláta. No jo no, 1435 a 700 mm je fakt moc rozdíl. Keš nalezena a ještě jsme stihli vyfotit vláček do Obrataně, provozovaný JHMD.
A blížil se čas navrátit se k domovu. Nabrali jsme kurz na jih Moravy. Cestou jsme se stavili ve Studenci pro keš Studenecké náměstí a v Telči pro dvě tamní tradiční krabičky. Jako takovou tečku za lovením jsme se v tamním Tescu stavili pro pivo Ježek, to už je tradice si jej vozit. A teď bez zastávky k Brnu. Setmělo se a na všech, i na autě už byla znát únava. Aby ne, vezli jsme 71 bodů a celý náš maraton trval víc jak 18 hodin. Jak krásně se nám všem uléhalo do postelí. Jen vám musím sdělit, že mě zradila technika a neuložily se mi moje fotky, takže musíte vzít za vděk párem obrázků od Honzy…
Text: Kamil Kyzlink
Foto: Honza Nekvapil