29.6.2013 S Gajdalou okolím Šlapanic
Jo že nevíte kdo je Gajdala? Gajdala je přezdívka mojí tety, ve světě geocachingu. Tetička ze Šlapanic se jmenuje občanským jménem Milada a žádná legrace jí není cizí. Proto mě ani nepřekvapilo, když mi oznámila, že taky začala hledat poklady. I když, ona jakožto mnohonásobná babička, prý hlavně aby dostala z domu vnoučata. Seznámila s touto skutečností i manželský pár z Líšně. Zatímco paní to nezaujalo, alespoň ne moc a spíše trpí, její muž se do kešení zakousnul silou buldočí. A protože „kačeři“ se mají poznávat, domluvili jsme se všichni na společném odpoledním lovu po okolí Šlapanic.
Sobotní počasí přímo vybízelo k výletu. Ne však opět České dráhy na našem koridoru. Osobák do Brna měl neočekávaně půl hodiny zpoždění. Do Brna jsme tedy nakonec jeli autobusem MHD. Ještě že tu je tato možnost, poslední dobou je na ty osobáky dost nespolehlivé sázet. Do Šlapanic už jsme se z Brna pohodově dostali trolejbusem, byť cesta trvá slabou půlhodinu. Vzpomínám si však, že jsem trolejbusem vždy rád cestoval. Jako první nás čekala krabička s názvem Runway 28 (GC33A1R). Tato krabička je věnována nedaleko končící startovací a přistávací dráze letiště Brno. V místech kde je keš už si skoro můžete sáhnout letadlům na podvozek. K pokladu s námi vyrazil kačer Jarda, tetin geoparťák, známý jako jrehurek. Karolínka, se skoro dvouletou praxí a GPSkou v ruce, šla najisto. Zapsali jsme se a když jsme se brali zpět, souřadnice keše Bitva u Slavkova (GC2XYCP) jsme pro tetu získali my, přes další kačery, tak nás na keš vzala, abychom ji taky měli. Karol jí našla v podstatě skoro BF, než jí někdo stačil říct, kde že jako vlastně je, už jí držela v ruce.
Dne 2. prosince 1805 se poblíž Slavkova srazila spojená vojska ruského cara Alexandra I. a německého císaře Františka I. s armádou francouzského císaře Napoleona I. Výsledkem celodenní bitvy byla naprostá porážka spojenců a oslnivé, nejslavnější Napoleonovo vítězství, které ukončilo existenci třetí protifrancouzské koalice. Koncem roku 1804 uzavřela Anglie s Ruskem spojeneckou smlouvu proti Francii a k této smlouvě se o něco později připojilo Rakousko.
V září 1805 vstoupila rakouská armáda do Bavorska, jenž bylo spojencem Francie. Bavorsko bylo sice obsazeno, jeho armáda se však bez boje stáhla a později se připojila k Francouzům. Napoleon reagoval na rakouský vpád bleskově. Svoji armadu odvolal z tábora u Boulogne, kde se od roku 1804 připravovala na invazi do Anglie, a zamířil s ní do Německa. Rakouský generál Mack, velící v Bavorsku, nedokázal Napoleonovi čelit a v polovině října byl ještě před příchodem spojenecké ruské armády obklíčen v pevnosti Ulmu. Z jeho vojska unikly jen nepatrné zbytky, s nimiž se Rusové generála Kutuzova setkali na bavorsko-rakouských hranicich. Kutuzov se neodhodlal vybojovat s Napoleonem bitvu a ustupoval k Vídni, kam ze Slezska mířila i další ruská vojska. Rusko-rakouská armáda nakonec ponechala Vídeň svému osudu - Francouzi město obsadili 13. listopadu. Spojenci odtáhli na Moravu a svůj ústup zastavili až před olomouckou pevností. Zde k nim dorazily očekávané posily. Napoleon obsadil Brno a postupoval směrem na Olomouc. V olomouckém táboře se ke spojenecké armádě připojili i oba panovníci a přes odpor zkušených vojáků bylo rozhodnuto vytáhnout k Brnu a svést s Napoleonem rozhodnou bitvu. Přestože armáda rakouského arcivévody Karla ještě mohla v rozložení sil sehrát velmi důležitou úlohu, byla ještě značně vzdálená, vyrazili spojenci v polovině listopadu k Brnu. Francouzská vojska před nimi za menších srážek ustupovala a počátkem prosince 1805 se oba protivníci zastavili v prostoru mezi Brnem a Slavkovem.
Spojenecká vojska zaujala postavení táhnoucí se od Telnice na jihu, přes dominantní pratecký kopec (Mohyla míru) a Staré vinohrady v centru až za silnici Brno - Olomouc na severu. Čítala asi 90 000 mužů (z toho asi 15 000 Rakušanů), nominálnim velitelem byl generál Kutuzov, jehož úloha však byla ztížena přítomností obou panovniků. Napoleonova armáda obsadila v jižní části budoucího bojiště Telnici a její postavení probíhalo dále přes Sokolnice údolím Zlatého potoka přes Jiříkovice a olomouckou silnici po Tvarožnou (Santon). Kopec Padělek nachazejíci se u Tvarožné byl opevněn a opatřen četným dělostřelectvem.
Spojenecké velení plánovalo obchvat Napoleonova pravého křídla, jímž by protivníka odřízlo od spojení s Vídní. K prvním srážkám došlo brzy ráno 2. prosince, kdy rakouský předvoj generála Kienmayera vytlačil protivníka z Telnice. Francouzi však ztracené postavení brzy získali nazpět a o ves se rozpoutal prudký boj, který rozhodl příchod ruských posil. Krátce poté začaly boje i ve střední části bitevního pole. Ruské kolony sestoupily z prateckého kopce a zaútočily na francouzská postavení v oboře sokolnického zámku. Podél olomoucké silnice pak útočil generál Bagration proti Tvarožné, kterou též nakrátko dobyl. Zatímco spojenecká armáda vysílala do boje další a další oddíly, jádro Napoleonových sil, skryté mlhou v údolí u Jiříkovic, dosud na své nasazení čekalo. Francouzské oddíly v Telnici a Sokolnicích vedly boj na zdrženou, mající za úkol vylákat co nejvíce protivníkových sil z prateckého kopce, což by Napoleonovi umožnilo provést prudký úder a roztrhnout jim spojeneckou frontu. Tento záměr se také vydařil. Ze svého velitelského stanoviště (Žuráň) Napoleon zahájil tzv. Lví skok, brilantní manévr, který vešel do dějin a kterým rozhodl celou bitvu, tzv. Bitvu tří císařů u Slavkova. Spojenecká vojska již z větší části vyklidila pratecké návrší, když Napoleon nařídil sboru maršála Soulta zaútočit proti kopci. Francouzi rychle dosáhli vrcholu kopce, kde se rozpoutal urputný boj o jeho udržení. Rakousko-ruským oddílům, ačkoli bojovaly pod dohledem Kutuzova i Alexandra I., se však nepodařilo Francouze odrazit a po dvouhodinové řeži byly nuceny ustoupit. Nepomohlo ani nasazení ruské gardy, pratecký kopec zůstal v držení Francouzů. Tato skutečnost měla rozhodující vliv na osud bitvy.
Spojenecká vojska že středu fronty ustupovala ke Slavkovu, zatímco jejich spolubojovníci u Sokolnic a Telnice neměli dosud potuchy o vývoji situace. Rusové po prudkém boji dobyli Sokolnice, byl to však jejich poslední úspěch. Z týlu se na ne začaly valit francouzské oddíly, které část ruských jednotek obklíčily v sokolnické oboře, zbyvající zatlačily k Telnici. Generál Dochturov, kryt rakouským Kienmayerovým sborem, vyvedl část ruských vojsk po hrázích rybníků, značný počet ruských vojáků zde však upadl do zajetí.
Napoleon skutečně dosáhl skvělého vítězství. Spojenecká vojska byla v naprostém rozkladu a chaoticky ustupovala po hodonínské silnici k uherským hranicím. Jedině generál Bagration dokázal svůj sbor vyvést z bitvy sice se ztrátami, avšak organizovaně. Navíc předstíraným ústupem k Vyškovu zmátl Napoleona, jenž nařídil pronásledovat poražené tímto směrem. Ztráty spojenecké armády byly obrovské: 13 000 padlých a raněných a 12 000 zajatých. Francouzi udávají ztráty ve výši asi 9 000 mužů.
Z tohoto místa, kde prý za tichých nocí zní dunění děl a dusot koňských kopyt, jsme se přesunuli do nedalekých Kovalovic. Tam na nás čekala keš Stará pošta (GC1BRQC).
Na počátku 18. století se habsburská monarchie snažila docílit hospodářské prosperity, proto se začaly rekonstruovat staré cesty a začala výstavba nových. Prvořadý zájem byl propojit metropoli Vídeň s významnými centry Prahou, Brnem, Olomoucí a dalšími. Mezi Brnem a Vyškovem ve dvacátých letech 18. století starou cestu nahradila tzv. císařská silnice. Po této cestě jezdívala zpočátku nepravidelné, od r. 1750 pravidelně pošta, přepravující dopisy a osoby. Poštovnictví bylo výnosné a několik šlechtických rodu mělo dědičný poštovní úřad.
V polovině mezi křižovatkami cest Pozořice-Holubice a Kovalovice-Velešovice byly při této císarské silnici vystavěny kolem r. 1750 tři domy. Nejdříve tu byl na pravé straně silnice hostinec a mýto. Na počátku roku 1785 v domě na protejší straně silnice, byla na návrh Antona, svobodného pána von Keller, poštmistra ve Vyškově, zřízena soukromá dědičná pošta. Nejednalo se o náhodu, pošta od obou sousedních stanic na této silnicí se nacházela v předepsaných dvou mílích. Pošta a přilehlé pozemky patřily k pozořickému panství rodu Lichtenštejnů. První poštmistr byl Franz Stárl, od r. 1787 Franz Mathias Schutz, z přelomu 18.-19. století se záznamy nedochovaly, ve dvacátých letech 19. stol. byl dědičný poštmistr Carl Loffler, od r. 1830 Felix Schneidtinger, spolumajitel račického panství. Po přestěhování poštovního úradu r.1879 do Pozořic se Stará Pošta stala soukromým majetkem s řadou majitelů, až ji koncem 20. století zakoupila společnost Postilión, která ji opravila. Přívlastek „Stará“ se stal součástí názvu poté, co se poštovní úřad přestěhoval do Pozořic. Komplex budov při této cestě od té doby se souborné nazývá Stará Pošta. Občas se přidává ještě přívlastek pozořická, ačkoliv vše leží na katastru obce Kovalovice. Dům č. 108 - barokní stavba s pozdejšími stavebními zásahy - býval zájezdní hostinec s názvem „Oberlieitlicher entfinteutlisch kovalentzer entscher Strassen-haus“ v provozu do r. 1903. Lokál se nacházel vlevo od vchodu. Posledním hostinským zde byl Emil Jacquier. Po r. 1930 dům koupili Kadlecovi. Dům č. 109 - budova poštovního úřadu - je historickou památkou, hlavní budova i ostatní objekty si zachovaly téměř původní podobu. V jedné části je malé muzeum s exponáty vztahujícími se k poštovnictví a Bitvě tří císařů, dále stylová restaurace a stáje pro koně. Dům č. 110 stával v zahradě za ruskou kapličkou a byl využíván pro vybírání mýta. Domy č. 111 - 113 byly přestavěny po r. 1880 z hospodářské části zrušené pošty, kde bývala kovárna a domky pro koně.
Před bitvou zde pobývala spojenecká vojska, po bitvě ji obsadili maršálové Lannes a Murat. Pozdě v noci přijel na pozořickou poštu Napoleon I., aby si zde odpočinul. Po příjezdu však měl ještě jednání s rakouským parlamentářem knížetem Janem z Lichtenštejna, od kterého vyslechl návrh k jednání o separátním míru. Byl to jediný generál, který bojoval doslova na vlastní půdě. Ráno poštu Napoleon I. opustil a přenesl svůj hlavní stan do slavkovského zámku. Slavkovskou bitvu zde připomíná tzv. Ruská kaplička, kterou dala vystavět ruská šlechtična na paměť padlým. Je to malá čtvercová stavba s dřevěným zvonicovým patrem. Zvon o hmotnosti 8 kg zde není zavěšen, ale je uložen ve vedlejším domě z obavy z odcizení (již se tak stalo v 80. letech). V r. 1995 byla kaplička obcí Kovalovice zrekonstruována.
Krabičku jsme našli docela snadno a vydali se hledat nedalekou, věnovanou koním. Tato zvířata se okolo objektu v ohradách spokojeně popásala. Nedaleko pošty stojí kovová socha koně. Z ní se má vycházet při luštění docela jednoduché multikeše. Jenže jsme si zbrkle přečetli zadání a já až doma zjistil, že tam kde Jarda už čekal finální krabičku, měli jsme hledat druhou indicii. No tak někdy příště. Byla legrace, jak jsme běhali po tamních loukách a nic. Docela mě teda zaráželo jen to, jak moje milá tetička pořád úzkostlivě kontrolovala malého Vášu jako by byl z cukru. Jasně, klíšťata jsou nebezpečná věc, ale dlouhé kalhoty a repelent by měly postačit a pokud už i přes to nějakou tu potvůrku domů donesem, vymotáme, vydesinfikujeme a čekáme co bude. Řešit bychom to začali, až v případě komplikací v ráně. Ale co já si uvědomuju, tetička takto úzkostlivě opatrovala kdysi i mě a nic ve zlém, občas i teď si nemůže zvyknout, že jsem vyrostl... tedy aspoň věkem, když ne výškou, ani rozumem... Keš věnovanou koni jsme nenašli, takže zpátky ke strojům a hurá do Bedřichovic. Tam pro nás Gajdala měla nachystánu krabičku s názvem Dvě barvy. (GC4903M). Keš je hezky provedená a je v přírodě. Na místě se ukázalo, že odlov zas tak jednoduchý nebude. Ale bylo nás dost - Jarda se neohroženě vydal na stranu, kde je keš a za moment už ji po nás házel, abychom se taky mohli zapsat. Provedení je opravdu netradiční. O luštění souřadnic jsme my sice přišli, ale díky Gajdale máme bod. S uspokojením jsme opět nasedli do aut a jeli si k tetě odpočinout. U dobrých pochutin jsme rozebírali, jak jinak, lov keší, ukázali jsme geokolegům naše vlastní trasovatelné věcičky a jakožto začátečníkům jim je pomohli zalogovat. Náš nový geokolega Jarda je opravdu všestranný člověk, rybář, turista a nyní ještě kačer. Musíme smeknout nad tím, jak mu jdou luštit různé záludnosti, my asi máme málo důvtipu. No a byl čas se loučit. Náš geokolega nám přislíbil přiblížit nás Brnu. Zvláště, když jsou cestou dvě keše. U výjezdu ze Šlapanic, kousek před tím, než okresní silnice překlene dálnici D1, je série keší věnována fotografování. Jak Jarda, tak my, máme tři ze čtyř krabiček. Zbývala poslední, která byla dlouho uzavřena a to Fotografická IV. (GC3TXMA). Jardu jakožto fotografa série jistě potěšila, i když tato krabička zrovna nebyla šťastně umístěna. Námětově sice dobrá, donutí člověka si přečíst něco o focení, ale asi by se dala umístit jinam. Od auta ke keši to bylo přes 700 metrů, udivilo mě, že i když jsme se u krabičky zdrželi asi o minutu déle, než náš kolega, který utíkal za ženou, už jsme jej nedohnali a čekal u auta. To se pozná trénovaný člověk. Cestou do Líšně ještě Jarda Karolínce prozradil, kde je Hasičská cache (GC4DX6M). Karolínka ji pár dní před tím nenašla, takže až s Jardovou pomocí. Keš je věnována nedalekému školicímu centru pro hasiče. Tam se hasiči učí, co je může potkat u pravého požáru.
Pak už jsme se rozloučili i s našimi kolegy. Vystoupili jsme z jejich auta na zastávce Novolíšeňská. Odtud už jsme se dostali na hlavní nádraží a odtud osobákem, včas dokonce, domů. No celkem úspěšné odpoledne, 6 bodíků a poznali jsme i nové kolegy. Děkujeme tedy geokolegyni Gajdale, za hezké odpoledne, doufáme, že ne poslední...
Text a foto: Kamil Kyzlink