1.11.2013 2. Štramberské geopivo
Rok se s rokem sešel a já se opět vypravil do Štramberku. Tentokrát tu nevoněl burčák jako loni v září a ani pára táhnoucí zvláštní vlak, ale pivo z místního pivovaru. Jako každý správný pivní event se i tento konal v pozdních odpoledních a večerních hodinách. Ale protože jsem již vysokoškolák a na univerzitě jsou pátky obvykle vyhrazené kombinovanému studiu, vyrážel jsem z Brna již ráno, abych měl celý den na lov a večer mohl zajít na eventík. Jak vše probíhalo se pokusím shrnout v následujícím článku.
Brno jsem opouštěl pro některé v nekřesťanskou hodinu, pro jiné uprostřed noci, zkrátka prvním možným vlakem na Ostravu a Bohumín v 5 hodin ráno. Načas jedoucí rychlík jsem ve Studénce vyměnil za červenou klasiku a symbol lokálek. Ano, jak již tušíte, jedná se o vůz řady 810. Ten mě a další studenty, kteří ale jeli pilně studovat a ne lovit keše, dovezl do stanice Příbor. Cestou jsem si stihl všimnout, že na trati vznikla nová, zatím nepoužívaná zastávka Sedlnice a objevily se také sloupy nesoucí trolejové vedení. Domnívám se, že tak bylo učiněno z důvodu lepší dopravy na nedaleké letiště. To mi ale bylo fuk, já poměrně odpočatý vylezl v 7:30 ráno z orchestrionu a vydal se na první nachystanou krabičku, mysterku o mostech. Tu jsem luštil předchozí večery a nadával ownerovi jako špaček, cože si to na mě vymyslel. Ale vyluštil jsem a první bodík byl doma. To už jsem se po okraji silnice a nové cyklostezce vymotával z Příboru a mířil na druhou keš, která nesla název „Lávka přes Kopřivničku“. Nejednalo se o nic jiného než mostek na této cyklostezce přes jakýsi potůček nebo malinkou říčku. Druhý bodík padl též rychle a já zamířil k Lubině, řece, na které je na můj vkus málo mostů, ale každý z nich má svoji krabičku.
Po neúspěchu na keši cyklostezka Orinoko jsem raději zamířil do vesnice Lubina, kde se v blízkosti požární zbrojnice ukrývala další krabička.
Přes „Rozcestí Madony“, na kterém se mi owner snažil ukázat zajímavou sochu, jsem zamířil dál po cyklostezce, která má další svoji krabičku. Moc pěkně provedená keš se jménem „Cyklostezka: Lubina-Vlčovice“ mi nedala mnoho práce a já se mohl vydat do Kopřivnice. Cestou mi navigace oznámila, že je tu jedna loni a předloni vyluštěná multikeš s názvem „Hasiči Kopřivnice“. Proč ji neodlovit, že ano? Pomalu jsem došel do centra Kopřivnice a dal se do luštění multikeše o místních rodácích, kterými jsou Ignác Šustala, Emil Zátopek a Zdeněk Burian. Kešule odlovena zdárně a nyní hurá do míst, kam jsem se strašně těšil a přitom se jich i trochu obával.
Jak zajisté většina lidí ví, v Kopřivnici sídlí výrobce aut Tatra a kromě jiného je tu i muzeum Tatra, před kterým stojí Slovenská Strela. O tom, že je část areálu Tatry přístupná normálním smrtelníkům, jsem neměl ani tušení. Ale krabičky jsou opravdu všude a když jsem zde na mapě uviděl tradičku, bylo mi jasné, že se pro ni má dát legálně dostat. Z některých budov dýchala historie, z jiným moderní technologie. Kouzelné místo. Keš nalezena a já mohl pokračovat dál, přece jen jsem se cítil mírně nesvůj. Fotit jsem si netroufal, takže mi atmosféru musíte věřit jen z textu.
Prosmýknul jsem se kolem „Hokejové keše“ a zamířil ke skatskému středisku „Vanaivan“. Zde si se mnou navigace hodně hrála, ale „geočuch“ nakonec zvítězil a keš přibyla na seznam nalezených. Další cíl byla nedaleko vycházející multina o zdejších školách. Nepochopil jsem, proč zrovna tady, ale co už. Asi měl owner jiný názor nebo jen neznám místa v okolí dobře a nějaká spojitost tu je. Moje další kroky směřovaly do pekelného kopce, na kterém se nacházela krásná nová dřevěná rozhledna. Odlovil jsem krabičku, podíval se na svět pěkně z výšky a navigace mě nasměrovala na zříceninu hradu Šostýn. Po nepříjemných osobních vzpomínkách na toto místo jsem si alespoň našel místní krabičku a ještě v chmurné náladě pokračoval na „Raškovu vyhlídku“, kde jsem již taky jednou byl, ale pouze jako mudla 2 dny před registrací na server pod jménem Yogi. Od této vyhlídky jsem vyrazil přímo za nosem a šipkou na vrchol kopce Pískovna a opět se ujistil, že je-li na kopci keška, je úplně nahoře a je jen jediná, nikde cestou není další. Ale najít se mi ji povedlo, takže jsem sem nelezl zbytečně.
Cestou dolů jsem již zamířil ke Štramberku, ještě přes keš „Alšovka“. To je sice multina, ale u základní školy, takže jsem si připadal spíš jako pedofil než jako kačer na lovu. Indicie jsem narychlo spočítal a radši se klidil, než na mě někdo zavolá policii. Další kešule v plánu byl Vaňův kámen. Mysterku s převodem do trojkové soustavy za mě sice luštil kamarád, ale odlov už zbyl jen na mě. A musím říct, že je to kouzelné místo… Čas je neúprosný a já pokračuji ke zdejšímu arboretu a místní earth keši. Vy asi nevíte, co to taková earth keš je, že? Takže pár slov k tomuhle typu „krabiček“: pokud je někde nějaká přírodní zajímavost, kterou by hledání klasické krabičky mohlo poškodit, využívá se právě těchto keší. Hledající nehledá klasickou schránku, ale obvykle odpovědi na nějaké otázky související s místem. Bývá požadována fotka kačera nebo alespoň jeho navigace na daném místě a aby se dal zalogovat nález, je nutné fotku přidat k logu a zjištěné odpovědi poslat mailem majiteli této „earthky“. Osobně mi tento typ keší nevyhovuje, ale sem tam nějakou odlovím také. Po odfocení a najití odpovědí jsem se vypravil k jeskyni Šipka. Zde od mé poslední návštěvy přibyla taktéž earthkeš, ale odpovědi byly snadné, takže mě ani moc nezdržela. Prosmýknul jsem se Štramberkem a protože do zahájení geopiva zbývala ještě fůra času, vydal jsem se po silnici směrem k vesnici Rybí.
Cestou jsem bodoval u dřevěného kostelíka sv. Kateřiny a u kapličky sv. Kateřiny. Musím říct, že obě místa jsou zajímavá a kapličku najdete i na fotce pod článkem. Přímo v Rybí mají další dřevěný kostelík, jak jinak, než se svojí krabičkou. Další bodík v kapse. Vrhnul jsem se na polo vyluštěnou, polo otypovanou multinu, která má na projití cca 12 km. Já 1 stage našel, jednu dostal a jednu tipnul. Odměnou by byla pěkná krabička a já mohl po obtisknutí razítka vyrazit na další mutlikešku s terénem 4. Po nalezení stage jsem si v klidu zašel na final, která již byla na zemi na moc pěkném opuštěném místě. Bodík je v kapse a času málo, rychle dál. Havirenská studánka sice moc studánku nepřipomínala, ale pěkně velkou krabici přede mnou neukrývala dlouho. Stejně tak se mi povedlo najít rychle další tradičku, již nedaleko Ženklavy. Zde mají zajímavou serii kešek s názvem „Ani první ani poslední powertrail“ jedna z keší již je v archivním nebi, ale zbylé 2 a ještě bonusovka byly aktivní. Hurá na ně. Jedna pohodová u potoka, druhá na stromě. Jako obvykle, nebyl by to správný výlet, abych ho nedokončoval s dírou v kalhotách. Tu jsem pořídil právě na tomto stromě. Naštěstí není vlaková zastávka Ženklava moc využívaná a do odjezdu vlaku mi po odlovu bonusovky zbývalo asi 20 minut, pustil jsem se tedy do zašívání. To se mi povedlo, vlak přijel a dopravil mě zpět do Štramberku, kde se mi před začátkem pivního eventu povedlo odlovit ještě zmíněnou Alšovku. Zamířil jsem na náměstí a v klidu povečeřel. Poté jsem se odebral do pivovaru a potkal prvního kolegu, kačera z Moravské Třebové. Po chvíli mi došlo, zda to není ownera jedné putovní keše, na kterou už mám delší dobu zálusk. A byl. Příjemná tečka po celodenním odlovu. Event již probíhal klasicky, padlo pár piveček, popovídal jsem s přáteli, poznal nové. Příjemně mě překvapila přítomnost „Pana nadlesního“ neboli „Revírníka“. Ten se stará o schvalování keší, případně o problémy s nimi, které nebyly při schvalování podchyceny. Jinak je to ale moc příjemný chlapík a měl sebou jako doprovod i další kolegyni kačerku z Brna, osmerku zvířecích keší v Brně a okolí.
Společnost sice skvělá, ale ČD a jejich jízdní řád je neúprosný. Asi nejvíc mě mrzelo, že jsem nestihl soutěž o nejrychlejšího pivaře, protože už jsem musel jít na vlak. Jízda osobáku, přestup i cesta rychlíkem proběhly naprosto v pohodě a chvíli po jedenácté večer jsem již byl doma v Brně a nabízel ony známé Štramberské uši, které jsem samo sebou přivezl sebou. Optimální výlet, nakonec padlo 35 keší a ušel jsem 51 km, což podle mě není vůbec špatný výkon. Škoda jen, že event bývá jen jednou ročně, hned bych se sem dokázal vrátit. Takže závěrem zbývá jen poděkovat pořadatelům za uspořádání akce a kolegům za skvělou společnost. A za rok doufám naviděnou opět ve městě pod Trúbou.
Text a foto: Jan Nekvapil
