Kolejová - občanské sdružení příznivců kolejové historie a současnosti

25.5.2017 Za Orient Expresem a keškami v Břeclavi

Zeptáme-li se lidí, co znamená slovo geocaching, rok od roku nám sice přibude těch, co ví, která bije. Ale stále se najde mnoho těch, kteří toto slovo nikdy neslyšeli. Ale zeptáte-li se, co je to Orient Expres, sotva se najde někdo, kdo o této železniční legendě neslyšel. A s úctou smeknou i zaručení vlakoví nenadšenci a zavrhovači železnice. V Kolejácké rubrice už o tomto skvostu psáno bylo, v naší georubrice ještě ne, je tedy čas to napravit. Potkat se se soupravou Orient Expresu, to je pro šotouše a vlakové nadšence téměř to samé, jako pro křesťana potkat se s papežem. Tento vlak už něco pamatuje, poprvé vyjel totiž už v roce 1883 a nabízel cestujícím na svou dobu nevídaný luxus. Jeho sláva je už sice pryč, ale soupravu původního provedení lze na kolejích potkat i dnes. Jezdí totiž jako výletní vlak na několika trasách Evropou a máte-li zbytečných pár set tisíc korun, nebo pár tisíc liber či eur, můžete se projet. Není tedy divu, že když se ke mně dostalo, že tato legenda opět zavítá na naše koleje, zpozorněl jsem. Mezi Kolejáky se rozneslo, kde a kdy vlak pojede a protože jsme věděli, že v Břeclavi bude stát ve stanici skoro 70 minut, bylo rozhodnuto. Zkontaktoval jsem geokolegu z týmu Havlise, že bychom mohli skouknout a vyfotit si tuto nádheru a u toho si v Břeclavi ulovit i pár bodíků. Jak jsem předpokládal, nebyl proti. Nachystal jsem doma tedy trasu, kam asi vyrazit a v 8 ráno jsme se sešli v Brně na hlavním nádraží.

Cesta vlakem EuroCity trvá do Břeclavi pouze 29 minut, tak jsme sotva zahřáli sedadla a už jsme vystupovali. Na to, že to bylo ve čtvrtek dopoledne, bylo EC solidně přelidněno, ale dvě místa se našly, dokonce i pospolu. Do Břeclavi jsme dorazili hodinu před předpokládaným příjezdem Orient Expresu, rozhodli jsme se, že si zajdeme pro ty nejbližší keše. Podle plánované trasy byla první tradička GC5CJCA Lávka přes Dyji. Předmětem je lávka pro pěší z roku 1963, která prošla rekonstrukcí v roce 2010 tak, aby vyhovovala i bezbariérovým normám. Kousek od místa s lávkou bylo dokonce zamýšleno vybudovat po roce 2000 přístav pro nákladní lodní dopravu po Dyji. K tomu nakonec nedošlo a tak tento kout zůstal nedotčený. Tuto keš vypátral Havlis poměrně rychle a mohlo se vyrazit od Dyje k další keši, tentokrát k mystery s názvem GC5T33E Fotbalový stadion Břeclav. Jak už název napovídá, je věnována místnímusportovišti.afotbalovémuklubu. Je vcelku jednoduše vyluštitelná a docela odvážně umístěna. Už jsme mysleli, že odejdeme bez bodu, ale můj geoinstinkt mi poradil ještě zkusit jednu věc... a bylo to ono. S podobným typem skrýše už jsem se setkal.

Od této sportovní keše už jsme se začali stahovat pomalu zpět k nádraží a cestou vzít ještě mysterku GC5ZJ2Z Břeclavské kameny zmizelých. Jelikož ani já, ani kolega Havlis neovládáme jazyk jidiš, ani hebrejské písmo, poradil strejda Finář a bod byl náš. I když místo uložení nic moc zajímavé. Čas byl ovšem dost neúprosný a pokud jsme chtěli stihnout to, proč jsme vlastně do Břeclavi jeli, bylo záhodno lov přerušit. Nádraží nebylo daleko a když bylo na dohled, už jsme spatřili modré naleštěné vozy. Cestou nás ještě zdržel jeden neodbytný agent nejmenované zdravotní pojišťovny lačnící po provizi. Za jiných okolností bych ho třeba i vyslechl, ale já spěchal k té železniční nádheře. Takže Havlis byl na něho milý, ale já ho, v rámci slušnosti, poslal k šípku. Už bez komplikací jsme tedy docílili druhého nástupiště a zblízka si mohli prohlédnout i osahat soupravu, která pamatuje předminulé století. Vlak měl 17 vozů, přičemž jeden jeho vůz váží zhruba 100 tun. 12 vozů bylo ubytovacích, tedy lůžkových, s krásně zlatě vyvedenými nápisy v angličtině a němčině, některé i v italštině. Vše doplňovaly tabulky s nápisem Venice-Simplon Orient Expres a s trasou vlaku. V denním světle se leskly zlaté kliky a madla u dveří. Za okny jednoho ze 3 jídelních vozů byl vidět kuchař, jak chystá oběd. Pak zde ještě byly vozy služební a zavazadlový vůz. Vlaku v Břeclavi měnili lokomotivu a napouštěli vodu do nádrží ve vozech. Udělali jsme fotky a šli na jeho začátek, kde byla standartní elektrická lokomotiva, známá všem vlakařům jako Eso. Lepší by zajisté byla lokomotiva parní, ale co se dalo dělat. Asi v 11 hodin se vlak vydal na svou další pouť k Brnu a Praze. Natáčeli jsme odjezd a sledovali, jak nás míjí nekonečně dlouhá souprava, dokud nezmizela za zhlavím u Ladné. Plni dojmů jsme se rozhodli zobnout si ještě jednu nedalekou tradičku GC6Q3KK Kaple vzkříšení. Cestou k ní jsem si vzpomněl, že už jsme tam kdysi byli, ještě s Adélou, když jsme tu hledali místní keše, tak 4 roky dozadu. Díky nápovědě byl nález dílem momentu, i když zde musí být člověk opravdu opatrný, aby nevzbudil dojem, že likviduje malý pomníček s křížem.

Po zapsání byl čas na odměnu v podobě zlatavého moku v nádražní restauraci. Po prochozeném dni pivo přišlo vhod. Po 13. hodině jsme se vydali vlakem EC zpět do Brna. Havlise čekal ještě event věnovaný ručníkovému dni. Toto je každoroční akce inspirovaná knihou Stopařův průvodce po galaxii. Tam už se mi nechtělo a když jsme za tým vyslance měli, rozhodl jsem se jet domů s Kolejačkou Karolínkou, která byla na cestě z práce. Den nám přinesl 5 geobodů a nádherný železniční zážitek.

Text a foto: Kamil Kyzlink

Copyright © 2009 l Design by Iva "Smajlenka" Svozilová