8.-11.4.2016 Za předsedou a keškama do Mariánek
Začátkem dubna se nám odjel předseda regenerovat do Mariánských Lázní. To byl důvod ke dvěma věcem: uspořádat k jeho odjezdu geoevent a naplánovat si za ním výlet. Obojí vyšlo na jedničku. Event se uskutečnil den před jeho odjezdem v naší oblíbené blanenské hospůdce U slunce. Proběhl i přípitek ze stylového lázeňského džbánku, lidově cucáku. Vlastním jejich malou sbírku, mám asi 14 kusů těchto nádobek. Eventem U slunce se s námi předseda rozloučil a další den vyrazil na 500 kilometrů dlouhou cestu. Jako správný Koleják vlakem a první třídou. Na nás stejná trasa čekala o něco později a se zastávkou v Praze. Ale postupně…
V Mariánkách jsem byl jako kluk s rodiči asi v roce 1987. Otec dostal jako vzorný pracovník rekreaci a mohl vzít i členy rodiny a tak jsem v tomto krásném městě prožil nádherných 10 dní. Z okna hotelu Oradour jsem se díval na rozlehlý park s kolonádou Maxima Gorkého a každé ráno nás budila skladba zpívající fontány. Od té doby jsem tam nebyl, tak jsem se hodně těšil až město zase uvidím. Když mi předseda oznámil, do kterého hotelu ho umístí, hledal jsem na internetu nějaký nejbližší a ne předražený. Naštěstí našel – Villa Savoy Spa Grand hotel. Cena noci nebyla za osobu, ale za pokoj a na to, že hotel byl téměř v centru lázní a se čtyřma hvězdama, nebylo to moc. Až jsem se divil. Objednáno, potvrzeno, v pátek 8. dubna jsme se vydali na cestu... do Prahy. Já RailJetem Franz Schubert, Karolína autobusem. Ne že bychom se nějak pohádali, to buďte klidní, ale naše týmová geokolegyně Bohunka je téměř chorobně posedlá kulturou. Zatímco já byl v divadle naposled na střední, ona by tam i spala, kdyby mohla. A tak Karolínu vytáhla na muzikál. V ceně lístku byla i cesta. Proč nepokračovat pak dál, když už jednou v té Praze bude, že?
Vyrazili jsme téměř shodně. Já pohodlněji, naproti mně si sedla hezká blonďatá Rakušanka a zaskládala mě kuframa. Na něco se mě i ptala, ale v němčině dost kulhám. Radši jsem navštívil jídelní vůz a dal si výbornou svíčkovou. A hle, půl cesty pryč. Protože jsem cestoval taky první třídou, za Pardubicemi jsem si ještě nechal na místo doručit tortillu s kuřecím, mě totiž ve vlaku dobře tráví. V klidu a sytý jsem dorazil do Prahy a chystal se přemístit metrem do Stodůlek. Spali jsme tam u našeho dobrého známého. Divadlo Karolíně končilo pozdě a do Mariánek už nic nejelo. Paní ve stánku s jízdenkama jsem uvedl do rozpaků, spustil jsem na ni hantecem, že „chcu lupeny na krtka, abych to moh hrnót do Stodůlek...“ Proč si z těch „cajzlů pobóchanéch“ trochu nevystřelit... Do Stodůlek jsem dojel a k mé libosti zjistil, že půjdu okolo kešky Odkud vítr fouká. Byla věnovaná kovové větrné růžici, co stála kdysi mezi paneláky. Ale unaven z cesty jsem byl asi geoslepý a nenašel ji. V pořádku jsem dorazil i k rodině Trusinových, kde jsem se konečně zbavil těžkého batohu. Už jsme se s nimi dlouho neviděli, tak podveřer proběhl v běžné konverzaci, jak se kdo v rodině má.
Pak jsme už pod rouškou tmy vyrazili naproti Karolínce k divadlu Broadway. Připomněl jsem si cestou některá známá místa. V pohodě jsme se sešli a vraceli se do Stodůlek. Najíst, umýt a spát. Ráno se jede dál... Ráno v sobotu jsme posnídali, dokonce i já, i když snídám málokdy a hurá na vlak. Cestou jsme našli už zmíněnou keš Odkud vítr fouká (GC3ETQE). Našla ji Karolínka a já zjistil, že jsem sahal na geoobjekt dobře, jen o něco vedle. Měli jsme hodně času, jeli jsme na hlavní nádraží a jako cestující první třídy využili čekárnu ČD Lounge. Je lepší v tom, že jsou tam pohodlná křesla, voda zdarma, velkoplošná televize,WiFi a celou dobu vás hlídá zaměstnanec drah. Doba čekání na Pendolino od Ostravy docela utekla. Po jeho příjezdu jsme se nahrnuli do vozu a podle místenek si sedli na vínově červená sedadla. V tom se přihnala nějaká mladá žena a jala se mě vyhazovat, že jí sedím na místě. Frajersky jsem si klepal na čelo, že je asi slepá, protože já mám místenku. Ona ji ale měla taky. Něco bylo špatně. Záhy jsme zjistili co. V Brně byla pokladní zjevně hluchá a prodala mi místenku na odpolední spoj. Díky příjemnému průvodčímu a prázdné první třídě jsme si sedli jinam a vlak tiše vyrazil na sever Čech. Po odjezdu z Prahy jsme obdrželi zdarma noviny, Karolínka kávu, já čaj, výborné sendviče a jako bonus každý skleničku Bohemia sektu. Cítil jsem se jako zbohatlík na cestách. Do lázní s hezkou holkou, Pendolinem a se šampíčkem v ruce. Paráda.
Cesta z Prahy do Mariánských Lázní trvá Pendolinem necelé 2 a půl hodiny. Trať vede nádhernou krajinou, pod Karlštejnem, přes Plzeň a pak po jednokolejce až do nedávno opraveného nádraží v Mariánských Lázních. Tam už nás nedočkavě vyhlížel předseda. Za sebou týden pobytu, takže znalý poměrů. Před nádražím jsme nastoupili na trolejbus a vyrazili k našemu hotelu. Pobavilo nás, jak se ve městě platí za MHD. Pro turisty žádné jízdenky v předprodeji, jako třeba v Brně. Místní mohou mít „šalinkartu,“ může ji mít i turista, pokud tu bude měsíc, ale jinak v každém trolejbuse i autobuse je automat na jízdenky a platí se jednotlivá jízda. Jízdenka stojí 12 korun a je jedno, zda jedete zastávku, nebo celou trasu. Můžu říct, že to dost zdržuje, zvláště, když je hodně lidí a z toho polovina z nich to nezná. Od nádraží nás trolejbus vezl ulicemi plnými hotelů, okolo známého parku s kolonádou a vystoupili jsme u nádherného hotelu Pacifik. Krásná prvorepubliková stavba. Tam bydlel předseda. My musíme kousek dál po svých. Nedaleko do kopečka byl skromnější hotel Villa Savoy. Ulice nesla název skladatele Chopina. No, hotel sice byl z venku skromnější, ale co do vybavení a komfortu, si s tím předsedovým nezadal. Příjemná paní recepční s námi rychle vyřídila ubytování a zatímco předseda si šel sednout na pivo nedaleko recepce, my šli s věcma na pokoj. Po odemčení nás přecházel zrak. Prostorná postel, naproti ní velká televize a stůl se skříňkami. V jedné z nich se ukrýval minibar s maxicenami pitiva. V předsíni obrovská skříň s trezorem a dveře do veliké koupelny. Prostě paráda. Na posteli na nás čekaly složené župany a bílé bačkůrky. Dost jsme se vynadívali a spěchali za předsedou, mu to vše vyjevit. A dát si po cestě taky pivo. Paní recepční nás posadila do příjemného klubu, kde už seděl předseda u piva. Přišel vrchní a s decentní úklonou se ptal co si dáme. Karolínka si dala jablečný střik, čili džus s vodou, za 50 korun. Bez vody by stál 70... Pivo bylo jako křen i když za jedno tam, mám u nás dvě a půl. Inu lázně.
Po chvíli strávené v našem hotelu, nás předseda vzal do jeho. V hotelu Pacifik jako by se zastavil čas ve 20. letech minulého století. Kdyby okolo nestáli lidé v soudobých oděvech, bál bych se, že jsem se vrátil v čase. Vyhlížel jsem odkud vyjde strážmistr Arazím. Předseda nás usadil v Lobby baru, tak se jmenoval hotelový bar, kterému velela usměvavá barmanka Martinka. Předseda se s ní zdravil, jako by se znali už deset let a ne týden. Přišlo další pivo, ještě o něco dražší než u nás na Savoyi. Karolínka si dala kávu, vylepšenou dvěma panáky rozdílných likérů. Za prostornými okny svítilo slunce a bezstarostně chodili lidé. Prostě idylka. Čas vyrazit do města. Po cestě je přece i sem tam nějaká keš. Jako první jsme míjeli Oplatkovou (GC5HD0G). Byla věnovaná tradičnímu atributu lázní - kulatým oplatkám, co snad ochutnal každý. Pěkně udělanou keš našel předseda. Takže za sobotu už druhý bod v kapse. Hezkou uličkou jsme pokračovali do parku s kolonádou. Dnes už se asi nejmenuje po Maximu Gorkém, ale moc se nezměnila. Prošli jsme si ji a na jejím konci v malém obchůdku si koupili ony cucáčky na léčivou vodu. Pokračovali jsme k nedaleké zpívající fontáně. Bohužel ještě byla mimo provoz. Ale jí věnovaní keš stejného názvu byla plně funkční (GC0PP7). Tu objevila Karolínka. Nedaleko nám můj telefon ukazoval i keš (GC496BO) Kostel nanebevzetí Panny Marie. Ono tohle město je vlastně plné parků, hotelů a kostelů. Chvíli jsme se trápili, ale příchozí kačeři nám pomohli. Pěkně zakomponovaná keš do objektu.
Vrátili jsme se na kolonádu, prohlédli si královskou kabinu, koncertní místo s bohatě malovaným stropem a zavítali do pavilonu s prameny. Vida, byl tu i Karolínin pramen. Ten musela Karolínka samosebou ochutnat. Varoval jsem ji před pramenem Křížovým. Z vlastní zkušenosti vím, jaké projímavé účinky skrývá. Udělalo se pár fotek a vydali jsme se zpět, protože na předsedu čekala večeře. My se vydali k nám do hotelu, že si dáme něco dobrého a pak že se zase sejdem. Ale... Večeře v naší hotelové restauraci byla výtečná. A ani ne předražená. Karolínka si dopřála lososa na citronové šťávě a já kuřecí steak s brokolicí. K tomu byla zdarma k dispozici citronáda, kterou personál neustále roznášel. V restauraci jsme seděli tři - my a nějaká ruská zákaznice. Po večeři mi vrchní s úklonou donesl v koženém pouzdře ukrytý účet. Mrkl jsem na něj, dal jsem do pouzdra o něco více, samozřejmě a s úsměvem rozšafného boháče na něj nenápadně kývnul. Vzal si pouzdro a spokojeně s úklonou odkráčel. Odkráčeli jsme i my a po dobré večeři se mi už ven nechtělo. Bylo třeba i užít i hotelové pohody. Zavolali jsme tedy předsedovi, že bazén necháme na další den. Dali jsme si sprchu, navlékli ty nádherné župánky a sledovali obrovskou televizi se sedmi sty programy. Já k tomu pocucával Colu z minibaru. Ale utahaný po náročném dni jsem usnul jako dřevo.
Ráno jsme se okolo osmé oblékli a hurá na snídani do nám už známé restaurace. Snídaně formou bufetu potěšila. Na výběr bylo naprosto vše, až člověk nevěděl co dřív. Karolínka si dala více sýrů a zeleniny, já více masa. K tomu džus. Po snídani jsme si vzali věci na koupání, byli jsme domluvení s předsedou na bazén v hotelu Pacifik. On tam jako lázeňský host mohl chodit kdy chtěl a zdržet se jak dlouho chtěl. Nás to přišlo na dvě stovky na hodinu, ale možná díky předsedově oblíbenosti, miloval ho celý hotel, jsme dostali slevu. Tamní bazén není velký, ale nabízí veškerý komfort. Vířivky, masážní lavici, protiproud a kdo rád plave, udělá i nějaké to tempo. Karolínka vyzkoušela i saunu, ale navázat družbu s ruskými ženami se jí nepovedlo a neoslnil ji ani chlap bez plavek, co jim tam vběhnul. Já předsedovi předvedl, jak umím relaxovat na vodě. Je to jednoduché. Položím se na vodu, dám si ruce za hlavu, nohu přes nohu a ležím jako na matraci. Voda mě tahala sem a tam a ani Karolínka, ani předseda to po mě nedovedli. Aspoň něco umím, co oni ne.
Po dvou hodinách v bazénu vedly naše kroky opět do Lobby baru na kávu. Já si dal čaj teda a marně přemýšlel co na čtyřech decích vody a malé pyramidce čaje stojí 70 korun. No co, lázeňská pohoda nejspíš. Za normálních okolností by se mi ten čaj obrátil v břiše, ale mladý milionář přece v lázních na korunu nehledí. Na odpoledne byl domluvený výlet do nedalekého parku Boheminium. Je to areál na kopci nad městem, kde můžete vidět v malém měřítku nejznámější stavby a architektonické památky z celé ČR...ale Ježkův most tam není. Vezl nás tam Lukáš, předsedův spolubydlící. Svezli jsme se nádherným černým meďourem. Hned na začátku parku je k vidění modelové kolejiště LGB. To předseda ožil a vypadalo to, že se ani dál nepůjde. Má ho doma taky a plánuje ho na své zahradě zbudovat a tak si prohlížel každý detail. Ale vyrazili jsme dál a viděli třeba Ještěd i s lanovkou, Karlštejn, nebo Černou věž. Nechybělo taktéž třeba letiště Mariánské Lázně v podobě z roku 1960. V parku jsme strávili přes dvě hodiny a pak nás vyhnal hlad, do nedaleké restaurace. Tamní jídla i pivo, ač na kopci nad lázněmi, byla za rozumné ceny. A velmi dobře tam vařili. Nedaleko restaurace se nachází zámecký hotel Krakonoš, ten už tam byl i v době, kdy jsem u něj stál jako kluk, stejně jako nedaleký golfový areál. Co se tehdy stavělo, byla lanovka. Tenkrát stály základy stanic a sloupy. Marně jsem se těšil jak se nyní svezu. Lanovka byla po zimě v revizi a ještě nejezdila. Tak zase nic. Trochu jsem se obával, že budem muset dolů po svých, protože po jídle se mi nikdy nechce chodit, ale naštěstí jsme chytili autobus a pohodlně se svezli do města.
Zbyl tedy čas ještě na keškování. Cestou zpět k lázeňským domům jsme šli kolem několika keší. Jako první jsme míjeli Pravoslavný kostel (GC496B1). I ten jsem kdysi s tatíkem jako kluk navštívil. Tehdy zdarma, dnes už za 20 korun. Ale jeho honosnost zůstala stejná. Jen kdysi se tam mohlo fotit, nyní už jen zvenčí. Karolínka objevila i místní keš a my jen taktak stihli kostel ještě otevřený. Nejsem sice kostelový nadšenec, ale když už tam člověk je, vidět by to měl. Další cesta vzhůru k předsedově hotelu vedla kolem kostelíka Anglikánského a stejnojmenné keše (GC486C1). Ta nás hodně potrápila, ale můj geoinstinkt na tyto vychytávky mě nezklamal, tak jsem zabodoval i já. Měl jsem radost jako malý kluk. Jak jsme se blížili cestou k lázeňskému centru, míjeli jsme dokonce bývalý hotel Oradour, takže ještě stojí. V jeho přízemí je zlatnictví a budova je opravená. A není to už hotel, ale penzion. Potěšilo mě jej zase vidět. Poslední keší byla schránka věnovaná Titanicu. Vyluštil jsem ji já, protože to byla mysterka a její souřadnice se zdály cestou. Její umístění vyřešil předseda a rozepisovat se o ní nemohu, to bych moc napověděl. A pokazil všem radost a to nechci. Předseda šel na večeři a my ještě na chvíli na kolonádu, chtěli jsme si načepovat vodu do sklenic, abychom vzali domů na ochutnání. Pak jsme se vydali k nám na hotel se převléknout do gala. V Pacifiku byl večírek s hudbou pro lázeňské hosty. Tak jsme elegantně vpluli do Lobby baru, kde hrál chlapík na klávesy, bohužel bez zpěvu. No nehrál špatně, ale když to u nás zapne Tonda Klučka a jde jíst a hraje to samo... nevidím v tom rozdíl. Takže spíše se pilo a povídalo, protože náš pobyt se chýlil ke konci. Dávali jsme si malá piva a míchané nápoje a nechyběl ani tradiční postrk. Předsedův kolega slavil narozeniny, tak tekl i šampus. Když jsem večer platil, zjistil jsem, že za ty peníze bychom se v Blansku s předsedou poměli tak, že do vlaku bych sám ani nevylezl a v Lobby baru jsme toho zas tolik nevypili. Ale v dobré náladě jsme se rozloučili a nádherně osvětlenou recepcí i ulicemi se vraceli k našemu hotelu. Na pokoji si sbalili věci a ulehli k poslednímu spánku v lázeňském městě. Ráno jsme vydatně posnídali a zatímco předseda absolvoval své pravidelné procedury, my šli na trolejbus k nádraží. Přijeli jsme brzy, do odjezdu vlaku byla půlhodina, koupili jsme si jízdenky a ještě i stihli keš Osvětlené nádraží (GC55M1X - v době kdy čtete článek je už keš archivována). Krátce po 11. hodině jsme rychlíkem vyšší kvality (Rx) Křivoklát, opustili Mariánské Lázně, i předsedu, kterého tam ještě čekalo sladkých 14 dnů... V Praze jsme potom rychlík vyměnili za EuroCity Hungaria a to nás po 16. hodině přivezlo do Brna. Nádherně strávený víkend skončil.
Text: Kamil Kyzlink
Foto: Kamil Kyzlink a Jiří Šimkůj