28.12.2013 Malý brněnský Powertrail (MBPWT)
Tak Vánoce jsou za námi, dárky rozbaleny, ale hlavně mnoho jídla spapáno. A kde jinde setřást něco kalorií, než u hledání keší. Prohlížel jsem mapu Brna a zjistil, že směrem na Modřice se to dost zelená tradičními kešemi. A pozitivní byl i pohled na to, že nejsou daleko od sebe. Část z nich, jednoho vlastníka (ownera), jménem KapitanR, tvoří Powertrail - co to je, už jsme si tu vysvětlovali. Proč tedy nenačesat nějaký ten bodík. Protože některé keše byly i terénně náročnější, než jsme v sobotu vyjeli, oslovil jsem další členku geotýmu Adélu, aby se přidala. Umí docela zdolávat umělé i přírodní překážky a nebojí se výšek.
Takže jsme vyjeli po sobotním poledni do Brna a pak se dostali na jeho okraj na zastávku Hněvkovského. Tam jsme se trošku zamotali, než se nám podařilo trefit, jak se dostat na tamní cyklostezku. Pak už stačilo sledovat šipku a nechat se vést k první keši Tip šestka - MBPWT (GCWWM6). Kromě cyklostezky její místo ani nebylo ničím zajímavé. Zde jsem slavil úspěch já a můj smysl všude strkat ruce. Za moment jsem držel zkumavku s PET víčkem. Popis, razítko a hurá k další nedaleké keši Šťastná sedmička - MBPWT (GCWWMB). Když jsme se blížili, v dáli řada geoobjektů dávala tušit, že musíme zapojit do akce našeho georobota. Adéla šla do akce a za pár minut byla keš naše. Zase, kromě toho, že v dáli byly vidět haly nákupních center a kačer cyklista prostě musí z kola dolů, chce-li bod, tu taktéž nic zajímavého nebylo.
Vydali jsme se opět rovnou za nosem ke keši Pomsta pro bruslaře - MBPWT. Tu jsme sice nalezli, ale nezapsali. Ani naše specialistka Adéla se k ní nedostala. Nepomohla ani novinka naší výbavy, teleskopický magnet. Po chvíli zkoušení jsme to vzdali, než se nechat zmrzačit přírodou, jali jsme se pokračovat ke keši Vodní – MBPWT (GCYAGC). Jak už je patrno z názvu, v její blízkosti je řeka Svitava. Tento kousek krajiny ještě není rozhlodán bagry, je tu pole a zeleň a cyklostezka nedaleko uhýbá vlevo. Přešli jsme po lávce a zamířili směrem ke keši D2 (GCN50Y). Zatímco Adélka a Karolína se zapisovaly do rychle nalezné kešky, já fotil svištící auta z mostu nad dálnicí. Se mnou tam stálo ještě několik lidí, mávali na řidiče a měli radost když někdo zatroubil na pozdrav. V dálce svítila světla OC Olympia. Nás jednou ty hyper a super obchody zahltí…
Nechali jsme dálnici za zády a zamířili ke keši U dvou bičů - MBPWT. U dvou bičů prý proto, že je v Powertrailu jedenáctá. Umístění bylo vcelku jasné, ale ouha… úkryt zel prázdnotou. Prohrabali jsme tam celé území kolem, Karolína spouštěla svou teleskopickou baterku do všech trubek a nic. Kolemjdoucí pejskař nechal zvíře bez dozoru a se zájmem sledoval naše počínání. Nakonec on přivolal psa k noze, my sbalili nádobíčko a pokračovali dál ke keši Dvanáctka – MBPWT (GC2WWM8). Tam už jsme slavili úspěch. I místo bylo vcelku zajímavé, dál od všech civilizačních šumů, nedaleko menšího lesíka. Po zapsání nás čekalo rozhodování kam dál - zda se vrátit, přejít dálnici a v Přízřenicích nastoupit na autobus, nebo to vzít na nedaleké Holásky a jet odtamtud. K další keši Holásecká lakes (GC47YE6) to podle GPSky bylo asi 400 metrů, dali jsme se tedy k ní. Holásky jsou Karolíně i mě docela známy, kousek pod nimi je restaurace Texas, kde jsme mnohokrát byli a z Holásek jsou i přátelé Lálovi od vlaků.
Holásecká jezera jsou malá chráněná oblast, s vodními rostlinami, okolním porostem i faunou. Jezer je deset a jsou to: Kašpárkovo, Typfl, Kmuníčkovo, Roučkovo, Ledárenské, Plavecké, Strakovo, Opleta, Lávka a Kocábka. Svou keš si tato jezera jistě zaslouží. Jde jen o to, aby to tam lidé moc nedevastovali. Prošli jsme hezkou krajinkou a vyšli pod mětskou částí Holásky. Jejím okrajem jsme se dostali až k autobusové zastávce. Než přijel autobus, zrekapitulovali jsme výkon. Za dvě a půl hodiny pohodové chůze jsme nasbírali 6 bodů a ušli něco kolem sedmi kilometrů, i díky tomu, že jsme zpočátku malinko bloudili. Ale záměr ulevit si přejedeným břichům, ten nám vyšel a počasí vcelku taky. Když jsme chytili i plánovaný spoj domů, ke spokojenosti nám opravdu nechybělo vůbec nic.
Text a foto: Kamil Kyzlink