5.7.2014 Za kešemi Vysočiny historickým vlakem
První červencový víkend, na nějž, k velké nelibosti mnoha pracujících, vyšly i státní svátky, patří Slavnostem Pernštejnského panství. Ty se konají v Nedvědici. Nedvědice je městečko nedaleko Tišnova. Nejznámější je asi hrad Pernštejn, co se nad ním tyčí. V rámci těchto slavností se ve městě i na hradě koná mnoho různých akcí, koncertů, či výstav. Z Brna bývá vypravován pro návštěvníky historický vlak. V minulých letech vypravovali parní vlak ještě od Havlíčkova Brodu a obě soupravy se pak setkaly v Nedvědici. Rozličné historické soupravy pak zajišťovaly spojení i mezi Nedvědicí a Tišnovem. Ale to víte, šetří se na všem, takže letos parní vlak jel pouze z Brna, od Brodu vyjel historický autobus a na trati do Tišnova zůstaly obyčejné spoje, zajištěné RegioNovami. Kolejová ma k této akci velmi kladný vztah, neboť právě zde se před třemi lety objevila naše dobrovolnice Veronika v dobovém kostýmu. Odstartovala tím éru ryze Kolejáckých dobových doprovodů.
Letos jsme však šetřili i my. Jednak jsme se ani pořádně nedomluvili a nevěděli, kdo se sejde. Vlastně jsme do poslední chvíle netušili, zda pára pojede, protože i tyto domněnky padly, že letos bude oslava bez mašinky.Když se tedy zjistilo, že pára pojede, rozhodli jsme se užít si jízdu jako všichni ostatní cestující. A když už, tak vyjížďku spojit s hledáním keší. Na Pernštejně už jsme byli a střed města je vždy plný lidí.
V Brně na nádraží u parního vlaku jsme se tedy sešli jen my s Karolínkou a náš předseda s vnuky. (Jeden z nich, David, je v Kolejové). Souprava byla dost zvláštní - v čele vlaku parní lokomotiva 475.101, za ní dieselový Brejlovec 754.062-8. Za lokomotivami teprve vozy, Rybáky, bez bufetového. Jak zjistil náš předseda, přípřež byla volena proto, aby parní lokomotiva jela na menší výkon, kvůli suchu a teplému počasí. Jiskry od lokomotivy mohou lehce způsobit požár. Z Brna vlak vyrazil asi o pět minut později a dost plný. Zastavili jsme v Králově Poli, Kuřimi, Tišnově (zde jsme se zdrželi, kvůli čekání na osobní vlak z Nedvědice), Doubravníku a Nedvědici. Zde se všichni cestující, včetně našeho předsedy, vydali do víru oslav a my, vlastně krajem vylidněné obce, za první keší.
Tou byly Kotěhůlky (GC4NNN6). Keš ze vlastně zabývá tím, co jsou Kotěhůlky – je to fiktivní název pro zapadlou obec. Jak je psáno v listingu, pro Pražana je to Brno, pro Brňáka Tišnov a pro lidi z Tišnova... Nedvědice. Díky této informaci jsme poznali docela hezké místo na břehu Svratky. Protože další keše, finálky místní mysterky a multiny, ležely dost daleko, rozhodli jsme se pro přesun osobáčkem, ryze moderním, do Tišnova. Do odjezdu nezbývalo mnoho času, tak akorát k návratu zpět na nádraží. Nezbyl čas shlédnout výstavu železničních modelů, ale znáte to, vedoucí týmu zavelí... a přes to nejede vlak, ani ten modelový. Vláček od Žďáru nad Sázavou využilo pár lidí, nebyl plný. Cesta z kopců do Tišnova zabere asi 20 minut.
Po příjezdu bez větších přestávek, hned na zdejší keše. Nejbližší byla keš Předklášteří most 377-1 (GC45HT5) od ownera (vlastníka) Berxe. O něm už zde na webu padlo nějaké slovo. Jde o člověka, jehož skrývačky nepostrádají důvtip a jejich nalezení chce kapku fištrónu. Mezi kačery jsou velmi oblíbené. První most do Předklášteří byl postaven již kolem roku 1830. Před tím zde byl jen jakýsi brod. Most přes řeku Svratku byl v posledních válečných dnech zničen. Ustupující německé jednotky ho vyhodily spolu s dalšími mosty na Tišnovsku 8. května 1945. Od té doby ho nahrazovaly různé provizorní dřevěné konstrukce. Při poválečné obnově byl postaven prozatímní most v roce 1947. V roce 1988 byl zrekonstruován a volba padla na vojenský ocelový most Bailey Bridge s dřevěnou mostovkou. Konstrukce mostu pochází ještě z mezinárodní poválečné pomoci UNRRA. Tišnovský most silničáři ještě v roce 1996 přemontovali a posílili. Od té doby docházelo k opravám různého rozsahu, například v roce 2001 byla provedena celková oprava chodníku a v roce 2002 byla provedena výměna zkorodovaných ocelových nosných částí. Rovněž dřevěné části byly v období dvou až tří let obnovovány. Od roku 2009 byly zahájeny stavební práce. Starý most byl odvezen do šrotu a na jeho místě vznikl most zcela nový.
Keš vztahující se k mostu patřila mezi ty méně náročné a dohonil nás u ní Mamut16, další kačer se synem. Dal se s námi do řeči a keš nám vlastně našel. My mu za to pak poradili, jak hledat nedalekou další keš, Spora u tunelu. Ti máme z dřívější návštěvy Tišnova zdolánu. Společně jsme to pak ještě vzali přes místní nádražní schovávačku, kterou rovněž máme a dostali jsme od tohoto geokolegy i krásného hrocha. TravelBug až z Afriky. Cestou jsme nenašli finálku multikeše Středověké uličky a nad plán se vydali ke keši Pivovary Tišnovska XI - Tišnovští právovárečníci (GC2XRZ5). Cestou ke keši se rozpršelo, ale i přes tuto nesnáz jsme připsali bod. Po tomto úlovku jsme se s kolegou a jeho synkem rozloučili a dopřáli si pivo v první restauraci, co jsme míjeli. Tam jsme naplánovali, jak jít dál. Nakonec jsme se rozhodli pro Berxovu keš Tišnovský náhon (GC409VB).
V tišnovském údolí, v povodí řeky Švarcavy (dnes „Svratky“), byly vlastně tři náhony. Ten nejstarší a nejdelší dosud přivádí vodu z řeky Loučky od splavu v Mezihoří ke klášteru Porta coeli, kterým protéká na bývalý klášterní mlýn a pilu, později i cukrovar, pak obcí Předklášteří do papírny a vlévá se u mostu přes Svratku zpět do řeky. Už zaniklý tišnovský obecní náhon začínal svoji pouť o kousek výš proti proudu řeky u tzv. klášterského splavu, protékal skoro celým městem a vléval se zpět do řeky nad dalším „tišnovským“ splavem, aby hned na protější straně začínal náhon třetí, na Červený mlýn a kus pod ním u „Velkých pastvisek“ se vracel zpět do řeky tekoucí dále na Brno. Také tento, třetí, náhon svou funkci již neplní a z mlýna je již dnes restaurace. Náš náhon, kterému je věnovaná tato keš, je ten druhý. Kde začínal, už víme. Tomuto místu se říkalo „Na špitálku“ a náhon se vléval zpět do řeky Švarcavy v místě zvaném „Na Ostrovci“. Náhon začínal mohutnými stavidly a dále pěkně vybetonovaným řečištěm. Pokračoval mírným esíčkem pod železniční most, po kterém vede dráha na Nedvědici. Po několika desítkách metrů bylo další dřevěné stavidlo, které zabraňovalo samočinně příliš velkému průtoku v náhonu a přebytečnou vodu vpouštělo do Švarcavy. Náš náhon běžel dál mezi zahrádkami trmačovských obyvatel, se zatáčkou a prudkým proudem u valchy. Ta z něj brala vodu a energii k valchování surového sukna. Od valchy voda tekla podél zahrádek až pod kamenný most silnice do Předklášteří. Za ním byl již náhon na mnoha místech veden ve zděných kamenných březích, zvláště z levé strany od silnice, a do vody vedly po úsecích vždy schodky, po proudu až k obecnímu mlýnu. Kousek níž stávaly tišnovské „Benátky“, dva domky těsně nad vodou dnes již dávno zmizelé. Nad vodou vedly pavlače, kde bylo pověšeno prádlo a zároveň tam byl zřízen první splachovací záchod v Tišnově. Kam šel odpad z onoho záchodu, to nemusím zdůrazňovat. Naproti Benátkám bylo další stavidlo s přepadem vody do dlouhého betonového tunelu, který vedl pod kolejemi železnice a za špitálkem se vléval do řeky. ( Na druhé straně tunelu, u vtoku do řeky je další keš, která jistě potrápí nejednoho kačera, tak jako autora té keše potrápilo hledání informací o tomto tunelu, který je dodnes dobře patrný.) O něco níže byl další most pro pěší u kříže a velké vrby. Tam končila předklášterská farnost a začínala tišnovská a ta vedla po obou stranách vyzděnými kamennými břehy, až k dalšímu mostu. Tomuto úseku se říkalo „Novajda“. Byl zde zřízen i skákací můstek do relativně hluboké vody, což bylo ve velké oblibě u místní omladiny. V tomto úseku bylo i pár uliček k náhonu, které sloužily původně k odvádění vody z kdysi holého kopce Květnice, ale později to byl jen přístup k vodě. Také se uličkami jezdilo pro měkkou vodu na praní prádla a o Velkém pátku, brzo ráno, se trousili lidé, aby podle starého zvyku třikrát nabrali tekoucí vodu proti proudu a umyli se. Mělo to sloužit hlavně ke zdraví. Několik metrů níže, bývala třetí stavidla a přepad vody do rybníka, který kdysi býval na místě části ulice „Na loukách“ a hospodářského družstva. Z rybníka vedl odtokový kanál dál pod mostkem, přes silnici k nádraží, podél železnice a pak už se vléval zpět do náhonu. Od třetích stavidel se pak náhon dvakrát stáčel, míjel zahrady, humna domů a další úzkou uličku, dnes zvanou „Koželužská“. Za každým domem či zahradou byla na kůlech z prken zhotovena plošina, někdy i schodky do vody, kde se máchalo prádlo, brala voda k zalévání a také se večer lidé koupali. Dál, na dnešní ulici „U náhonu“ byly další schody a pak velký most u Janáčkovy ulice. Náhon dospěl k mlýnu a k později zbudované městské elektrárně na 110/120 voltů, která zásobovala veřejné osvětlení a později i domácnosti v Tišnově. Za mlýnem, po mírném rozšíření se náhon zase zúžil a pokračoval pod další betonový mostek a kolem domků až pod široký a dlouhý most (je zachován do dneška a je kousek od této keše), přes který vedla a dosud vede železnice. Dále vedle koryta vedla pěší cestička vedoucí kolem zahrad k fotbalovému hřišti u něhož náhon proběhl pod posledním dřevěným mostkem a vlil se u tišnovského splavu do koryta Švarcavy. Tato krabička už byla typicky berxovsky vychytaná a docela potrápila. Už však jeho styl trochu známe, takže jsem tak dlouho bádal a hledal, až jsem objevil. Kdo má rád jednoduše nenápadné keše a ani ho tak neláká atraktivita místa, tak doporučuji. Pár výhrad bych měl k nápovědě, ale asi je to účel.
Do odjezdu parního vlaku zpět do Brna zbývala téměř hodina, zkusili jsme ještě nalézt dvojici keší, ale jedna byla dost terénně náročná a u druhé jsme si nebyli jisti správností místa. Takže jsme se, už bez dalšího bodu, vydali zpátky na nádraží. Protože jsme se tak zabrali do hledání, že jsme zapomněli i na jídlo, už se ozýval hlad. Koupili jsme si něco na zub a tak nám to čekání uteklo. Před pátou odpolední přisupěl vlak, už skoro poloprázdný a přivezl i našeho předsedu, i oba jeho rarachy. Pochlubili se nám, kde všude byli oni a dokonce, že jim někdo cestou zpět vylezl na vůz na střechu a vlak musel zastavit. O toto my jse přišli. Každopádně se i tak letošní akce vydařila a příští rok už zase třeba pojedeme v dobovém. Letos jsme však dovezli 4 geobody a poznali super chlapíka. To vyvážilo i skutečnost, že den nezačal moc pozitivně. Dozvěděl jsem se totiž, že Honza (Yogi) vystupuje z Kolejové. Ale tento výlet nám sejmul chmury z tváře. Tak zase za rok.
Text a foto: Kamil Kyzlink